„Poslyš, Eositee, varoval jsi naše krasavice před nebezpečím Eurótu?“ zvolal Menedémos za zády velitele, jenž kráčel zeširoka s nádherným břemenem. Helénové rádi nosili zbožňované ženy, byl to výraz úcty a ušlechtilých úmyslů. Stratégos neodpověděl — a teprve když postavil Tháidu u břehu na zem, řekclass="underline"
„Égésichora ví, že Eurótós pramení v podzemí. Na jeho horním toku, u Fenea v Arkádii, kde je Devět pahorků, jsou rozvaliny města, které dostalo jméno na počest ženy Pelasga Lykáona, syna Kallistó. Pod devítipahorkatým pohořím Aroanií je strašlivě hluboká strž, v níž se udržuje sníh i v létě. Ze strže vytéká malým vodopádem na skálu říčka Styx. Její voda je smrtelná pro všechno živé, rozpouští železo, bronz, olovo, cín a stříbro, ba dokonce i zlato. Černé vody Stygu běží černými skalami, když se však potom na skalách objeví svislé černé a rudé pruhy, barvy smrti, zbarví se světlemodře. Styx se vlévá do Kráthidy a ta zase do naší řeky, rozplyne se v ní a je už neškodný. Ale v některých dnech, o nichž vědí jen věštci, se vody Stygu nesmísí s Eurótem. Prý hrají duhovými barvami starého skla. Toho, kdo se v tomto proudu smočí, čeká aórie — náhlá smrt. Proto tedy může být někdy koupání v naší řece nebezpečné.“
„A co tedy teď? Bojíte se?“
„Přísahám při bohovi, jenž zabil Arga, že jsme na něco takového ani nepomysleli,“ řekl přispěchavší Menedémos, „nás všechny přece čeká aórothanatos (předčasná smrt).“
„Tak proč nás strašíte?“ vyčetla Tháis Sparťanům a rozvazovala si stužku na těžkém uzlu vlasů v zátylku. Černé vlny se jí rozběhly po zádech a ramenech. Jako v odpověď uvolnila i Égésichora své zlaté kadeře a Eositeos se nadšením plácl do stehen.
„Podívej, Menedéme, jak jsou krásné. Zlatá a černá vedle sebe, ty by měly být spolu vždycky.“
„My taky budeme vždycky spolu!“ zvolala Égésichora.
Tháis pomalu zavrtěla hlavou.
„Já nevím. Ještě jsem se nedomluvila s Eositeem o naulonu, o ceně za cestu do Egypta. Nemám tolik stříbra, jak se o tom žvaní po Athénách. Dům mě nestál málo.“
„Proč sis vybrala místo poblíž Pelargikonu!“ vytkla jí Égésichora, „už. dávno jsem ti říkala.“
„Jak jsi to vysloviia?“ neudržela se smíchy Tháis.
„Pelargikon — Čapí návrší. Tak říkají Lakedaimoňané posměšně vašemu Pelasgikonu na Akropoli. Ale pojďme dál po proudu. Vidím tam vrby.“
Hetéry je nesmírně ctily jako stromy zasvěcené mocným a smrtonosným bohyním — Hekatě, Héře, Kirké a Persefóně. Vrby měly nemalý význam i při čarodějných obřadech Bohyně matky, pořádaných za měsíčných nocí.
Nízko nad vodou skloněné kmeny starých stromů smáčely větve v bystrém čistém proudu a za tímto závěsem vytvořily jakýsi rozlehlý záliv. Tháis si pevně svázala vlasy, plula k druhému břehu a svou přítelkyni, která plavala hůř a byla ve vodě opatrná, nechala za sebou. Celou hlubokou tůň, zalitou poledním sluncem, zakrývaly u břehu svými listy bílé vodní lilie. Tháis měla lekníny od dětství ráda, zdálo se jí, že v temné a hluboké vodě skrývají nějaké tajemství, sídlo krásných říčních nymf nebo nádhernou drahocennou vázu či zářivé perleťové lastury. Rychle se naučila potápět a dělalo jí náramné potěšení vplouvat do hlubin pod lekníny, radovat se ze slunečních paprsků pronikajících vodou a najednou se vynořit do oslepivého žáru uprostřed plovoucí zeleně a květů, nad nimiž víří duhové vážky.
