Černý býk s bílou skvrnou na čele byl uctíván v Memfidě i nyní. Místní Řekové se snažili zlidštit Apisův kult a sloučili ho s Osirisem v jedno božstvo a tomu dali jméno Serápis. Helénské náboženství se vzdálilo prvotnímu zbožšťování zvířat, dokonce i na Krétě, která se co do dávnověkosti mohla takřka měřit s Egyptem, byli obrovští posvátní býci uctíváni pouze jako symboly Poseidona. Byli zabíjeni a přinášeni v oběť na oltářích nebo hřištích. Avšak v Egyptě se Apis považoval za skutečné božstvo, stejně jako odporný krokodýl nebo celé noci vyjící rysec bažinatý. To všechno se neshodovalo s helénskou zakořeněnou vírou v neobyčejnou moudrost Egypťanů. Athéňanka se odvážila svěřit se se svými pochybnostmi hlavnímu Ptahovu knězi na slavnosti uspořádané na její počest helénskými ctiteli Serápida. V zápalu sporu vyjádřila příliš příkře svůj odpor k Sobekovi, bohu-krokodýlovi. Dva služebníky tohoto boha, přítomné sporu, to pobouřilo. A Tháidě byla hanba. V Korintu byla vychována v úctě k náboženstvím východních zemí. Až po létech prožitých v Athénách začala pohrdat vším cizím a Helénovi nepochopitelným. Ani netušila, jak draze zaplatí za tento pro ni neobvyklý projev athénské nadřazenosti nad celou ostatní oikuménou.
Zanedlouho se Tháis rozhodla, že se vydá do domu Bílé antilopy, proti proudu Nilu, aby si prohlédla druhý div světa popsaný Hérodotem, egyptský Labyrint. Přítelkyně cestu rozhodně odmítla a Tháis se tedy vypravila jen v doprovodu Hésiony a věrného Menedéma, kterého na Égésichořinu prosbu stratégos uvolnil.
Pluli nepříliš dlouho, celkem čtyři sta stadií proti proudu a asi sto stadií průplavem směrem k proslulému jezeru Moiris.V té době se spojovací průplav a říční rameno zanášely bahnem, takže cesta byla nesplavná. Tháis s průvodci musela vystoupit z člunu a plout rákosím po mělké vodě na malé lodičce.
Tlumočník, kterého si na tuto cestu zvlášť najali, memfidský Řek, se neklidně rozhlížel a ujišťoval je, že v okolí Krokodilopole je spousta súchosů, ztělesnění boha Sobeka, a že někteří dosahují délky i dvaceti loktů. A dva šedí krokodýlové třicet loktů dlouzí tady žijí od nepaměti.
Menedémos se naivně zeptal, proč za ta léta škodlivá zvířata nepobili. Dozvěděl se, že krokodýlové, zvláště mladí, uvíznou-li za nečekaného opadnutí vody ve vyschlém bahně a zajdou, jsou balzamováni. Ve zvláštních místnostech Sobekových chrámů v Krokodilopoli, starém Chetep-Senusertě i v Labyrintu jsou celá skladiště krokodýlích mumií.
I když se veslaři snažili, aby cestující byli v Labyrintu co nejdřív, neboť si ho chtěli prohlédnout za světla, připluli tam teprve v půli dne. Tady, na posvátné půdě, nebylo cizincům dovoleno přenocovat, měli povoleno ubytovat se jenom v xenónu — v hostinci — osm stadií severněji, na téže šíji mezi bažinou a řekou, na níž stál i Labyrint a dvě pyramidy. Učený kněz z Hérakleopole vysvětlil Tháidě, že Labyrint si postavil jako zádušní chrám Amenemhet III. Podle výpočtů kněze zemřel velký faraón čtyři sta let před zbořením Knóssu a nastoupením Thésea na královský trůn v Athénách, šest století před trójskou válkou a půldruhého tisíciletí před Tháidiným narozením.
Nebylo divu, že do nekonečných řad síní Labyrintu, přimykajícího se k bílé, o polovinu menší pyramidě, než byla pyramida memfidská, vstoupila neohrožená hetéra rozechvěna. Obrovská chodba rozdělovala Labyrint na dvě poloviny. Jeho stěny byly vyzdobeny úchvatnými malbami, jejichž barvy za patnáct století vůbec nevybledly. Nebyly na nich obvyklé kanonické postavy bohů a faraónů přijímajících dary, ubíjejících nepřítele a pokořujících zajatce. Místo toho tu byly výjevy ze života, zcela přirozené, namalované s pozoruhodnou živostí a jemnocitem: hon, rybolov, koupání, vinobraní, pastva dobytka, tance a oslavy svátků za účasti hudebníků, akrobatů a zápasníků.
