„Obě jste velmi vzdělané!“ podivil se Alexandr.
„Patří to k jejich povolání, nenabízejí přece jenom Erós, ale i vědomosti, kultivovanost, umění a ušlechtilé city,“ řekl znaleckým tónem Héfaistión. „Víte vůbec,“ dobíral si své přátele, „čím vším je hetéra z nejvyšších kruhů v tomto městě umění a poezie, nejproslulejším po celé oikuméně? Je nejvzdělanější mezi vzdělanými ženami, nejskvělejší tanečnice, recitátorka, inspirátorka umělců a básníků, má neodolatelný půvab ženstv vizte Égésichoru!“
„A co Tháis?“ přerušil ho Ptolemaios.
„V sedmnácti letech už si získala skvělou pověst. V Athénách zastíní mnoho velkých vojevůdců, vládců a filozofů okolních zemí. Nedosáhla by toho, kdyby ji bohové neobdařili neomylným citem, kdyby od dětství neuměla pronikat do srdcí a duší lidí, kdyby nebyla mimořádně vnímavá a neměla mnohem hlubší smysl pro skutečnou krásu než většina lidí.“
„Mluvíš o ní jako o bohyni,“ namítl Nearchos nespokojený tím, že Héfaistión si cenil Sparťanky méně než Tháidy, „jen se podívej, ona sama se tak necítí.“
„To je právě důkaz duševní ušlechtilosti,“ řekl pojednou Alexandr a zamyslil se, „dlouhá hříva…“
Sparťančina slova v něm totiž vyvolala vzpomínku na černého Búkefala s bílou lysinou, „a tady Athéňané stříhají koním hřívu, aby jim trčela jako chochol na helmici.“
„Aby koně nemohli soupeřit s Athéňankami, které mají jen zřídka husté vlasy,“ zažertovala Égésichora.
„Tobě se to mluví,“ ozvala se pojednou dosud mlčenlivá Nannion, „když vlasy Sparťanek stejně jako jejich svoboda jsou všude příslovečné.“
„Kdyby čtyřicet pokolení tvých předků chodilo s obnaženými boky a v plátěných peplech a chitónech po celý rok, neměla bys vlasy o nic horší.“
„Proč vám říkají,fainoméris’ — obnažující boky?“ divil se Ptolemaios.
„Ukaž jim, jak se má oblékat Sparťanka podle zvyků své země,“ obrátila se Tháis na Égésichoru, „tvůj starý peplos visí u mě v opisthocelle od té doby, co jsme spolu hrály scénu z pověstí o Kadmovi.“
Égésichora odešla mlčky do zadní části domu. Nearchos se za ní díval, dokud nezmizela za závěsem.
„,Spoustu roztodivných darů posílá nám osud,’“ zazpíval posměváček Héfaistión mrkaje na Ptolemaia.
Objal ostýchavou Nannionu a něco jí šeptal. Hetéra se začervenala a poslušně mu nastavila rty k polibku. Jakmile Alexandr odešel od Tháidy ke stolu, Ptolemaios si k ní přisedl a pokusil se ji obejmout.
„Posečkej chvíli, uvidíš svou bohyni,“ odstrčila ho.
Ptolemaios ji uposlechl a nemohl se vynadivit, jak ho dokáže tahle mladinká dívka okouzlovat a zároveň ovládat.
Égésichora na sebe nenechala dlouho čekat a objevila se v bílém dlouhém peplu, který byl na bočích zcela otevřen a držel jenom tím, že byl kolem pasu stažen úzkou pletenou tkanicí. Pod hladkou kůží jí hrály svaly. Rozpuštěné vlasy jí splývaly po zádech jako zlatý proud, pod koleny se tvořily husté prstence, takže musela vypínat hlavu ještě výš a hrději, čímž vynikly její pevné čelisti a silná šíje. Tančila „tanec vlasů“ — „kométiké“ —, přičemž sama zpívala, stoupala vysoko na špičky a připomínala tak nádherné Kallimachovy sochy — spartské tanečnice zachvívající se jako plamen a vnukající pocit, že co chvíli v extatickém vytržení vzlétnou.
Égésichoře, která plavně kroužila vědoma si své krásy, vzdávali všichni nadšený hold.
„Básník měl pravdu!“ Héfaistión se odpoutal od Nanniony. „Kolik je v tom společného s krásou a silou ušlechtilého koně!“
„Andrapodisté, únosci svobodných lidí, chtěli jednou Égésichoru unést. Byli dva, oba zralí muži.
Domnívali se, že mají co dělat s něžnou dcerou Attiky, která musí žít v ženské polovině domu, jenže Sparťanky se umějí bít,“ vyprávěla Tháis.
Égésichora, ani po tanci nezardělá, si k ní přisedla, objala přítelkyni a vůbec ji neuvedlo do rozpaků, jak si Nearchos žádostivě prohlíží její nohy.
Alexandr se jen nerad zdvihl.
