„Netvrdím, že hned teď. Jsi moc mladá. My potřebujeme zralé tělo, ne slávu. Ale ten čas přijde a pak neodmítej! Hygiaine!“
Neznámý se ani nepředstavil a odešel širokým, důstojným krokem. Zmatená hetéra pospíšila domů
Kapitola třetí
ÚTĚK NA JIH
Tháis stála na palubě lehké lodi a přemýšlela o neznámém muži. Cožpak když životní síla lidu a země ochabuje, vytrácí se i její krása a ti, kteří po ní touží, odcházejí do ciziny? Tak tomu bylo na Krétě a v Egyptě. Není teď na řadě Helada? Srdce se člověku svírá při pouhém pomyšlení na nádherné město Panny. Co jsou proti němu Korint, Argos a právě rozbořené Théby?
K Tháidě přicházela vratkým krokem po houpající se palubě Klónaria.
„Chceš jíst, paní?“
„Ještě ne.“
„Kormidelník povídal, že brzy budeme v Hérakleii. Podívej, Aigína už se vynořila celá z moře.“
„Kde je Hésiona?“
„,Zrozená hadem’ spí jako nemluvně.“
Tháis se rozesmála a pohladila dívku po tváři.
„Nežárli na,Zrozenou hadem’ a probuď ji.“
Hésiona si rychle opláchla obličej mořskou vodou a stanula před svou paní. Tháis se jí ptala, co míní dělat dál. Třebaže ji Hésiona uprosila, aby směla jet s ní, hetéra byla přesvědčena, že dívka neměla odjíždět z Attiky, snáz by tu našla otce. Největší trh na otroky v celé Heladě byl v Athénách. Každý den se na jeho mramorových pódiích prodávalo několik stovek lidí. Prostřednictvím obchodníků, kteří měli spojení se všemi městy v Heladě a v zemích na pobřeží Vnitřního moře, mohla něco o filozofu Astyochovi zjistit. Hésiona se přiznala, že si po Égésichořině noční návštěvě zašla k věštci. Žádal na ní nějaký předmět, který patřil otci. Thébanka mu s jistými obavami svěřila maličkou gemmu na tenkém řetízku, kterou měla uschovanou v uzlu vlasů. V zelenavém „mořském kameni“, berylu, vyřezal zkušený řezbář portrét jejího otce; a ten ho věnoval dceři v den jejího nymfického (nevěstina) dne, všehovšudy před třemi lety. Věštec chvíli podržel gemmu v podivných prstech s čtvercovitými nehty, vzdechl a s neochvějnou jistotou prohlásil, že filozofy je mrtev a že zřejmě stejný osud stihl ještě v městských hradbách i Hésionina bratra.
„Teď už mám jenom tebe, paní,“ řekla Hésiona a vytrvale tak Tháidu oslovovala, i když to měla zakázáno, „jak tedy nemám jít s tebou a neprožívat s tebou dobré i zlé? Nezavrhni mě, prosím,“ přitiskla se dívka k Tháidiným kolenům.
„Je to zřejmě osud,“ souhlasila Tháis. „Ale já nejsem žena ani dcera aristokrata a nepocházím z královského rodu, jsem jenom hetéra, hříčka v rukou osudu, zcela závislá na náhodě.“
„Nikdy tě neopustím, paní, ať se stane cokoli!“
Tháis se na Thébanku laškovně a znalecky podívala, povystrčila špičku jazyka a dívka se celá zarděla.
„Ano, ano! Erótovy moci se bojí dokonce sama Afrodíté, co potom máme dělat my, obyčejní smrtelníci?“
„Nemám ráda muže,“ s odporem zvolala Hésiona, „a kdybych se někdy zamilovala zabiju jeho i sebe!“
„Jsi ještě větší dítě, než jsem si myslela. Viděla jsem, že jsi tělesně vyspělá,“ pomalu pronesla hetéra, přimhuřujíc oči, aby v dálce rozeznala hérakleiský přístav.
Čekali na ně, vypočítali si dobu plavby přesně. Tháis spatřila Égésichoru obklopenou skupinou vojáků, jejichž mohutné postavy bylo vidět zdálky. Loď, která odvezla Égésichoru z Athén a čekala v Hérakleii na Tháidu, vyplula ještě týž den na třídenní plavbu ke Gytheiu, poblíž ústí řeky Eurótu, hluboko v Lakónské zátoce, kde se nakládaly spartské lodi. Kdyby mohli i nadále počítat s Euroklydónem, zkrátila by se plavba o dva dny, ale v tomto ročním období se na severovýchodní větry nadalo spoléhat.
