Bylo slyšet pleskání nohou běžících blátem a na vodu u břehu padl temně rudý pruh. Světlo vzplanulo jasněji a před ochozem se objevila s pochodní v ruce Hésiona, polomrtvá z vysilujícího běhu a strachu. Jakmile spatřila obludného krokodýla, vyrazila úděsný výkřik. Příšera jako by ji ani neviděla, upřela pohled na Menedéma. Pochodeň v Hésionině ruce se zachvěla, dívce se strachem a slabostí podlomila kolena stejně jako její paní.
„Sviť!“ vykřikl Menedémos. Očima těkal na všechny strany, zda by nenašel něco, čím by přivítal netvorův útok. Pojednou se rozhodl. Jedním skokem se vrhl k Hésioně, vytrhl jí pochodeň, vyrazil s ní proti súchosovi, a ten ucouvl. Menedémos hodil pochodeň zpátky Hésioně, ale chytila ji už Tháis, která se postavila na nohy. Sparťan se opřel do dřevěného sloupku ochozu, až zapraskal. Trhl vší silou a staré suché dřevo povolilo. Pak už šlo všechno tak rychle, že o tom Tháis měla jenom matnou představu. Krokodýl se vrhl na Menedéma, ale ten mu zasadil ulomeným sloupkem mocný úder do čenichu. Netvor neustoupil, ale roztáhl tlamu a zaútočil. Na to Menedémos právě čekal. Mocně se rozmáchl a vrazil sloupek plazovi do chřtánu, nemohl ovšem zastavit výpad nesmírně těžkého, pětadvacet loket dlouhého súchosa a ztratil rovnováhu, ale přece jen stačil nohou opřít volný konec tyče o stěnu podstavce. Krokodýl z rozběhu vzpříčil sloupek o tvrdý kámen a vrazil si ho ještě hloub do chřtánu. Chodba se otřásala zuřivými údery ocasu. V mžiku roztříštil druhý sloupek ochozu na kousky a stříška spadla. Krokodýl se v křeči svalil na bok, ale vzápětí už zase stál na všech čtyřech, rozvířil ocasem celý gejzír bláta a zmizel v bažině.
Menedémos a Tháis se třásli nervovou zimnicí. Tháis se vzpamatovala a běžela k Hésioně. Ta ležela tváří k zemi až u vchodu do podzemí, celá zablácená, rukama si zakrývala obličej a uši. Sotva se jí Tháis dotkla, Hésiona s výkřikem vyskočila, ale když spatřila svou paní nezraněnou, vrhla se k ní.
Menedémos je vzal za ruce.
„Utíkejme! Tohle je zlověstné místo. Ještě se súchos vrátí nebo přijde jiný. Anebo kněží.“
„Ale kam?“
„Tam, odkud jsem přiběhl, podél břehu kolem chrámu.“
Všichni tři se rozběhli blátem kolem vnější zdi Labyrintu. Brzy se pobřežní pruh rozšířil a půda byla suchá, šlo se jim lehčeji, ale tu opustily Tháidu síly. Ani Hésiona na tom nebyla o nic lépe. Menedémos věděl, že zůstat zde je nebezpečné, a tak obě ženy chytil kolem boků a obratně si je hodil na ramena, pak zhasil pochodeň a zvolna běžel pryč od temného masívu Labyrintu tam, kde v dálce blikalo světýlko Domu poutníků, jenž se už dávno proměnil v xenón — hostinec.
Aby Tháis nevzbuzovala pozornost, neboť jejím jediným rouchem byly rozpuštěné vlasy a na nohou jí zůstaly sandály, schovala se za palmami. Menedémos a Hésiona se narychlo omyli u závlahové studny a přinesl jí šaty z těch věcí, které už předtím donesli do xenónu jejich průvodci. Řecký tlumočník, vyděšený zmizením Tháidy a Menedémovou zběsilostí, se někam propadl.
