„Nevěřím v posvátnost této zvyklosti. Tvoji spoluobčané jsou teď, po Perikleovi, věrolomní,“ odpověděla Égésichora, „a proto se nehodlám vracet. A ty neměj žádné obavy, moji Sparťané tě dopraví až na místo.“
Tháis si dělala zbytečné starosti, že jí nebude stačit stříbro na zaplacení cestovného. Eositeos jí dovolil, ne bez Égésichořina přičinění, aby si vzala všechny sluhy, a slíbil jí, že ji vylodí nikoli v Naukratidě, ale přímo v Memfidě, kde se v bývalém tyrském stratopedonu — vojenském táboře — měl oddíl spartských žoldnéřů ubytovat.
Tháis snášela houpání na moři výtečně. Navždycky si zapamatovala enaté fthinóntos, devátý den krátícího se boédromiónu, kdy loď stratéga a nauarcha Eositea plula těsně u krétských břehů. Minuli Kythéru a zamířili rovnou do Iónského moře, využívajíce posledních klidných týdnů pozdního léta a trvalého západního větru. Lodi propluly poblíž západního výběžku Kréty, minuly Studený mys, jinak Beraní čelo na jihozápadě ostrova, kde podle tradice žili ještě v hlubokých lesích staří démoni. Celý ostrov, který se zdál samé pohoří, v dálce skoro černé a u pobřeží světlé, svítící bělostí vápencových útesů, pokrývaly lesy.
Eositeova loď vplula do širokého Středního zálivu, otevřeného všem jižním a západním větrům. Nad ním strměla hned tři stará města, z nichž nejstarší Faistos, jehož založení se ztrácí kdesi v dávných časech, mohl soutěžit s Knóssem. Než dopluli ke Krásným přístavům, kde se museli zásobit vodou pro dlouhou plavbu do Egypta, přistály lodi u Mátaly. Tady se měli na několik dní zdržet.
Temné oblé výběžky horských zalesněných svahů klesaly k vodní hladině, členěny šavlovitými zářezy světlých zátok, které se v slunci blyštěly zpěněnými vlnami a chvějivým třpytem průzračných vod. Zářivá modř otevřeného moře u krétských břehů přecházela do fialového a blíž u břehu do zelenkavého pruhu, který s vytrvalou lhostejností moře bušil do bílého vápence, rozhlodaného černými jámami a jeskyňkami.
Mlžnatá modř náhorních rovin skrývala zbořeniny obrovských staveb nepředstavitelně dávné minulosti. V rozsedlinách zemětřeseními rozbořených základů a schodišť vyrostly nesmírné tisícileté olivy. Mohutné, v hoření části rozšířené sloupy ještě podpíraly ochozy a lodžie; vchody do dávno opuštěných paláců se chmurně a děsivě černaly. Vysoko se tyčící platany a cypřiše stínily zbytky zdí, z nichž tam, kde zachovalé stropy chránily vnitřní malby, vystupovaly lidské postavy malované svěžími a něžnými barvami.
U jedné dobře zachovalé stavby vyběhla Tháis, poslušná nějakého nejasného popudu, po schodech na hoření plošinu. Tam v kruhu rozpukaných sloupů, s místy znatelnými tmavými skvrnami po požáru, byl pod stropními deskami kulatý bazén. Hoření okraj hluboké vodní nádrže tvořily nádherně přitesané kusy mramoru se zeleným žilkováním. Voda prosakovala porézním vápencem a ten jako filtr přehrazoval vústění pramene, takže byla neobyčejně čistá a stékala odváděcí rourou, která udržovala stálou hladinu vody ve vodojemu už po mnoho staletí. Skrze ústřední otvor ve střeše pronikal svěží blankyt oblohy a odrážel se v posvátné vodě. Bazén byl určen pro rituální omývání kněží a kněžek, než se přiblížili k obrazům strašlivých božstev — Velké matky a Zemětřasa (Poseidona), který zničil krétskou říši a velký národ.
Tháis ucítila zvláštní vůni. Možná si kameny nádrže ještě uchovaly aroma léčivých bylin a olejů, jimiž byla kdysi Kréta proslulá. Stěny nádrže do sebe navždycky vsály vůni posvátného obřadu, prováděl se zde po tisícilet Tháis pojednou shodila šaty a ponořila se do tichounce zurčící vody, jako by v ní ožily city jejích dávných předků. Do skutečnosti ji vrátilo Égésichořino vyděšené volání.
