Vylehčené, radostí hýřící malby byly plné světla a čistých barev. Všude jen sochy žen, šelem a domácích zvířat, podivuhodné lastury z fajánsu a
žádní mohutní hrdinové mávající meči a zdvihající těžké štíty.
Byla někde na světě jiná země, která zasvětila své umění harmonickému sepětí člověka s přírodou a především ženě? Stejně tak velkolepá, starobylá a trvající tisíciletí? Cožpak její obyvatelé neznali prostý zákon bohů a osudu, že je nesmějí dráždit příliš dlouhým obdobím rozkvětu, neboť za ním pak následuje msta, strašlivý zásah podsvětních božstev? Bohové je tedy potrestali za to, že Mínóovy děti zapomněly, v jakém světě žijí. Nádherné paláce se zřítily, jejich písmo zůstalo nerozluštěno a fresky jemné malířské techniky ztratily svůj smysl
Ostrov zabydlily cizí kmeny, které se znesvářely mezi sebou i s ostatními národy a chovají se ke skutečným obyvatelům Kréty zrovna tak jako barbaři severních lesů k Helénům a jejich předkům Pelasgům.
Sparťané kráčeli za zamyšlenou Tháidou a udiveně si ji prohlíželi, bojíce se ji vyrušit z úvah.
Cožpak zmizí z Erebu i slunná krása, vytvořená a shromážděná v Heladě, tak jako jiskřivý potok mizí v tajemné propasti? A což Egypt, kam tak spěchá! Nestane se i on říší stínů, pouhou vzpomínkou na minulost, která se rozplyne v novém životě? Nejednala lehkomyslně, když opustila Heladu? Ale cesta zpět pro ni přece není uzavřena, má v Athénách stále dům
Tháis nestačila myšlenku dokončit. Bezstarostně pohodila hlavou a rozběhla se dolů po cestičce vinoucí se mezi horskými výběžky a ani nevnímala udivené průvodce. Zastavila se, až když se jí otevřel výhled na záliv s rovnoměrně se pohupujícími loďmi. Brzy ji velké moře oddělí od všeho, co je jí drahé a co zůstalo v Heladě. Jediným jejím blízkým člověkem bude Égésichora, která s ní prožívala polodětské sny i pozdější zklamání a byla svědkem jejích úspěchů
Kormidelník tvrdil, že k libyjským břehům je odtud čtyři tisíce stadií. A pak ještě budou muset plout tisíc stadií podél břehů do Naukratidy. Za příznivého větru to znamená asi deset dnů plavby. Egypťané je potom povezou na jiných lodích jedním ramenem nilské delty. Nejméně tisíc stadií poplují proti proudu do Memfidy.
Afrodíté Euploia — bohyně námořníků — byla k Tháidě neobyčejně milostivá. Velmi zřídka bylo koncem boédromiónu počasí podobné ledňáčkovým dnům před podzimní rovnodenností. Když však lodi vpluly na širé moře, začal po bezvětrných dnech najednou vát horký a slabý Notos. Veslaři byli úplně vyčerpám veslováním proti větru a Eositeos dal rozkaz, aby až do večera odpočívali, neboť šetřil síly svobodných vojáků. Úmyslně s sebou nevzal otroky, aby se na loď vešel celý velký oddíl.
Po modré mořské hladině, která se v dálce ztrácela v blankytném oparu, se čeřily klidné vlny a rozhoupávaly stojící lodi jako kachny na větrném jezeře. Od libyjských břehů vál slabý, ale vytrvalý horký vítr. Zanášel až sem, hluboko do moře, dva tisíce stadií daleko, žhavý dech pouští. Stejná vzdálenost dělila lodi od krétských břehů.
Égésichora se s bázní dívala do temněmodrých prohlubní mezi vlnami a chtěla si představit nikým dosud nezměřenou bezednou mořskou hlubinu. Tháis se po ní potutelně dívala, neboť její přítelkyně bylá zpocená a ztratila svůj obvyklý výraz vítězné bohyně. Na palubě pod přístřeškem a v podpalubí se lenivě rozložili lidé. Muži s větší výdrží nebo netrpělivější stáli opřeni o vrbové pletivo kolem paluby a snažili se trochu ochladit v závanech libyjského Nota, pod jehož lehkým náporem lodi skoro nepozorovaně ustupovaly nazpět, k severu.
Zamračený Eositeos, nespokojený tímto zdržením, seděl na zádi v křesle. Kolem něho se v různých pozicích rozložili na rákosové rohoži jako prostí vojáci jeho pomocníci, kteří si svlékli šaty.
