„Otče, mluvíš velmi zajímavě! Kdo jsi a odkud pocházíš?“
„Jsem z Délu, Helén a filozof
Ale podívej se, tvá přítelkyně sotva zadržuje koně a i s tvou Salmaach to jen hraje.“
„Ty víš dokonce, jak se jmenuje můj kůň?“
„Nebuď naivní, dítě. Ještě jsem neohluchl a tys ho nejméně dvacetkrát okřikla.“
Tháis zčervenala, zasmála se a řekla:
„Chtěla bych se s tebou ještě sejít.“
„To je nezbytné. Přijď kdykoli brzy ráno, kdy je Set mírnější. Až vstoupíš do sloupového ochozu, třikrát zatleskej — a já k tobě vyjdu. Chaire!“
Ryšaví a bílí koně letěli zběsilou rychlostí nekonečným palmovým stromořadím do severní části města. Salmaach, zbavená dvojité tíže, vesele cválala vedle vozíku. Tháis zamyšleně pozorovala kalnou vodu velké řeky a cítila, že setkání se starým filozofem významně zasáhne do jejího života.
Égésichora nemohla pochopit, čím ten slaboučký a bezvýznamný stařeček Tháidu tak zaujal. Když uslyšela, že Tháis se hodlá znovu „vláčet po chrámech“, jak se Sparťanka vyjádřila, prohlásila, že se Tháis přece jen nakonec zahubí. Neměla by si postěžovat Menedémovi, aby ji nepouštěl do chrámů nebo aby ji nezachraňoval, až ji zase předhodí lvům, hrochům, obrovským hyenám nebo kdovíjaké jiné božské obludě? Ale ani to by nepomohlo, atlet je přes svůj hrozivý vzhled v prstech své zbožňované tvárný jako měkká hlína.
Égésichora měla pravdu. Setkání s filozofem podnítilo Tháidinu zvídavost. Příští den přišla do Néithina chrámu, sotva se olovnatá obloha rozhořela načervenalým odleskem.
Filozof nebo kněz se objevil okamžitě, jakmile pod sloupovým ochozem zaznělo tlesknutí drobných dlaní. Byl oblečen do svého bílého lněného šatu, kterým se lišili Egypťané a zvláště Egypťanky od cizinců. Tháidin příchod ho nějak potěšil. Opět do ní zabodl pronikavý pohled a dal jí znamení, aby ho následovala. Vlevo ve zdi z obrovských kamenných kvádrů byl vchod, osvětlený shora pouze úzkou štěrbinou. Protivné hvízdání větru tu nebylo slyšet, Tháidu obklopily klid a samota. Vpředu se rozzářilo světlo. Vstoupili do čtvercového pokoje s okenními otvory úzkými jako škvíry. Nebyl tu cítit prach jako teď v celém městě. Vysoký strop s temně barevnými malbami budil dojem noční oblohy. Tháis se rozhlédla a podotkla:
„Jak podivně stavěli Egypťané!“
„Tento chrám stavěli ovšem už velmi dávno,“ opravil ji filozof, „sice nedokonale, ale dbali přitom, aby v sobě měl tajemství samoty, záhadnost mlčení a zázrak nepředvídanosti.“
„Naše dokořán otevřené a světlé chrámy jsou stokrát krásnější,“ namítla Athéňanka.
„Mýlíš se. I v nich je tajemství, jenomže není zahaleno šerem dávných časů, je to tajemství našeho sepětí s nebem. Ve dne se sluncem, v noci s hvězdami a měsícem. Cožpak tě neprostoupil pocit jasu a radosti mezi sloupy Parthenónu a v délských nebo korintských sloupových ochozech?“
„Ano, ano!“
Na masivních truhlách ležely svitky papyru, pergamenu a popsané destičky. Uprostřed pokoje stál velký široký stůl, od jehož kamenné šedé desky se ostře odrážely jasně modré pěticípé hvězdy a spirály. Délský filozof odvedl Athéňanku ke stolu a posadil ji proti sobě na nepohodlné egyptské sedátko. Dlouho mlčel a upřeně ji pozoroval. A kupodivu, celé její tělo zaplavil nádherný klid. Bylo jí najednou tak dobře, že k tomuto vážnému, bezúsměvnému a na slovo skoupému starci pocítila naprostou důvěru.
