„A Eositeos?“
Égésichora sevřela prsty způsobem, kterým hetéry vyjadřovaly lhostejnost vůči ctiteli: — Když ne ten, tak onen.
„A ty na něj čekáš?“
„Čekám!“ přiznala se Égésichora.
Tháis se zamyslila. S Alexandrem přijde i Ptolemaios, podle kolujících pověstí patří teď mezi nejlepší velitele makedonského krále a je mu patrně ze všech nejbližších, snad s výjimkou Héfaistióna. Ptolemaios!
Tháidě se silněji rozbušilo srdce. Její přítelkyně byla stejně všímavá a okamžitě se zeptala:
„A Menedémos?“
Tháis neodpovídala a snažila se vyznat se sama v sobě — v nezapomenutelné minulosti, v citových zmatcích posledního roku v Athénách i v tom, čím ji teď obdařila obětavá láska lakónského atleta, důvěřivého jako dítě a statečného jako mytický hrdina.
„Nemůžeš se rozhodnout?“ popíchla ji Égésichora.
„Ne, ale vím jedno: buď on, nebo jiný. Nedokážu podvádět.“
„Bylas vždycky taková. Proto nejsi a nikdy nebudeš bohatá jako Frýné nebo Théró. Ty ani bohatství nepotřebuješ, neumíš prostě utrácet peníze. Máš málo vrtochů a malou f antazii.“
„Opravdu malou! Nejsem schopna si vymyslet, čím ohromit své soupeřky nebo ctitele. A tak je mi líp, když.“
„Ano, Menedémos není nijak bohatý, ba spíš je úplně chudý!“
Svou chudobu Tháis poznala, když si chtěla koupit jezdeckého koně. Na prodej byla vzácná kobyla z Aziridy, onoho libyjského plemene, které prý sem dovezli už Hýksosové. Koně z Aziridy byli proslulí tím, že výtečně snášeli horko a nedostatek vody. Salmaach, jak se kobyla jmenovala, neoplývala krásou, byla popelavě zbarvená a měla přední kotníky vysoké a nízký zadek. To však pro jezdce znamenalo měkký krok, a dokonce ani chvění bělma v koutcích očí — příznak potměšilé povahy — kupce neodrazovalo. Když se ukázalo, že Salmaach je triabéma, že běží zvláštním „třínohým“ klusem, koupil ji ihned za vysokou cenu taneoský obchodník. Tháidě se divoká libyjská kobylka zalíbila a Salmaach zřejmě v Tháidě rozpoznala onu klidnou, podmanivou a dobrou vůli, již zvířata a zvláště koně vyciťují. Nakonec se přece jen Tháidě podařilo vyměnit koně za chryzolit, který měl dostat Aristoteles za pomoc Hésioninu otci.
Menedémos vzal levhartí kůži, aby přikryl koni boky, a přehodil ji přes malý sedlový přehoz, užívaný jezdci v bojových plátových holeních nebo úzkých asijských kalhotách. Tháis jezdila bosá jako dávnověké thermódontské ženy a určitě by si jinak zničila lýtka. Při jízdě za velkého horka způsobuje koňský pot při doteku s lidskou kůží záněty a vředy.
Měkká kůže kočkovité šelmy, příjemná na omak, přece jen ale ztěžovala jízdu. Tháidin amazonský sed se silně dozadu ohnutýma nohama, kdy paty ležely takřka na ledvinách koně a opíraly se o kyčle, vyžadoval mimořádnou sílu v kolenou. Jezdkyně svírala nohama hoření část koňova trupu. S měkkou, poddajnou levhartí kůží musela ji však při cvalu tisknout dvojnásob. Tháis tomu byla dokonce ráda. Po dvoutýdenním strádání měla zase dřívější železný stisk v kolenou, za nějž ji učitel jízdy, Paflagonec, nazýval skutečnou dcerou Thermódontu. Třebaže Salmaach klusala rovnoměrně, jezdila Tháis raději cvalem a závodila s rychlonohým Égésichořiným čtyřspřežím, kterému blahodárné suché egyptské podnebí neobyčejně prospívalo. Na hlavních silnicích v okolí Memfidy bylo vždycky plno pomalých oslů, povozů, procesí poutníků a otroků-nosičů. Ale hetérám se podařilo objevit posvátnou silnici podél Nilu vedoucí na jih, jen místy zanesenou písky. Na čistých úsecích v délce stovek stadií bylo možné jezdit bez překážek, a Égésichora se s nadšením oddávala zběsilé jízdě. Když Tháis vyjížděla na Salmaach, Égésichora brala Hésionu na svou dvoukolku.