Égésichořin přítel byl v Gytheiu, kde shromažďoval velký oddíl. Lodi velel jeho hekatontarchos — setník — , který se Tháidě nezalíbil, protože se jí očima příliš bezostyšně snažil proniknout pod himation. Égésichora si s ním však dělala co chtěla a vůbec jí nebylo proti mysli, když jí otevřeně projevovali pozornost i nižší velitelé a prostí kopiníci, kteří teď museli zastat práci veslařů, a starý kulhavý kormidelník, jehož jediné oko, kulaté, jako mají Kyklópové, dokázalo vidět všechno kolem. Sebemenší nepřesnost při záběru vesla, nevhodně změněná poloha kormidla, poněkud zpomalující chod lodi, na to vše reagoval prudkým křikem, načež následoval jízlivý žert. Vojáci mu dali přezdívku Foiníčan, ale chovali se k němu s náležitou úctou.
Vody Lakónské zátoky, hladké jako modré zrcadlo dcery Labutě, které jí darovala sama Afrodíté, jako by pohyb lodi brzdily, zdálo se, že brázdí nějakou hustou tekutinu. V půli cesty, proti mysu Cypřišů, dostalo moře travnatě zelenou barvu. Vtékaly sem vody Eurótu, velké řeky, na jejímž horním toku — dvě stě čtyřicet stadií od přístavu — stálo hlavní město Lakónie, Sparta. Zleva se tyčilo vysoké skalnaté a drsné pohoří Táygetos, v celé Heladě proslulé, kam byli odkládáni novorozenci, u nichž znalci rady starších objevili nějakou tělesnou vadu nebo neduživost. Přiblížilo se ústí Sménu s přístavištěm Las, v němž byla spousta malých člunů. Loď ho minula a obeplula široký mys, za nímž byl hlavní přístav Lakónie Gytheion.
Přistáli u jižního kotviště, kde se ostrý svah mysu stáčel k severu, uzavíraje tak vnitřní část přístavu. Hluboká voda tu stála nehnutě jako zrcadlo, třebaže se jižní vítr, Notos, přinášející dešťové mraky, prudce snášel z pobřežního pásma a bušil do protilehlé strany zálivu. Paluba lodi byla o čtyři lokte níž než přístaviště a odřená břevna na jeho okraji byla ve výši hlavy Tháidy a Égésichory, které stály na zádi. Obě hetéry se staly okamžitě středem pozornosti. Byly oblečeny do pestrých chitónů, Tháis do zlatožlutého, Sparťanka do černého jak noc, čímž podivuhodně vynikly její zlatě ryšavé vlasy. S výkřiky „eleleu!“, „eleleu!“ k nim běželo několik vojáků, vpředu vousatý obr Eositeos, jenž podával Égésichoře obě ruce. Odmítla jeho pomoc a ukázala mu na příď, kde pod přístřeškem z rákosí hrabali kopyty čtyři koně. Když vojáci a dva stájníci začali pomalu vyvádět vyplašené hřebce stříhající ušima, byli Sparťané u vytržení stejně jako při pohledu na ženy. Pár k oji měl onu vzácnou barvu, jíž Athéňané říkají leukofaés — oslnivě bílou, a boční pár byli hřebci leukopyrhoné neboli zlatavě ryšaví jako jejich majitelka. Spojení bílé a zlaté barvy se považovalo za mimořádně šťastné od té doby, co ze staré Kréty proniklo do Helady umění vytvářet sošky bohů ze zlata a slonoviny.
Z přístaviště spustili můstek. Hřebec k oji, který šel první, se pojednou polekal, odmítl jít po prohýbajících se prknech a skočil rovnou na přístaviště. Loď se pod jeho silným odrazem nahnula, takže druhý bílý kůň, který šel za svým druhem, nemohl z lodi vyskočit a zaklesnut předními kopyty za okraj přístaviště zůstal zadními na palubě. Loď začala od přístaviště uplouvat. Vzdálenost mezi hrází a palubou se zvětšovala. Égésichora zpozorovala, jak kůň napjal všechny svaly a jak mu naběhla velká žíla na břišním boku. Sparťanka se k němu vrhla, ale předběhl ji voják, který seskočil z hráze. Loď se zakymácela, kopyta koně začala sklouzávat z okraje lodi, když vtom voják s neuvěřitelnou odvahou a silou popadl hřebce za zadek a doslova ho vyhodil na břeh. Nemohl se už uhnout před úderem zadních nohou a spadl na vratkou palubu, ihned však se v pořádku zvedl.