„K čemu?“
„V rezidenci,“ odpověděl jsem, „se v současné době zdržuje jakýsi Hlavák Štěkn-Itrč, ten, který se s Abalkinem účastnil operace Mrtvý svět...“
„Aha.“
„Nakolik jsem vyrozuměl z Abalkinova hlášení, vytvořil se mezi nimi ne zcela obvyklý vztah...“
„V jakém smyslu neobvyklý?“
Trochu jsem zaváhal, hledaje vhodné výrazy.
„Troufal bych si to nazvat přátelstvím, Admirále... Vzpomínáte si na to hlášení?“
„Vzpomínám. Chápu, co chceš říct. Ale odpověz mi na tuhle otázku: jak jsi zjistil, že Hlavák Štěkn je na Zemi?“
„No... To bylo dost složité. Předně...“
„Dost,“ zarazil mě a vyčkávavě se odmlčel.
Ne hned, ale přece jen mi to došlo. Skutečně. Jestliže mně, pracovníku Komkonu-2 při mých solidních zkušenostech z práce VCI, dalo dost námahy vyhledat Štěkna, jak by ho mohl najít obyčejný progresor Abalkin, který navíc dvacet let strávil v hlubokém kosmu a nevyzná se ve VCI víc než nějaký dvacetiletý student?
„Souhlasím,“ řekl jsem. „Máte samozřejmě pravdu. Ale připusťte, že úkol není zcela splnitelný. Při nejlepší vůli.“
„Připouštím. Ale nejde jen o to. Nenapadlo tě ani jednou, že hází kamení do křovin?“
„Ne,“ přiznal jsem se poctivě.
Házet kamení do křovin v překladu našeho slangu znamená — zavádět na falešnou stopu, podsouvat nepravdivé indicie, zkrátka a dobře tahat lidi za nos. Teoreticky se pochopitelně dalo připustit, že Lev Abalkin sleduje nějaký zcela konkrétní cíl a všechny jeho úskoky s Glumovovou, s učitelem i se mnou jsou jen mistrně předhozený falešný materiál, nad jehož smyslem si musíme bezvýsledně lámat hlavu, zbytečně plýtvat časem i silami a beznadějně se vzdalovat tomu hlavnímu.
„Nevypadá to tak,“ řekl jsem odhodlaně.
„Já zase jsem nabyl dojmu, že to tak vypadá,“ řekl Admirál.
„Vy to musíte vědět líp,“ utrousil jsem suše.
„Bezesporu,“ přisvědčil šéf. „Bohužel je to jenom dojem. Fakta nemám. Ale pokud se nemýlím, nezdá se mi pravděpodobné, že by si ve své situaci vzpomněl na Štěkna, vynakládal spoustu námahy na jeho vyhledání, aby se vypravil na druhou polokoulí a hrál tam nějakou komedii — a to všechno jenom proto, aby hodil do křovin o jeden kámen víc. Souhlasíš se mnou?“
„Víte, Admirále, já jeho situaci neznám, a snad právě proto váš dojem nesdílím.“
„A jaký dojem máš ty?“ zeptal se s nečekaným zájmem. Pokusil jsem se svůj dojem zformulovat:
„Rozhodně to není házení kamenů. V jeho činech je jakási logika. Jsou mezi sebou spjaty. A nejen to, používá stále stejné finty. Neztrácí čas ani síly vymýšlením nových způsobů — ohromí člověka nějakým prohlášením a pak poslouchá, co ten omráčený blekotá... Chce se něco dozvědět, něco o svém životě... Přesněji řečeno — o svém osudu. Něco takového, co mu utajili...“ Odmlčel jsem se a pak jsem dodaclass="underline" „Admirále, on se nějak domákl, že je s ním spojeno tajemství osobnosti.“
Teď jsme mlčeli oba. Na obrazovce se komíhala pihovatá pleš. Cítil jsem, že prožívám historický okamžik. Byl to jeden z oněch velice vzácných případů, kdy moje dedukce (nikoli fakta, jichž jsem se dopídil, ale právě dedukce, logické závěry) nutily Admirála přezkoumat svoje názory. Zvedl hlavu a řekclass="underline"
„Dobrá. Navštiv Štěkna. Ale nezapomínej, že nejpotřebnější jsi tady, u mne.“
„Rozumím,“ odpověděl jsem a hned jsem se zeptaclass="underline" „A co ten Jašmaa?“
„Ten není na Zemi.“
„Proč by nebyl?“ řekl jsem. „Je na Zemi. Je v Janově táboře u Antonova.“
„Už tři dny je na Gigandě.“
„Podívejme!“ utrousil jsem a snažil jsem se být co nejironičtější. „To jsou věci — taková shoda. Narodil se týž den jako Abalkin, taky je posmrtný syn, taky vystupuje pod číslem...“
„Dobře, dobře,“ zabručel Admirál. „Nerozptyluj se.“ Obrazovka zhasla. Odnesl jsem videofon na místo a sešel do dvora. Tam jsem se opatrně proplížil hustým porostem kopřiv a přímo proti dřevěnému záchodku doktora Goannka jsem vykročil do nočního deště na břehu řeky Telon.