Končil čtvrtý rok sto desáté olympiády. V Egyptě nastalo období padesátidenního západního větru — vanul nelítostný Set, vysušující zemi a vyvolávající v lidech popudlivost.
Helenky netušily, co Set umí, a dál podnikaly vyjížďky. Jednou se přiřítil červený mrak, z něhož sálal žár jako z pece. Písečné víry kolem nich kroužily a stáčely se sem a tam, slunce zmizelo a vyděšení Égésichořini koně se vzepjali na zadní. Hřebce bylo obtížné zkrotit, proto Hésiona musela seskočit z dvoukolky a odvážně chytit pár u oje za udidla; pomohla tak Égésichoře obrátit je k severu, k městu. Salmaach zůstala naprosto klidná, poslušně se postavila k bouři zadkem a měkce klusala vedle dvoukolky skřípějící pískem v nápravách.
Koně se pomalu uklidňovali a dali se do rovnoměrného klusu. Égésichora letěla v hukotu a svištění větru předhánějíc prašné mraky, podobná bojovnici Athéně. Dojely k místu, kde se silnice stáčela kolem chmurné strže. Stál tu polozbořený zádušní chrám, na jehož schodišti někdy odpočívaly. Tháis první zpozorovala na bílých kamenech muže v dlouhém plátěném egyptském šatě. Ležel s obličejem na pokrčené ruce a levou si chránil hlavu. Athéňanka seskočila z koně a sklonila se nad ztěžka dýchajícím starochem. Stačila trocha rozředěného vína a on se shrbeně posadil. K údivu obou přítelkyň jim stařec nejčistším attickým nářečími vysvětlil, že se mu udělalo nevolno v prašné bouři, a protože nablízku nebyla žádná pomoc, rozhodl se ji tady přečkat.
„Spíš bych se tu dočkal smrti, vítr Set fičí s vytrvalostí hodnou tohoto boha,“ uzavřel stařec.
Tři páry silných ženských rukou ho vynesly do dvoukolky, Hésiona se posadila za Tháidu na Salmaach a všichni čtyři se šťastně dostali do Memfidy.
Stařec poprosil, aby ho zavezly k chrámu bohyně Néith u velkého parku na břehu řeky.
„Ty jsi kněz toho chrámu?“ vyzvídala Égésichora. „Vždyť jsi Řek, i když máš na sobě egyptský šat.“
„Jsem tu hostem,“ odvětil stařec a velitelským gestem k sobě přivolal Tháidu. Athéňanka poslušně přiklusala ke schodišti, po němž stařec pomalu stoupal.
„Ty jsi athénská hetéra, která byla předhozena krokodýlům a zachránila se? Co hledáš v chrámech Černé země?“
„Teď už nic. Doufala jsem, že v nich najdu moudrost, jež dává duši víc útěchy než filozofické úvahy o politice, válce a poznání věcí. Naposlouchala jsem se jich dost v Attice, ale já nepotřebuju válku ani státní zřízení.“
„A nenašla jsi tu vůbec nic?“
Tháis se opovržlivě ušklíbla:
„Tady se klanějí zvířatům. Co se dá očekávat od národa, jehož bohové se ještě nestali ani lidmi?“
Stařec se pojednou vzpřímil, výraz jeho očí se změnil. Tháis pocítila, jak jí pohled neznámého pronikl do hloubi duše a nemilosrdně odhaluje její utajované myšlenky, naděje a sny. Nevyděsila se. Ve svém krátkém životě, přestože byl bohatý na dojmy a setkání, se nedopustila ničeho, zač by se musela stydět nebo co by jí nebylo ke cti, nikdy se nezachovala podle a neměla ani zlé myšlenky. Erós, radost z vědomí, že je stále krásná a žádoucí, věčná zvídavost
Dívčiny šedé oči se odvážně střetly s jeho pronikavým pohledem a stařec se poprvé usmál.
„Zasloužila sis vlastně dozvědět se o trochu víc, než ti umožnili egyptští kněží. Děkuj svému jménu, že s tebou vůbec tak shovívavě hovořili.“
„Svému jménu?“ podivila se hetéra. „Proč?“
„Cožpak nevíš, že na Helenku máš velmi staré jméno? Je egyptské a znamená Ósidina země, a navíc se sem dostalo ze staré Kréty. Slyšelas někdy o Britomartidě, dceři Dia a Karmé? Připomínáš mi její podobu.“