„Chyť ji!“ křičeli vojáci a tvořili řetěz na způsob nevodu a obkličovali Tháidu jako legendární mořskou nereidu. Athéňanka jim snadno unikala a plavala pořád dál, zatímco vojáci se ji snažili dohonit.
Eositeos v moři zchladl a stal se už zase energickým nauarchem.
„Zastavte ji! Kvůli té ztřeštěnce se utopí moji vojáci!“ zakřičel a zuřivě mával na Tháidu, aby se vrátila.
Pochopila to a odvrátila se zpět, přímo do polokruhu Sparťanů, kteří se hnali za ní. Ti se zastavili a čekali, až budou moci utečenkyni vítězně polapit. Za radostného pokřiku se Tháis ocitla v těsném kruhu pronásledovatelů a ze všech stran se po ní vztáhly desítky rukou, ale vtom hetéra zmizela. Vojáci se začali zmateně v různých směrech potápět, jenže Tháis se ponořila ze všech nejhloub a dokázala pod vodou uplavat čtvrt stadia, takže se objevila daleko za řetězem pronásledovatelů. Zatímco ti se rozhlíželi a nabírali rychlost, Athéňanka už byla u lodi a chytila se za hozené lano. Ke zklamání všech „lovců“ jí Menedémos pomohl na palubu. K dovršení hanby se mnozí plavci při té honičce a v boji s vlnami tak vyčerpali, že je bylo nutné vytáhnout na loď. Eositeos stěží popadal dech, byl unavený, ale nezlobil se, vylezl po žebříku, který mu shodili, a ze všeho nejdřív přistoupil k Athéňance. Hésiona ji už zabalila do osušky a vytírala jí vlasy egyptským ručníkem.
„Měli jsme tě nechat uprostřed moře!“ zvolal Lakedaimoňan. „A přísahám při Poseidonovi, že příště mu tu oběť přinesu!“
„A nebál by ses vzpoury?“ zeptala se Égésichora, bráníc přítelkyni. „Ostatně jsem přesvědčena, že by připlula na delfínovi dřív než my. Podívej se, už jsou tady,“ ukázala na bíle zpěněné vlny provázející pohyby rychlých černých těl přivábených hrou jejich lidských bratří.
„Kde ses naučila tak plavat?“ zamručel Eositeos. „A taky chodit po vesle na kymácející se lodi, to je těžší než chodit po provaze!“
„My všechny jsme se učily umění rovnováhy v korintské škole hetér, bez toho se nedá tančit tanec posvátných trojúhelníků. A plavat jako já se nenaučíš, nereidou se musíš narodit!“
Hésiona opatrně vysoušela Tháidě hlavu, nesměle jí domlouvala a vyčítala, že pokouší osud.
„Paní, ty se nebojíš být nahá před takovou spoustou vojáků? Chytali tě jako delfína!“ tvrdila dívka a rozhlížela se kolem dokola, jako by jim odněkud hrozil útok.
„Když je kolem tebe hodně opravdu statečných a silných mužů, můžeš si být jista bezpečím,“ odpovídala jí v smíchu hetéra, „vždyť jsou to Helénové, a tomu Sparťané. Pamatuj si to, může se ti to hodit. Kromě toho nezapomeň, že muži jsou obvykle stydlivější než my. Řídíme-li se zvyklostmi, jsme mnohem jistější, oni ale obyčejně upadají do rozpaků.“
„A proč právě Sparťané?“
„Protože Sparťané jsou gymnofilové, mají rádi nahé tělo jako Thessalové, na rozdíl od gymnofobů, což jste vy, Boióťané a Makedonci. V tom se Sparťané liší od Athéňanů jako v Iónii Aiolové od Lýdů.“
„O Aiolech jsem četla. Ti říkají dokonce našemu měsíci múnichiónu pornopión.“
„Všichni Helénové nepovažují šaty za příznak slušného vychování. Sparťané a Thessalové převzali zvyky a obyčeje od starých Kréťanů. U těch měla nejvyšší aristokracie výsadu zúčastnit se slavností a hostin nahá.“
„Z toho zřejmě vznikl mýtus o telchinech, démonech mámení, kteří dosud žijí na Krétě a v zapadlých místech Iónie.“
„Možná. Ale pojďme za náš plůtek, chtěla bych si odpočinout po mořské koupeli. Klónaria mě namasíruje.“
„Já, paní, dovol mi to!“
Tháis přikývla a zahalena do osušky odešla do malé kajuty pod kormidlovou palubou, která byla vyhrazena jí, Égésichoře a jejich otrokyním.
