Tu se k ní jeden z mužů přiblížil. Podle hlasu poznala Tháis kněze, jenž stál za onou ženou a promluvil na ni řecky.
„Bratři, kteří tě slyšeli rouhat se na slavnosti, nařídili, abys byla postavena před tvář boha. Tak poznáš jeho moc a ve své poslední hodince se před ním skloníš!“
„Jakého boha? O čem to mluvíš, ničemo?“
Kněz neodpověděl, obrátil se k ní zády a řekl několik nesrozumitelných slov svým společníkům. Všech šest odešlo směrem k vodě, poklekli a zdvihli ruce. Z hlasitých, hymnicky zpěvavých slov Tháis pochopila pouze jedno: „Ó Sobeku, přijď a vezmi si“, ale i to jí stačilo. Domyslila si ihned, oč jde, a strnula. Takřka v bezvědomí chraplavě a slabě zaúpěla, potom křičela stále hlasitěji a silněji a volala o pomoc Menedéma nebo kohokoli, kdo není v moci těchto temných postav, klanějících se u vody za zpěvu slavnostních písní. Kněží vstali. Ten, který mluvil řecky, řekclass="underline"
„Křič hlasitěji, Sobek uslyší. Přijde dřív. Nebudeš se muset mučit čekáním.“
V knězových slovech nebyl ani náznak úsměšku nebo škodolibosti. Tháidy se zmocnila naprostá beznaděj. Prosit o smilování, vyhrožovat nebo se snažit přesvědčit tyto lidi bylo stejně zbytečné jako prosit kruté zvíře, jemuž sloužili, polozvíře a polorybu, neznající žádný cit. Kněz si ještě jednou prohlédl oběť, dal svým společníkům znamení a všech šest tiše zmizelo. Tháis osaměla.
Prudce sebou trhla, pocítila, jak jsou řemeny neobyčejně pevné, a v zoufalství svěsila hlavu. Rozpuštěné vlasy jí zahalily tělo a Tháis se zachvěla pod jejich teplým dotekem. Poprvé pocítila smrtelná muka. V blízkosti nevyhnutelné smrti představoval pro ni celý svět jen nepatrnou jiskřičku naděje. Menedémos! Menedémos je zkušený a nebojácný voják a vášnivě ji miluje, ten ji nemůže nechat napospas osudu!
Tháis ve tmě dobře viděla. Rozhlédla se pozorně a poznala, že je připoutána k podstavci nějaké sochy u polokruhovitě rozšířeného východu z podzemní chodby, který vedl k jezeru nebo k rameni řeky. O kousek dál, zprava, mohla rozeznat obrovitou sochu. Byla to jedna ze dvou kolosálních sedících soch, jež čněly poblíž pyramidy třicet loktů nad vodou. Tháis usoudila, že chodba je obrácena k severozápadu a je blízko severního vchodu. Hřejivá jiskřička naděje se v ní začala rozhořívat, ale hned uhasla, jakmile si uvědomila, že v Labyrintu je tři tisíce místností. Je-li k ní vůbec možné najít cestu, pak až dávno poté, co ji nestvůrní krokodýli roztrhají na kusy, sežerou a pak zmizí v rákosí.
Začala sebou zmítat, aby se zbavila pout. Celá její mladá bytost protestovala proti blížící se smrti. Bolestí, způsobenou staženými řemeny, se vzpamatovala. Stiskla zuby, přestala vzlykat a znovu se rozhlížela v instinktivní touze po záchraně. Podlaha rozšířeného konce chodby se povlovně svažovala k úzkému pruhu mokrého břehu. Dva tenké sloupky podpíraly přečnívající střechu, pro kterou neviděla oblohu. Sloupový ochoz zřejmě vedl k vodě. Ale proč je bez schodů? Znovu ji prostoupil pudový strach. Pochopila, proč podlaha spadá až k vodě.
„Menedéme, Menedéme!“ zakřičela ze všech sil. „Menedéme!“ A zděsila se, když si uvědomila, že na její volání přijde ten, jemuž je obětována. Celá ztuhlá povisla na řemenech. Kámen ji mrazil na zádech, nohy zdřevěněly.
Když pohasly poslední sluneční paprsky na černé vodě, Tháis ztratila pojem času.
Měla dojem, že uslyšela slabé zašplíchnutí vody v neproniknutelné tmě, až kdesi tam v rákosí, kde už se matné hvězdy nezrcadlily. Nad bažinou se rozlehl dutý, hluboký řev podobný bučení. Zněl zdálky a zdušeně, ale byl příšerný, neboť vzbuzoval hrůzu tím, že se nepodobal žádnému zvuku, jaký vydávají zvířata, na něž je člověk zvyklý. Tháis roztřesena sevřela pěsti a napjala všechny své síly, aby nepodlehla temnému strachu. Nesmírná byla odvaha jejích předkyň bojujících s býky; Amazonek nebojících se ran; Athéňanek neochvějných jako Leaina.