„Překvapila jsi mě svou poznámkou o zvířecích bozích Egypta,“ promluvil konečně filozof, „co víš o náboženství? Zasvětili tě do nějakého tajemství?“
„Nikdy. Nevím nic,“ Tháis chtěla před tímto mužem vypadat skromně, „jsem od mládí hetéra a nesloužila jsem v žádném chrámu kromě chrámu Afrodíty Korintské.“
„Odkudpak víš, že bohové se povznášejí spolu s člověkem? To přece znamená, že člověk hledá, bohy v sobě, a takové názory by pro tebe byly značně nebezpečné.“
„Zbytečně mě považuješ za tak moudrou, filozofe. Jsem prostě.“
„Jen pokračuj, má dcero. Já nemám potomky a nenazývám tě tak zbytečně. Svědčí to o blízkosti našich duší.“
„Když jsem uvažovala o mýtech, zjistila jsem, jak se bohové Helady postupem doby stávali dobrotivějšími a lepšími. Lovkyně a násilnice Artemís se stala léčitelkou. Její bratr Apollón začínal v nepamětnu jako nenasytný a závistivý zabíječ a ukrutník, teď je z něho jasný bůh, dárce života, jehož každý rád vzývá. Má bohyně Afrodíté stávala ve starých chrámech s kopím jako Athéna. Ted je Uranií přinášející lidem svatou nebeskou lásku,“ zahořely Tháidě tváře.
Kněz a filozof se na ni podíval ještě laskavěji a Tháidě to dodalo odvahu.
„Četla jsem také Anaxagora. Znám jeho učení o ,Nús’, světovém rozumu, o věčném boji dvou protikladných sil, dobra a zla, přátelství a protivenství. Znám Antifónta, jenž učil, že lidé jsou si rovni, a varoval Helény, aby nepohrdali cizími národy
“ Tháis se zajíkla, když si vzpomněla na svou chybu, za niž div nezaplatila životem.
„A nedokázala jsi toto pohrdání překonat,“ dovtípil se filozof, „a proto jsi byla předhozena krokodýlům.“
„Neschvalovala jsem a neschvaluju odporné uctívání bohů ve zvířecí podobě, hnusných hrochů, ohavných súchosů, hloupých krav a nerozumných ptáků. Jak mohou moudří lidé a vůbec lidé se zdravým rozumem.“
„Zapomnělas nebo spíš nevíš, že egyptské náboženství je o několik tisíciletí starší než helénské. Čím hloub jdeme do šera věků, tím větší temno je kolem člověka a v jeho duši. A tato temnota ovlivnila všechny jeho city a myšlenky. Člověka ohrožovala nesčíslná zvířata. Byl vydán napospas náhodám a dokonce ani osud nechápal tak, jak mu dnes rozumíme my, Helénové. Každý okamžik života mohl být jeho okamžikem posledním. Byl stále obklopen nekonečnou řadou bohů — zvířaty, stromy, kameny, potoky a řekami. Potom jedni zapadli a druzí se zachovali až podnes. A jak je tomu dávno, co jsme my, Helénové, uctívali řeky, které mají pro naši zemi chudou na vodu takový význam?“
„Ale ne zvířata!“
„Stromy a zvířata taky.“
K Tháidinu údivu jí filozof vykládal o kultu posvátných cypřišů na Krétě, patřících Afrodítě. Ale nejvíc ji překvapilo dávnověké uctívání bohyň v podobě koní. Sama Démétér čili krétská Rheia v svatyni ve Figaleii na řece Nedě v Arkádii je zpodobena s koňskou hlavou. Posvátná kobyla měla obzvláštní sílu v noci a byla zvěstovatelkou zkázy. Ani filozof, ani Tháis neměli potuchy, že za víc než dva tisíce let po jejich setkání se bude v jednom z nejrozšířenějších světových jazyků stále říkat nočnímu přeludu, děsu — „noční kobyla“.
Bohyně v podobě kobyly se změnila v božskou Múzu trojí tváře. Její tři tváře odpovídaly Přemítání, Paměti a Písni. Teprve později, když ženská božstva ustoupila mužským, stala se Múza trojí tváře Hekatou a počet panenských Múz se rozmnožil na devět a byly podřízeny svému vůdci Apollónovi.
„Teď už chápu, proč stará jména nymf a Amazonek znějí: Leukippé — Bílá kobyla, Melanippé — Černá kobyla, Níkippé — Vítězná kobyla, Ainippé — Milosrdně zabíjející kobyla.“
„A později, když zvířecí božstva ztratila význam, změnila se i jména,“ potvrdil filozof. „Už za Thésea to byla Hippolité či Hippodameia — vládkyně, zkrotitelka koní, ty obě už byly lidské bohyně a nikoli nymfy beroucí na sebe zvířecí podobu. Taky tady se náboženství dostalo na vyšší stupeň, jak jsi správně poznamenala.“