Také v Egyptě se táhl desítky tisíc stadií pás vody a zeleně a v porovnání s malými helénskými státečky působil dojmem nesmírné rozlehlosti. Zahrady a chrámy, chrámy a zahrady, blízko u vody pole a na vnějším, západním okraji tohoto pásma života nekonečné nekropole — města mrtvých — s nesčelnými hroby. Nebyly tu žádné pomníky, zato se tu stavěly zesnulým domy: boháčům a vznešeným lidem veliké jako normální lidská obydlí, chudákům a otrokům jakési psí boudy. A veškerou představivost překonávaly sedmdesát stadií na jih od Memfidy tři královské hroby-pyramidy s obrovitou sfingou. Tháis už hodně slyšela o hrobkách faraónů, ale o jejich skutečné velikosti si nedovedla učinit představu.
Geometricky pravidelné hory byly obloženy zrcadlově vyhlazenými kameny, které k sobě byly přilícovány tak přesně, že švy mezi jednotlivými kvádry byly sotva znatelné. V jitřních hodinách vyzařovala každá velká pyramida vzhůru k tmavé obloze vír růžového světla. Jak slunce stoupalo, zrcadlové boky kamenných kolosů planuly stále jasněji, až v poledne se pyramida stala hvězdou — ohniskem, z něhož sálaly nad rovinou do všech světových stran čtyři oslnivé paprskovité proudy. A při západu se nad hrobkami faraónů zdvíhaly široké sloupy rudých plamenů, které šlehaly k světlefialové večerní obloze. Pod nimi hořely prudkým ohnivým ostřím hrany na hrobkách králů-bohů Černé země, jak říkali Egypťané své zemi. Tyto s ničím nesrovnatelné výtvory se zdály dílem Titánů, třebaže znalci Tháidu ujišťovali, že pyramidy postavili docela obyčejní otroci.
„Je-li člověk hodně bit,“ s cynickým úsměvem vyprávěl héliopolský kněz, znalec historie, „udělá i to, co se bude zdát jeho potomkům neuvěřitelné.“
„Největší stavby jsou v Egyptě, takže tady asi bili lidi nejvíc,“ zaútočila Tháis.
Kněz se po ní ostře podíval a stiskl rty.
„Cožpak Heléni své otroky nebijí?“
„Ovšemže bijí. Ale ten, kdo je hodně bije, nemá příliš dobrou pověst!“
„Chceš tím říci, ženo,“ začal kněz.
„Nic nechci!“ rychle ho přerušila Tháis. „Každá země má své zvyky a člověk v ní musí dlouho žít, než je pochopí.“
„A co nechápeš?“
„Nesmírnou složitost moci. U nás je všechno prosté, buď jsi svobodný, nebo otrok. Svobodný člověk je buď bohatý, nebo chudý, získal si pověst svým uměním nebo znalostmi, válečným hrdinstvím či atletickými výkony. Ale u vás je každý svobodný člověk o nějaký stupínek výš či níž než druhý. Jeden si smí dovolit leccos, druhý méně, třetí vůbec nic, a všichni jsou plni závisti a všichni své příkoří tají. Jako by tu byli jenom otroci, uzavření mezi dvěma pouštěmi jako ve velké kleci. Nepotkala jsem se skoro s nikým, kdo by byl navštívil jinou zemi oikumény. Jsem tu ovšem krátký čas.“
„Jsi všímavá, Helénko, dokonce až příliš,“ výhružně poznamenal kněz, jenž mluvil řecky s lehkým cizím přízvukem. „Raději se vzdálím.“
Egyptské chrámy Tháidu nesmírně udivily tím, jak velmi se lišily od řeckých.
Každý řecký chrám, snad až na ty nejstarší, stál na vyvýšeném místě, zdálky viditelný, lehký a světlý, jako by se vznášel v prostoru mezi mořem a oblohou. Sochy bohyň, bohů a hrdinů okouzlovaly svou krásou. Hranice mezi bohy a smrtelníky se zdála docela nepatrná, neznatelná. Heléni věřili, že bohové se k smrtelníkům sklánějí, naslouchají jejich prosbám, vyslyší je a užuž sestoupí ze svých podstavců jako v oněch mytických dobách, kdy byli ve styku se všemi lidmi, od rolníků až po vojáky, a nejednali jenom s kněžími jako teď.
