„Na poli? A proč?“
„V noci, na třikrát zoraném poli, abych do sebe vsála plodonosnou Gáinu sílu, abych ji probudila.“
Ptolemaios objal v mlčenlivém souhlasu Tháidu kolem ramen a ta zamířila dolů podél toku říčky a poté se obrátila na sever ke svaté eleusínské cestě.
V údolí Ilissu ležela hluboká tma, měsíc se schoval za vrcholek hory a hvězdy svítily stále jasněji.
„Jak můžeš vidět na cestu?“ zeptal se Ptolemaios. „Ty ji znáš?“
„Znám. Jdeme na Skironské pole. Tam slaví ženy v noci za úplňku svátek Démétry Zákonodárné.“
„Cožpak hetéry se smějí zúčastnit Thesmoforií? A jaký obřad se vlastně provádí na Skironském poli? Rád bych se tam podíval, jestli zůstanu v Athénách do úplňku.“
„Nedostaneš se tam. V noci Thesmoforií tam mají přístup pouze ženy a jedině mladé a až po běhu s pochodněmi. Ale hetéry nikoliv!“
„A jak to, že se tedy vyznáš v cestě?“
„Znám ji ještě z doby, kdy jsem nebyla hetérou. Po běhu s pochodněmi mě Démétřiny kněžky vybraly mezi dvanáct vyvolených. A když skončily svátky pro nezasvěcené, my nahé jsme běžely hlubokou nocí oněch třicet stadií, které je pole vzdáleno od chrámu.“
„A co dál?“
„To nesmím vyzradit. Je to ženské tajemství a nás všechny váže strašlivá přísaha. Ale na něco takového se nezapomíná po celý život. Ani na běh po poli. Běžíš pod jasným vysokým měsícem v mlčenlivé noci vedle svých rychlonohých krásných družek. Sotva se země dotýkáme, tělo je napjato jako struna, kterou má rozechvít bohyně. Větve nás jemně šlehají, lehký vánek nám ovívá rozpálené tělo. A když pak proběhneš strašlivým rozcestím s Hekatinými strážemi…“ Tháis zmlkla.
„Pokračuj, umíš tak pěkně vyprávět,“ netrpělivě ji pobízel Ptolemaios.
„Ovládne tě pocit naprostého osvobození. Zastavíš se a srdce ti v hrudi buš rozpřáhneš ruce, zhluboka se nadechneš a zdá se ti: ještě okamžik a pohltí tě dálky, vůně travin, lesa a moře. Rozplyneš se v měsíčním světle jako sůl vhozená do vody, jako kouř ohniště v nebeské výši. Mezi tebou a matkou Zemí nestojí nic. Ty jsi ona a ona je ty!“
Tháis přidala do kroku, který při vyprávění zvolnila, a stočila se vlevo. Vpředu se objevil temný pás stromů ohraničujících pole ze severu.
Kolem bylo naprosté ticho, jen vítr povíval a přinášel vůni tymiánu. Ptolemaios zřetelně rozpoznával Tháidu, ale kolem sebe neviděl vůbec nic. Okamžik postáli a naslouchali noci, pak sešli z cestičky na pole. Mnohokrát zoraná půda byla kyprá, sandály do ní hluboko zapadaly. Konečně se Tháis zastavila, vzdychla si, odhodila himation a naznačila Ptolemaiovi, aby učinil totéž. Vztyčila se s rukama zdviženýma k hlavě, sundala si stužku a rozpustila vlasy. Mlčela. Prsty rukou svírala a hned zase rozevírala a vískala Ptolemaiovy ivlasy.
Z vlahé, teplé, nedávno zorané země stoupala svěží vůně. Zdálo se, že sama věčně mladá Gáia, překypující plodonosnými šťávami země, se před nimi rozprostřela v nádherném sladkém zmalátnění.
Ptolemaios v sobě ucítil sílu Titána. Každý sval jeho mohutného těla ztvrdl na bronz. Vzal Tháidu do náruče, pozdvihl ji k zářícím hvězdám a její krásou vyslal výzvu lhostejné věčnosti.
Uplynulo drahně času, než se vrátili do světa kolem nich, na Skironské pole. Ptolemaios se skláněl nad tváří své milované a šeptal verš oblíbené básně. V té chvíli litoval, že jich zná ve srovnání s Alexandrem tak málo.
„Asperos eisaugaso aster eimos!“ („Na hvězdy pohlížíš, Hvězdo ty má!“)
Tháis pomalu otočila hlavu a zadívala se na Ptolemaia.