Hésiona natírala Tháidu vonnou mastí a znovu se zeptala na to, co ji tak znepokojovalo:
„A Egypťané jsou gymnofilové nebo ne?“
„Jsou ze všech národů vůbec nejstarší gymnofilové, ale slyšela jsi o Afrodítě Knidské?“
„O té, kterou vytvořil tvůj rodák Práxitelés?“
„Vytvořil dvě sochy Afrodíty podle stejné modelky, podle hetéry Frýny, jednu oblečenou v peplu a druhou nahou. Obě zároveň vystavil na prodej. Oblečenou koupili přísní vládci ostrova Kóu a úplně nahou za stejnou cenu si vzali obyvatelé Knidu. Stála na otevřeném oltáři a svítila žlutorůžovým mramorem svého těla a říká se, že když Afrodíté sestoupila z Olympu do chrámu, zvolala:,Kdypak mě viděl Práxiteles nahou?’
Průzračný povrch sochy vyzařoval zvláštní jas, který obklopoval bohyni posvátnou aureolou. Lodi plující do Knidu zaplňují už po mnoho let básníci, umělci a vojevůdci, řemeslníci a rolníci. Afrodíté Knidská je uctívána nepoměrně víc než Kóská, je zobrazena i na mincích. Jakýsi král nabízel Knidským, že jim za sochu odpustí všechny dluhy, ale ti to odmítli.
Práxitelovu slávu s ním sdílela jeho hetéra Frýné, která mu stála modelem. Vděční Helénové dali její sochu z pozlaceného bronzu na schody vedoucí k Apollónově svatyni v Delfách. Taková je síla božsky krásné nahoty, takže se gymnofilů neboj. Právě oni jsou opravdoví lidé!“
Kapitola čtvrtá
V MOCI ZVÍŘECÍCH BOHŮ
V Memfidě, kterou Egypťané nazývali Váhy obou zemí, žila odedávna spousta Helénů. Tháis si toto město oblíbila, bylo to jedno z nejstarších měst staré země stojící na rozhraní nilské delty a Horního Egypta, mimo oblast deštivé zimy na dolním toku Nilu a letních veder v jižní části země.
Mezi memfidskými Řeky, zvláště mládeží, vzbudil příjezd dvou krasavic z Athén rozruch. Básníci, malíři a hudebníci se předháněli, aby získali Tháidinu přízeň, a připisovali jí své básně a písně, prosili, aby jim stála modelem, ale Athéňanka se všude objevovala buď společně s Égésichorou, nebo v doprovodu nesmělého siláka, s nímž raději nikdo nesoupeřil. A majestátní Sparťanka se pevně upjala k vůdci lakónských žoldnéřů a neměla zájem o nic než o své neslýchaně rychlé koně. Lidé tu vůbec poprvé spatřili ženu řídící tethrippon. Mladé Egypťanky se jí klaněly div ne jako bohyni, neboť v ní viděly zosobnění oné svobody, které byly zbaveny dokonce i v nejurozenějších domech.
Tháis někdy přijala pozvání k účasti na symposiích jako tanečnice, ale jakmile se společnost rozjařila sladkým Abydovým vínem, rychle ji opouštěla. Mnohem častěji vyjížděla z Memfidy do proslulých měst a chrámů, aby se brzy seznámila se zemí, jejíž četné mýty a báje okouzlovaly Helény od dětství. Égésichoru i Hésionu, která se i nadále považovala za hetéřinu otrokyni, udivovalo, jak bezstarostně Tháis žije a nijak nepospíchá opatřit si bohatého milence a jen utrácí peníze na cesty po zemi.
Mnémé, matka všech Múz, přidala Tháidě k Afrodítiným darům ještě skvělou paměť. Paměť, která uchovávala všechny detaily, vedla přirozeně k zvídavosti, podobné zvídavosti vynikajících helénských filozofů. Tháis se setkávala na každém kroku s něčím novým a neobyčejným, a přesto se její první dojem ze země nezměnil a kupodivu houževnatě v ní oživoval jeden dávný, silný dětský zážitek.
Matka ji přivezla do Korintu, aby ji zasvětila Afrodítině chrámu a dala ji do školy hetér. V městě, které se rozkládalo u úpatí obrovité hory, bylo strašlivé vedro. Maličké Tháidě se cestou do horní části Korintu chtělo nesmírně pít. Navždycky jí zůstala v paměti velmi dlouhá úzká stoa. Vedla k posvátnému, v celé Heladě proslulému prameni. Mírně zastíněnou galerií vál slabý větřík, ale po obou stranách dštilo vysoké slunce na kamenité svahy záplavu světla a horka. Vpředu, pod kopulí na dvojitých sloupech, mile zurčela přetékající čistá a studená voda. A dál, za vodojemem, u úpatí vysoké hory, uhodil ji do očí odraz světla. Žár a vůně rozpálených skal byly silnější než vlahý dech pramene.