Tháis nenápadně zavolala Menedéma.
„Podržíš mi veslo?“ řekla a vysvětlila překvapenému atletovi, co má v úmyslu.
Menedémos vtáhl obrovské veslo hloub do otvoru v havlince, aby jeho lopatka byla kolmo k lubu. K údivu všech na palubě shodila ze sebe Tháis šaty, překročila hranu lubu a přidržujíc se pletené ochranné sítě stoupla si na veslo, chvíli na něm postála a pojednou se odrazila rukou od lubu. S obratností foinícké provazolezkyně se přizpůsobovala houpavému pohybu lodi a balancovala na vesle, drobnými krůčky proběhla až na konec a skočila do vody. Rázem zmizela v hlubině temně modré olejnaté vlny.
„Ona se zbláznila!“ vykřikl Eositeos a Égésichora se vrhla se zoufalým výkřikem k okraji paluby.
Černá Tháidina hlava, pevně stažená tradiční stuhou lémnijského účesu, se už objevila na hřebenu vlny. Hetéra se vynořila z vody a posílala Sparťanům polibky a zvonivě se smála. Eositeos nechal všeho, údivem vyskočil a běžel k okraji paluby provázen Égésichorou.
„Co má tohle zase znamenat? Není tvá černovlasá Athéňanka Poseidonovou dcerou? Ale má přece modré oči!“
„Potomci bohů se nemají hledat mezi námi smrtelníky,“ zasmála se Sparťanka, „viděls, jak podivuhodně se podobá těm, kteří opustili krétské břehy před tisíci lety? Po krétské matce má v sobě něco ze svých předků. A Kréťan Nearchos mi vyprávěl, že oni se moře vůbec nebojí.“
„My Sparťané také ovládáme mořeplavectví líp než ostatní národy!“
„Ale nevyrovnáme se Kréťanům! Bojujeme s mořem, bojíme se ho, a když to není nezbytně nutné, vyhýbáme se jeho zákeřným objetím, ale Kréťané se s mořským živlem doslova bratří a jsou s ním vždycky — v radosti i v zármutku. Moře je pro ně něco jako milenec, a ne nepřítel, kterého musíme poznávat.“
„A to všechno ti prozradil Nearchos? Slyšel jsem cosi, že prý jste složili vzájemnou přísahu bohyni tří tváří? Odvrhl tě jako zbytečnou hračku a odplul na moře, zatímco ty jsi celé noci proplakala na břehu. Jestli se spolu setkáme.“
Velitel vojáků nedopověděl, neboť ho zarazil rozhořčený hetéřin pohled. Zvrátila hlavu, chřípí se jí rozšířilo a pojednou si strhla stužku z vlasů, takže jí na ramena spadla přehršle zlatistých kadeří. Sotva zdvihla ruce ke sponám chitónu, Eositeos ji zarazil.
„Co vyvádíš, ty šílená?! Vždyť neumíš plavat tak dobře jako Tháis.“
„A přesto pro ni skočím a spolehnu se na krétský cit pro moře, když moji stateční rodáci nedokáží překonat strach. Taky raději klevetí, jako Athéňané!“
Eositeos nadskočil jako zasažen bičem, vrhl na svou milenku zuřivý pohled a bez jediného slova skočil přes palubu. Obrovské Sparťanovo tělo žuchlo mezi vlny, až to hlasitě a dutě plesklo. Tháis, která zdálky pozorovala scénu mezi přítelkyní a velitelem, podobna střele proletěla pod vlnami na pomoc Eositeovi. Bylo jí jasné, že lakónský velitel je sice dobrý plavec, ale neumí skákat z výšky do rozvlněného moře, silně se asi udeřil o hladinu. Eositeos, ohlušený a omráčený vlnou, pocítil, že ho někdo vytáhl z hloubky. Vynořil se na hřebeni nabíhající vysoké vlny, nadechl se a nabyl vědomí, když tu vedle sebe spatřil Tháidin rozesmátý obličej. Dostal zlost sám na sebe, že je tak neobratný, ještě víc ho však uráželo pomyšlení na skvělého plavce Nearcha, a tak odstrčil nataženou ruku athénské hetéry, úplně se vzpamatoval a plaval každým záběrem paží jistěji. S bojovým křikem se za svým velitelem vrhly do hučící modré vody desítky těl z jeho lodi i z jiných lodí.