I teď, stejně jako v dětství, vyplula Tháis uprostřed leknínů. Nahmatala nohou slizký spletený stvol na dně a stoupla si na něj s rukama doširoka roztaženýma nad listy. Bylo ticho. Jenom šplouchání vodních proudů po oblázcích a větvích rušilo znojné ticho boédromiónu, posledního letního měsíce. U podemletých břehů se černala hnízda vlh. Krásní, zelenozlatí ptáci už dávno vyvedli mláďata a naučili je létat. Nádherné rychlé vlhy s ostrými zobáky hřadovaly na suché větvi a hřály se na slunci po nočním chládku. Brzy, velmi brzy odletí na jih, do Libye, odkud se každoročně zase vracejí, přemítala Tháis, ale ještě dříve tam odpluju já. Otočila se k tichému, v slunci planoucímu říčnímu zálivu, ke kovově zelenému listí starých vrb a zpozorovala dva ledňáčky. Kmitali pestrými, zářivě modrými krátkými křidélky nad zlomeným stromem. V dětství žila Tháis u malé říčky. Vrátily se k ní milé vzpomínky, naplnily ji tesknou radostí a opět zmizely kdesi v dálce. Jasná i drsná je zkušenost života! Poznala bezbřehé moře, jeho moc a sílu, stejně jako lidské moře života. Ale mladá hetéra se ho neděsila. Byla plna sil a sebevědomí, toužila jít dál, do Egypta, jenž byl pro Helény zemí moudrosti a tajemství.
Ve vedlejším rameni, připomínajícím pod klenbou stromů, jejichž větve se z protilehlých břehů spojily, jakýsi pochmurný průchod, nemohla Égésichoru hned najít. Sparťanka se pohodlně uvelebila nad hladinou na mohutném ohnutém kmeni a rozpustila nádherné vlasy po obou stranách stromu jako hedvábný zlatý závoj. Bělostná kůže, chráněná před opálením, měla mléčně opálový lesk, jaký mají pouze skutečné chrýseidy, zlatovlásky. Tháis, která oproti attické módě byla snědá, vyšplhala na strom a s havranově černými vlasy Kréťanek vypadala ve stínu jako sluncem spálená obyvatelka jižních zemí.
„Dost odpočinku, slyšíš, už nás volají,“ svírala prsty jako dravec a kradla se hrozivě ke kamarádčiným chodidlům.
„Nebojím se,“ odvětila Sparťanka a lehce ji kopla, Tháis ztratila rovnováhu a už letěla do vody. Égésichora taky spadla ze stromu a vyjekla zděšeně: „Mé vlasy! Zbytečně jsem si je sušila!“ A potopila se po hlavě do hluboké tůně.
Obě hetéry družně plavaly k břehu, oblékly se a jedna druhé rozčesávala copy.
Koupání v Tháidě vyvolalo vzpomínky na dětství, ale také ji nějak rozesmutnilo. I když daleké země člověka lákají, opouštět rodnou zemi nadlouho je vždycky truchlivé. Athéňanka na přítelkyni zvídala:
„Přiznej se, nechtěla by ses vrátit do Athén hned teď, okamžitě?“
„Co tě to napadlo? Chytili by mě, jakmile bych se tam objevila.“
„Můžeme přistát v přístavu Freattys a požádat, abys byla souzena tam.“ Tháis Sparťance připomněla starou athénskou zvyklost. Každý vyhnanec nebo běženec mohl přistát lodí u břehu poblíž Peiraiea, kde byla studna, a z paluby lodi se zodpovídat před soudem z obvinění vznesených proti němu. Místo bylo považováno za posvátné — i když vyhnanec vinu přiznal, nehrozilo mu pronásledování, dokud byl na lodi.