Ale ty se přece všechny bily volné, v otevřeném boji
Kromě Leainy, která byla rovněž spoutána, a přesto se nevzdala těm, kdo falešně vykládali zákony
A ona tady, o samotě a v mrazivém mlčení bažin, v očekávání netvora se znovu snažila rozpoutat řemeny, až pak vysílena ztratila vědomí a přilehla znovu k vlhkému kameni. Noc mlčela, šplíchání vody z bažin už nebylo slyšet.
Procitla bolestí křeče v oteklých nohách. Kolik asi uplynulo času? Kdyby alespoň spatřila nebe nad sebou a pohyb hvězd. Škubala sebou a zmítala se, až si opět prokrvila údy. Vzadu, v podzemní chodbě jako by zaslechla pomalé, kradmé a takřka nepostřehnutelné kroky. Krev se jí nahrnula do hlavy, zaplavila ji radostná naděje. Menedémos? Ale ne, cožpak ten by se přikrádal a zastavoval se po každém kroku? Ne, ten se přiřítí jako rozzuřený býk a všechno, co mu bude v cestě, rozdrtí. Nad noční bažinou se znovu ozvalo hlasité zaúpění. Co je to? A teď jakoby slabá ozvěna. Tháis zatajila dech. Ne, nic! A co kroky vzadu? V podstavci sochy byl skryt vchod do chodby. Tháis se zaposlouchala a pochopila, že za ní v chodbě nikdo není: zvuky přicházely z bažiny a odrážely se ozvěnou v podzemí. Ó mocná Afrodíto a Die Ochránce! Kroky těžkých tlap na měkké jílovité půdě, za sloupky ochozu vedoucího k jezeru
Občas po dlouhé přestávce něco nerovnoměrně zašplíchá. Tu se u břehu vynořil hřebenovitý hřbet a červeným světlem zahořely dvě oči pod kostěnými nadočnicovými hrbolky. Velmi pomalu, takže chvílemi se zdálo, že zvíře se ani nepohybuje, vylézalo na úzký břeh nekonečně dlouhé tělo, kyvadlovitě se kývající vlevo a vpravo podle kroků široko roztažených tlap. Obrovský ocas byl ještě ve vodě.
Červená světýlka zmizela. To krokodýl zdvihl hlavu, takže jeho oči nebylo vidět. Pak otevřel tlamu, plnou kalně bílých zubů. Netvor nadlouho znehybněl, jako by čemusi naslouchal. Tháis se napjala, mrazilo ji, ale hlavu měla jasnou jako nikdy; jakmile překonala první smrtelný strach, trochu se uklidnila a ještě se v ní chvěla slabá naděje. Ó kdyby nebyla spoutána řemeny, věděla by, jak obrovitému krokodýlovi uniknout! Tlama se s klapnutím zavřela a ve tmě znovu zahořely červené body. Tháis na sobě ucítila chladný a lhostejný pohled. Krokodýl nepospíchal, zvykal si na tmu a jako by si Tháidu prohlížel. Za svého dlouhého života už tu mnohokrát požíral přivázané bezmocné oběti. Nadzdvihl se na tlapách a s hlasitým mlasknutím odtrhl břicho od bahna. Tato hnusná zvířata běhala i po zemi rychle, kolikpak času bude potřebovat, aby proběhl vzdálenost jen o něco větší, než je jeho tělo?! Krokodýl jako by zaslechl její myšlenky, udělal k ní dva rychlé kroky! Tháis zavýskla tak vysoko, že netvor sebou znovu plácl na břicho a potom se náhle poněkud stočil vpravo. Ze tmy se ozval pleskot běžících nohou. Ticho podzemí roztrhl strašlivý, nelidský výkřik: „Tháido, jsem tady!“
Před vchodem se mihl matný obrys postavy.
„Menedéme!“ jak ve snu ho volala Tháis.
Ano, byl to Menedémos. V mžiku byl u podstavce sochy, nahmátl řemeny a zběsilou silou je rozerval. Ráz — a přetrhl se řemen na levé ruce; pravý řemen vydržel, ale zato praskl starý bronzový kruh. Třetí řemen roztrhl rozběsněný Menedémos jako nitku. Tháis zbavená pout upadla slabostí a na vteřinu ztratila vědomí. Menedémos se obrátil k netvorovi. Byl beze zbraně, nahý — šaty odhodil, aby mohl rychleji běžet — a od hlavy až k patě postříkán blátem. Byl tak nesmírně rozzuřen, že učinil dva kroky k zvířeti a roztáhl prázdné ruce.