Ale egyptské chrámy? Ty jsou chmurné, obehnané silnými zdmi a shlukem masivních sloupů, popsaných a pokreslených spoustou kreseb a znaků. Svatyně byla útočištěm před prostranstvím země a nebe, před větrem i oblaky, zurčením potoků i hukotem vln, před písněmi i hlasy lidí. V chrámech nepozorovaně přecházejících do podzemí vládlo mrtvé a hrozivé ticho. Každým krokem ubývalo skomírajícího světla a houstla tma. Člověk jako by se nořil do temnot minulých věků. Dělila-li v helénských chrámech jen nepatrná hranice smrtelníky od obyvatel zářivého vrcholku Olympu, pak zde jako by byl jenom krok do Hadovy říše, kde od nepaměti bloudí ve tmě duše zemřelých. Tento pocit nekonečné noci smrti mladou ženu tísnil. Tháis toužila pryč, do světla a do života. Chrámy a paláce střežily řady děsivě jednotvárných soch lvů s lidskými nebo beraními hlavami. Sfinx, strašlivá utiskovatelka z helénských mýtů, nabyla tady v Egyptě mužské podoby a stala se oblíbeným symbolem moci a síly. Nejenom sfingy, všichni egyptští bohové, včetně nejvyšších, měli zvířecí či ptačí podobu, podivuhodně v sobě spojovali lidské a zvířecí rysy. Tháis viděla už dříve egyptské amulety, sošky a šperky, ale vždycky se domnívala, že Egypťané chtěli podobou zvířete jenom vyjádřit, k jakému účelu jsou talismany nebo různé trety určeny. Ve skutečnosti měly obrazy bohů jen vzácně lidskou podobu. Mnohem častěji se věřící klaněli pololidem-polozvířatům nebo ptákům, někdy až groteskně zrůdným, jako byla hrochovitá Tueris. Hroši a krokodýli vzbuzovali v Tháidě hnus a strach, vzdávat jim božské pocty jí připadalo nedůstojné. Oškliví byli také Anubis s šakalovitou hlavou, Thot s dlouhým zobákem ibise, zlá lvice Sachmet, kráva Háthor a beraní ztělesnění Chnúma. Obrovské sochy dravých ptáků — luňák Ra a sokol Hór, jak se zobrazovali v nejdávnějších časech — vyvolávaly poněkud vznešenější dojem. Složitá hierarchie bohů zůstala Athéňance stejně nepochopitelná jako přemíra hodností a titulů a komplikovaný žebříček společenského postavení Egypťanů. Každé jen trochu významnější městečko mělo vlastního boha a velké chrámy, jimž patřily obrovské rozlohy půdy a spousta otroků, dávaly rovněž přednost některému z mnoha božstev, která se v průběhu tisícileté existence země mnohokrát změnila a poztrácela své prvenství.
Nejvíc udivovaly Tháidu zvířecí podoby bohů, a to u národa, před jehož moudrostí a tajnými naukami se Heléni skláněli! Věděla, že v Saisu studovali velcí helénští učenci Solón, Pythagoras a Platón. Rozsáhlé vědomosti získal v Egyptě i Hérodotos. Jak se mohl egyptský občan kořit nestvůrám, například krokodýlovi, hloupému a hnusnému stvoření? Cožpak charakter boha nebylo možné vyjádřit jinak než tím, že se na lidské tělo posadila šakalí nebo jestřábí hlava? Kdyby nebyli Egypťané tak skvělí výtvarníci, bylo by možné se domnívat, že neumějí duch božství jinak vyjádřit.
Ale brzy spatřila Tháis i živé božstvo — posvátného býka Apise, ztělesnění hlavního memfidského boha Ptaha. Apise nacházeli kněží podle devětadvaceti poznávacích znaků mezi tisíci býky klidně se pasoucími na lukách po celé zemi a vzdávali mu pak až do smrti božské pocty. Potom hledali nové ztělesnění svého boha a zemřelého býka balzamovali, stejně jako jiného živého boha — faraóna. Mumie býků byly pochovávány v obrovském chrámu Serápeionu, chráněném stovkami kamenných sfing.
Podle zápisů na stěnách hrobek bylo možné sledovat celé generace bohů-býků do tak dávných dob, že Serápeion byl už zpoloviny zasypán písky.