„Chaire, Kréťanko! Rád bych se s tebou sblížil a rozmlouval, jsi neobyčejně moudrá, ale musím jít do Kynosargu, Hérakleovy svatyně. Otec mi nařídil, abych se dostavil do Korintu, kde se sejde velké shromáždění. Má být zvolen hlavním vojenským náčelníkem Helady, nového spolku městských států, samozřejmě bez vzdorné Sparty.“
„Zase se odtrhují!“ zvolala Tháis.
„Co míníš slovem,zase’? Už se to stalo několikrát.“
„Měla jsem na mysli Chairóneiu. Kdyby se byli Sparťané spojili s Athénami, pak by tvůj otec.“
„Prohrál bitvu a uprchl by do makedonských hor. A já bych se s tebou nesešel,“ zasmál se Alexandr.
„A co ti dalo toto setkání?“ zeptala se Tháis.
„Připomnělo mi krásu!“
„Nosíš sovy do Athén? Cožpak je v Pelle málo žen?“
„Neporozumělas mi. Mluvím o ženě, jaká by měla být! O takové, která přináší životní smír, útěchu a jas. Vy, Helénové, jí říkáte,astrofaés’ — hvězdojasná.“
Tháis se v mžiku svezla z křesla a usedla na podušku u Alexandrových nohou.
„Jsi ještě velmi mladý, ale řekls mi něco, na co se nezapomíná,“ a zdvihnuvši králevicovu velkou ruku přitiskla si ji k tváři.
Alexandr zvrátil její černou hlavu a řekl se stínem smutku v hlase:
„Pozval bych tě do Pelly, ale k čemu by ti to bylo? Tady tě zná celá Attika, třebaže nejsi zanesena do Éóí, Seznamu žen, a já jsem jenom syn rozvedené královy ženy.“
„Cítím, že budeš hrdinou.“
„Dobrá, můžeš mě navštívit, kdy se ti zlíbí.“
„Díky, nezapomenu na to. A nezapomeň ani ty, že Ergon a Logos (Čin a Slovo) jedno jsou, jak tvrdí mudrci.“
Héfaistión s lítostí opustil Nannionu, ale stačil si s ní ještě smluvit schůzku na večer. Nearchos a Égésichora se někam ztratili. Ptolemaios nemohl a ani nechtěl odložit návštěvu Kynosargu. Vzal Tháidu za ruku, pozdvihl ji z podušky a přitiskl k sobě.
„Ty a jen tys mě uchvátila. Jsi volná a chceš, abych k tobě znovu přišel?“
„Není vhodné bavit se o tom na prahu. Přijď ještě jednou a pak uvidíme. Nebo snad odjedeš také do Korintu?“
„Co bych tam dělal? Pojede tam Alexandr s Héfaistiónem.“
„A tisíce hetér z chrámu Afrodíty Korintské, že? Slouží bohyni a nevyžadují odměnu.“
„Už jsem řekl a teď ti opakuju — jedině ty!“
Tháis přimhouřila šibalsky oči.
Trojice Makedonců vyšla do suchého větru a oslnivě bílých ulic.
Tháis a Nannion zůstaly samy a každá se oddala vlastním myšlenkám.
„Jak podivuhodní muži,“ řekla Nannion, „jsou ještě úplně mladí, ale už naprosto zralí. Obrovitému Héfaistiónovi je všehovšudy jedenadvacet roků a králevici devatenáct. A kolik lidí už oba pozabíjeli!“
„Alexandr je krásný. Je vzdělaný a moudrý jako Athéňan, otužilý jako Sparťan, jenom…“ Tháis se zamyslela.
„Není jako ostatní, je docela jiný, ale neumím to vyjádřit,“ doplnila ji Nannion.
„Člověk se na něj dívá a cítí jeho sílu i to, že je duchem někde daleko od nás a že přemýšlí o tom, co nám vůbec nepřijde na mysl. Proto zůstává osamocen i mezi věrnými přáteli, třebaže ani oni nejsou bezvýznamní a obyčejní lidé.“
„A Ptolemaios? Pozorovala jsem, že se ti líbí.“
„Ano. Je starší než králevic, je mi bližší a zcela pochopitelný.“
Za ohybem cestičky, která se vinula kolem pahorku Barathron, se objevily obrovské cypřiše. Ptolemaiovo srdce naplnila dříve nikdy nepoznaná radost. To je tedy její dům, jenž mu teď, po deseti dnech strávených v Athénách, připadá na pohled chudý a prostý. Poryv větru jako by ho nadnesl, tak prudce vběhl na protilehlý svah. U ohrady z velkých kamenů se zastavil, aby si oddechl, a byl zase už klidný, jak se patří na vojáka. Stříbřitě zelené listí oliv mu ševelilo nad hlavou. V tu dobu se okraj města s domy roztroušenými uprostřed zahrad zdál liduprázdný. Všichni, od nejmenších až po dospělé, odešli na slavnost, na agoru, k Akropoli a k chrámu Démétry, bohyně úrody, ztotožněné s Gáiou Pandórou, Zemí plodonosnou.