Nesmírné rozvaliny, o nichž nebylo známo a nedalo se ani tušit, jakému účelu sloužily, vzbudily ve Sparťance podivný strach. Tháis se oblékla a spěchala k ní.
Égésichora se zastavila u vyobrazení ženy v světle modrém šatě s vlajícími, mohutnými zkadeřenými černými vlasy a přivolala ostatní.
Velké oko dívající se otevřeně a šibalsky, jemnou linkou klenuté obočí, rovný, poněkud dlouhý nos, bez onoho vysokého kořene, jaký mají Helénové, zvláštní tvar úst, v nichž se spojila smyslnost s dětskostí úzkého hořeního rtu, poněkud vystupující spodní část obličeje
Égésichora přejela dlaněmi po nápadně štíhlé postavě přítelkyně, stáhla jí záhyby chitónu a Sparťané nadšeně zatleskali: nestojí-li před nimi sestra, pak jistě příbuzná ženy vyobrazené na palácové zdi.
Do Tháidiny duše se vkradl zneklidňující pocit. Ovanula ji nesmírná dávnost smrti, odkud vystoupila tato Kréťanka a ti, kteří odešli do podsvětní říše a stavěli tyto paláce, malovali portréty krasavic, zápasili s býky a plavili se po mořích. Tháis spěchala na slunce a volala za sebou ztichlé průvodce a rozrušenou Égésichoru; ta jako by nahlédla do něčeho, kam je přístup zakázán.
Jižní břehy Kréty zalévalo slunce oslnivým světlem, ale nebyl tu nádherně průzračný vzduch jako v Heladě. Modravý opar zahaloval dálky a úpal se zdál prudší a silnější než na attických březích.
Na kopcovité náhorní plošině se od rozvalin táhl pás kamenných desek zabořených do země a zarostlých vysokou suchou trávou a porostlých lišejníky. Na konci této staré cesty, tam, kde spadala do prohlubně, ležel obrovský balvan a do něho byly vytesány velké býčí rohy, zrovna jako by se nějaký podzemní Poseidonův býk chtěl prodrat na povrch a připomenout lidem, že jsou pouze pomíjejícími obyvateli Gáie a kráčejí po vratké půdě, pod níž sídlí, zrají a chystají strašlivé otřesy neviditelné živly.
Dlouhé stíny rohů dosahovaly až k Tháidě, jako by ji chtěly mezi sebe sevřít. Tak se patrně posvátní skvrnití krétští býci vrhali na dívky, které tančily rituální tanec. Hetéra rychle prošla mezi pruhy stínu na sluncem zalitý vrcholek druhého pahorku, zastavila se, rozhlédla a celou svou bytostí si uvědomila, že země předků je krajem mrtvých, čas je obrátil v prach a oni s sebou odnesli do temné Hádovy říše. své znalosti, mistrovství, cit pro krásu, víru v bohy, písně i tance, mýty i pohádky. Nezanechali po sobě jediný náhrobek, na němž by tak jako u Helénů nejlepší sochaři zachytili krásu, důstojnost a ušlechtilost těch, kteří odešli, což vyvolávalo u potomků snahu vyrovnat se předkům nebo je i překonat. Tháis nemohla zapomenout na nádherné náhrobní desky na Kerameiku, zasvěcené mladým ženám, jako je ona, například na století starou pohřební stélu Hégésó, na níž je zvěčněna postava mladé ženy a její otrokyně. Tady nebyla vidět žádná pohřebiště. Kréťané se uzavřeli na ostrově, který byl v oněch dobách nedostupný, a nepředávali své duchovní bohatství okolním národům.
Božské děti moře se zaštítily na ostrově lodní mocí bez obav z nájezdů divošských národů. Tháis neviděla žádné pozůstatky opevnění a ani cestovatelé o nich nepodávali žádné svědectví. Nádherné paláce přímo u přístavů, bohatá města a sklady dokořán otevřené do moře a z pevniny nijak nezajištěné byly názorným dokladem síly tohoto ostrovního národa.
Neuvěřitelně krásné umění Kréťanů vůbec nezobrazovalo válečné hrdinské činy. V palácích a chrámech se nevyskytovaly obrazy vítězných králů, ubíjených obětí nebo spoutaných a ponížených zajatců.
Námětem obrazů byla příroda — zvířata, květy, mořské vlny, stromy a mezi nimi krásní lidé, většinou ženy, přinášení obětin a hry s býky, podivuhodné šelmy nevídané v Heladě ani na foiníckém pobřeží. Helény, kteří se považovali za nejvyspělejší ze všech národů oikumény, překvapoval jejich vytříbený vkus a smysl pro krásu.