„Miláčku, ty jsi vzdělaný. Moji spoluobčané jsou hlupáci, když si myslí, že Makedonci jsou divošští horalé. Ale pochopila jsem, že Úraniá je ti cizí, jsi raději s Gáiou.“
Ptolemaios spatřil její řasy, kadeře vlasů na čele a tmavé kruhy pod očima. Rozhlédl se. Okraje pole, které se ve tmě zdálo nekonečné, byly docela blízko. Dlouhá noc z počátku podzimku končila. Tháis se nadzdvihla a okouzleně zírala na zář, stoupající nad Hyméttem. Dole, v prosvítajících keřích, se ozval bekot ovcí. Tháis pomalu vstala a vystavila se celá prvním slunečním paprskům, které ještě víc zdůrazňovaly načervenalý, měďnatý nádech jejího opáleného těla. Zdvihla ruce k vlasům odvěkým gestem ženy, ochránkyně i nositelky krásy, trýznící i vábící, unikající i znovu se obnovující, pokud bude existovat lidský rod. Oblékla si himation, jako by jí bylo chladno, a zvolna šla vedle hrdého Ptolemaia, zamyšlená, se skloněnou hlavou.
Když vyšli na eleusínskou cestu, Tháis se vydala k chrámu Afrodíty Úranie rovnou přes Kerameikos.
„Zase už jdeš ke své nebeské královně lásky,“ zasmál se Ptolemaios, „jako bys ani nebyla Athéňanka. Aristoteles tvrdí, že Úranii pod jménem Anaity začali uctívat staří národové, snad Asyřané či kdo.“
„Na Krétě ji uctívali ještě dřív a potom na Kythéře, kde stojí Úraniá ozbrojená, ještě později založil Théseův otec Aigeus její chrám v Athénách,“ neochotně promluvila Tháis, „ale ty se mnou nesmíš. Jdi za svými přáteli
Ne, počkej, stoupni si nalevo ode mne.“ A Tháis, aniž se ohlížela na kolemjdoucí, se přitiskla k Ptolemaiovi a pravou rukou udělala zažehnávající Hekatino znamení.
Makedonec se tím směrem zadíval a spatřil jenom staré, zpustlé obětiště, které bylo sice kdysi vybudováno nádherně, ale jehož masivní obruba z tmavého kamene působila ponuře.
„Co tak dokáže vystrašit neohroženou Tháidu, vždyť se nebojí noci, hvězdného nebe ani hrůzyplných rozcestí, jimž vládne Hekaté.“
„To je obětiště Anteróta, boha protilásky, strašlivého a ukrutného protikladu lásky. Když se sama Afrodíté bojí všemocného Eróta, tím spíš se bojíme my, její služebnice, Anteróta. Ale mlč, pojďme raději rychle odtud.“
„Řekni mi něco o Anterótovi,“ požádal ji Ptolemaios, když vstoupili do mramorového jasu náměstí a chrámů nad Kerameikem a Stoou.
„Až jindy! Hygiaine!“ Tháis zdvihla ruku k přátelskému pozdravu a vyběhla po bílém schodišti chrámu Úranie.
Ptolemaios podal Tháidě prostou cedrovou krabičku a přitiskl se k jejímu kolenu. Hetéra seděla v zahradě, těšila se z pozdních bledých růží a halila se do himationu, aby se chránila před chladným větrem. Suché větve šelestily, jako by se přízraky opatrnými kroky kradly ke svým neznámým cílům.
Podívala se tázavě na Makedonce.
„To je můj anakalypterión,“ řekl vážně, ale odpověděl mu zvonivý smích.
„Jak se můžeš tak smát?“ ostře jí vytkl Ptolemaios.
„Proč ne? Přinesls mi dárek, který dává muž nevěstě, když jí po uzavření sňatku sejme z hlavy závoj. Ale ty mi svůj anakalypterión dáváš v den loučení a poté, co jsi ze mne sňal všechny závoje nesčetněkrát. Není to nějak pozdě?“
„Pochop mě, Athéňanko či Kréťanko, nevím ani, kdo vlastně jsi.“
„A není to jedno? Nebo sníš o dívce, jejíž předkyně byly zaneseny do Éóí a která je v Soupisu žen?“
„Jestli tomu rozumím, každá skutečná Kréťanka je z mnohem staršího rodu než všechny athénské prabáby,“ bránil se Ptolemaios, „ale mně je to jedno. Za druhé: nikdy jsem ti nic nedal, což je ostuda. Jenže co mám já v porovnání s hroudami stříbra tvých ctitelů? Ale tahle
“ Ptolemaios se posadil na podlahu a otevřel krabičku na Tháidiných kolenou. Soška ze slonoviny a zlata byla zřejmě velmi stará; nejméně tisíciletí uplynulo od doby, kdy neopakovatelné umění krétského sochaře zvěčnilo účastnici tauromachie, posvátné a smrtelně nebezpečné hry se zvláštní odrůdou býků vypěstovaných na Krétě a nyní už vyhynulých. ‘