Hésiona natírala Tháidě rány léčivou mastí a vyprávěla jí, že když ji Sparťan marně hledal v hořeních sálech Labyrintu, popadl nějakého kněze, přirazil ho ke sloupu a přísahal při Erebovi, že ho zmrzačí, neřekne-li mu, jak se mohla Helenka ztratit a kde ji má hledat. Podařilo se mu dostat z kněze polopřiznání a polodomněnku, že Tháidu unesli ti, kdo slouží Sobekovi. Přinášejí mu oběti v podzemí, tam, kde chodba vede k jezeru, v západní části svatyně. Obejde-li se Labyrint z jezerní strany a zamíří-li se nalevo od hlavního vchodu, objeví se východy chodeb dolního podlaží. Menedémos neztrácel ani okamžik, strhl ze sebe šaty, aby se mu lépe běželo ve vodě, a vyrazil podél masivních chrámových zdí. Zbraň neměl žádnou po ruce a svou zanechal veslařům, aby neporušoval zákony chrámu. Křičeli za ním, že si musí bezpodmínečně vzít svítilnu, ale Menedémos už byl tentam. Tu popadla Hésiona dvě pochodně připravené k zapálení v bronzových držácích, jednou se dotkla plamene svítilny ve výklenku a pustila se za Menedémem, lehká a rychlá jako antilopa. Tak běžela v houstnoucím šeru a orientovala se podle ponuré zdi vlevo, která se neustále stáčela od západu k jihu. Ostatní už paní v
Tháis věrnou Hésionu vděčně zlíbala. Ještě něžnější odměnu dostal Menedémos. Na zkrvavělé dlaně mu dali léčivé byliny a ovázali je, takže se podobaly tlapám krokodýla, jenž Tháidu div nerozsápal,
Spartský voják se zadíval na Labyrint, tyčící se kousek odtud v prvních slunečních paprscích. Tháis uhodla jeho myšlenky a řekla:
„Můj milý, nech toho. Kdopak by našel ty ničemy ve třech tisících sálech, v chodbách a v podzemí?“
„A kdyby přišel celý Eositeův oddíl? Vykouříme je odtamtud jako pouštní lišky z nor.“
„A proč? My, cizinci, kteří pojídáme krávy, jsme stejně v očích původních egyptských obyvatel nečistí. Jenom bychom jejich svatyni nesmírně znesvětili. Viníci utečou, jestli už neutekli, a pykat budou jako obvykle ti, kdo o ničem nevědí a za nic nemohou. Vinna jsem především já. Neměla jsem se pouštět do sporů s kněžími a dávat najevo helénské pohrdání cizinci a jejich náboženstvím. A potom — musíme být mnohem opatrnější při návštěvách chrámů. Jsou plny nástrah, zlých lidí a strašlivých božstev, jimž se pořád ještě tajně přinášejí lidské oběti.“
„Konečně slyším správná slova. Už bylo na čase, má milovaná! Už jsi nás nepotěšila tancem víc než měsíc a na jízdu na koni sis nevzpomněla, co jsme tady.“
„Máš pravdu, Menedéme! Tance a jízda na koni vyžadují neustálý cvik, jinak člověk ztratí pružnost a bude nemotorný jako Tueris.“
„Tueris!“
Když si Menedémos představil tuto egyptskou bohyni sedící na tlustých zadních tlapách, s povlslým pupkem a ohyzdnou hroší hlavou, dlouho se smál a otíral si slzy hřbetem ovázané ruky.
V Memfidě čekaly Tháidu novinky z východu. Došlo k bitvě mezi Alexandrem a Dáreiem u řeky Issu na foiníckém pobřeží. Makedonci vyhráli na celé čáře. Veliký perský král se projevil jako zbabělec. Utekl dál do nitra země a zanechal na bojišti veškerý majetek, své stany i své ženy. Alexandr táhne Foiníkií na jih a obsazuje město za městem. Před vítězným hrdinou, synem bohů, se všechno sklání. Makedonce předchází neobvyklá pověst. V Dolním Egyptě se objevili bohatí kupci, kteří uprchlí z přímořských měst. Vytvořili spolek a skupují lodi, aby mohli odplout do dalekého Kartága. Egyptský satrapa Mazakés je vyděšen a samozvaný faraón Chabbaš dal spartským žoldnéřům rozkaz k pohotovosti. Oddíl byl vyslán do Búbastidy, kde začaly nepokoje mezi syrskými vojáky.
Přívrženci mladého makedonského krále v něm vidí záchranu před perskou mocí. Svou pevnou rukou podepře slabého, před Dáreiem se hrbícího syna dědičného faraóna Nektanéba.
Égésichora celá vzrušená svěřila Tháidě tajemství, že Alexandrovu loďstvu velí Nearchos a že jeho lodi jsou u Tyru. Starý Byblos s proslulým chrámem Afrodíty Libanonské neboli Anaity se vzdal bez odporu a stejně tak Sidón. Všichni říkají, že Alexandr určitě přijde do Egypta. Zachmuřený Eositeos se dlouho radil se svými důvěrníky a poslal do Sparty rychlého posla
Tháis se pozorně zadívala na přítelkyni.
„Ano, miluju ho,“ odpověděla Égésichora na nevyřčenou otázku, „je to zvláštní muž, jiný než ostatní.“