Tháis jako by se ocitla v Egyptě v době, kterou na příkaz moudrého krále zachytili vynikající malíři.
Tháis, Menedémos a Hésiona chodili neúnavně ze sálu do sálu mezi bílými sloupy, na nichž byly reliéfy v obvyklém egyptském stylu, pokoji, vyzdobenými neobyčejně krásnými vlysy a ornamenty — modrými čarami, bílými a fialovými vzory na způsob hrubě tkaných koberců a ještě složitějšími mnohabarevnými malbami. Unavené oči už nebyly s to vnikat do umně spletených spirál, do kotoučů kol s dvanácti špicemi a do pohádkových lotosů s červenými kalichy na vysokých stvolech. Mistrně provedené průzory v kamenných stropních deskách poskytovaly dost světla, takže v hořeních místnostech Labyrintu se nemuselo používat pochodní. Podle tlumočníkových slov odpovídal hoření části chrámu naprosto stejný labyrint dolních sálů, v nichž byly mumie posvátných krokodýlů a zároveň obzvlášť zajímavé staré svatyně, vyzdobené kresbami nyní už vyhynulých zvířat, obrovitých hyen a jednorožců. Duchovní, který je provázel po Labyrintu, jim dolení místnosti neukázal, což vysvětlil starým zákazem: cizinci tam neměli přístup. Začalo se stmívat. V sálech a zvláště v chodbách se zešeřilo. Bylo načase z této tisícisálové budovy vyjít. Kněz je vedl k východu a unavení poutníci se tomu ochotně podvolili. Poblíž severního hlavního schodiště, kam širokými průzory ve zdech pronikalo večerní narudlé světlo, se Tháis zastavila a prohlížela si reliéf mladé ženy, vytvořený v nažloutlém kameni s mistrovstvím i v Egyptě nevídaným. Žena v jemném, průsvitném rouše, podvázaném pod odhalenými ňadry uzlem, držela neznámý hudební nástroj. Její tvář, rámovaná hustou sítí schematicky naznačených vlasů, měla nepochybně etiopské rysy a zároveň se v ní zračila taková ušlechtilost, s jakou se Tháis nesetkala ani u nejurozenějších Egypťanek. Zatímco přemýšlela, z jakého národa asi pochází dávnověká hudebnice, její společníci šli dál. Vtom se kdosi lehce dotkl její obnažené paže, až se zachvěla. Z šera temné chodbičky povystoupila žena, oblečená podle zvyku egyptských žen v dlouhých šatech, v bílé plátěné stole. Za ní stál kněz s náhrdelníkem z modrých fajánsových a zlatých korálů. Pokývl ostříhanou hlavou a lámanou řečtinou zašeptaclass="underline" — Tam dolů možno, já dovedu. — Tháis přistoupila k ženě, přikývla na souhlas a otočila se, aby zavolala také Menedéma a Hésionu, kteří už byli na konci dlouhé chodby. Ale už to nestačila: zezadu ji uchopily silné ruce, do úst jí vrazily roubík, zdusily její křik a kamsi ji nesly. Tháis se zoufale bránila, ale chytil ji někdo další, zkroutil jí ruce a svázal ji cáry z jejích rozervaných šatů, takže se vzdala a už bez odporu se nechala táhnout dál. Únosci zřejmě znali cestu a klusem běželi do neproniknutelné tmy, aniž potřebovali pochodně.
Vpředu prosvítalo tmou slabé světlo a zavoněla vlhká tráva a voda. Konečně jí vyndali z úst dusivý roubík a vlekli ji ke kamenné zdi. Ve vzdálenosti ne víc než půl plethra se v posledních paprscích sluneční záře leskla nehnutá temná voda. Jakmile mohla Tháis mluvit, rozhořčeně a s údivem se zeptala únosců, co po ní chtějí. Avšak šest tmavých postav — muži s tvářemi v chabém světle nerozeznatelnými — vytrvale mlčelo. Žena, která Tháidu vlákala do léčky, kamsi zmizela.
Athéňanku postavili na nohy těsně ke zdi, zbavili ji pout a zároveň z ní servali poslední zbytky šatů. Tháis se pokoušela bránit, ale rána do břicha jí vyrazila dech. Unosci rozmotali jakési cinkající předměty, které s sebou přitáhli — byly to tenké, pevné řetězy s přezkami jako na koňském postroji. Zápěstím připoutali Tháidu ke kruhům zapuštěným do zdi ve výši hrudi, omotali ji řemenem a protáhli jí ho mezi nohama a pak ho přivázali ke skobě za jejími zády. Zděšená hetéra se znovu ptala, co s ní míní dělat.