3. června 78. STRÁŽNICE NA ŘECE TELONU
Neviditelná řeka hučela uprostřed šumění deště někde hodně blízko pod svahem, zatímco přímo přede mnou se blyštěl mokrotou lehký kovový most, nad nímž zářila velká tabule: ÚZEM! NÁRODA HLAVÁKŮ. Byl to poněkud zvláštní pohled na most, který se zvedal přímo z vysoké trávy — nevedla k němu žádná cesta, ani sebemenší pěšinka. Pár kroků přede mnou svítilo osamělé okénko kulatého přízemního stavení kasárenského nebo kasematového typu. Dýchl z něho na mé nezapomenutelný Sarakš — pach rezivého železa, zdechlin, číhající smrtí. Divná místa najde člověk na naší Zemi. Mohlo by se zdát, že je tady doma, všechno tu zná, všechno je tu obvyklé a milé, ale omyl — dříve či později určitě narazí na něco neslýchaného... No nic. Co si o tomto stavení myslí novinář Kammerer? Ó! Tak on už na ně má docela jasný názor!
Novinář Kammerer nahmatal v zaoblené stěně dveře, odhodlaně je otevřel a octl se v klenuté místnosti, kde nebylo nic než stůl, za nímž seděl s bradou podepřenou pěstmi dlouhovlasý mladík, kudrnami a něžným oválným obličejem připomínající Alexandra Bloka, oblečeného díky své výstřední fantazii do křiklavého, pestrého mexického ponča. Mladíkovy tmavě modré oči přejely novináře Kammerera trochu unaveným pohledem, v němž nebylo ani zrnko zájmu.
„Teda máte tu architekturu, to vám povím!“ prohlásil novinář Kammerer a otřepával si z ramen dešťové kapky.
„Jim se to líbí,“ odtušil lhostejně Alexandr B. a ani se nehnul.
„To snad není možné,“ pronesl novinář Kammerer sarkasticky a rozhlédl se, na co by si sedl.
Žádná volná židle v místnosti nebyla, stejně jako žádné křeslo, pohovka, lehátko nebo lavice. Novinář Kammerer pohlédl na Alexandra B. Alexandr B. na něho hleděl s neměnnou lhostejností a nejevil nejmenší snahu být milý nebo aspoň slušný. Bylo to zvláštní. Vlastně nezvyklé. Ale bylo znát, že tady je to naprosto v pořádku.
Novinář Kammerer už chtěl otevřít ústa, aby se představil, když tu náhle Alexandr B. s jakousi znavenou odevzdaností sklopil dlouhé řasy k bledým lícím a s nacvičenou procítěností přenosného robota začal nazpaměť deklamovat svůj text:
„Drahý příteli! Bohužel jste cestu sem vážil zcela zbytečně. Nenajdete tu nic zajímavého. Všechny pověsti, které vás k nám přivedly, jsou značně přehnané. Teritorium národa Hlaváků nelze v žádném případě brát jako nějaké zábavné či vzdělávací středisko. Hlaváči jsou pozoruhodný, neobyčejně svébytný národ a říkají o sobě: Jsme zvídaví, nikoli zvědaví... Mise Hlaváků zastupuje tu svůj národ jakožto diplomatický orgán a není objektem neoficiálních kontaktů, tím méně pak plané zvědavosti. Vážený příteli! Nejlepší, co teď můžete udělat, je vydat se na zpáteční cestu a důrazně vysvětlit všem svým známým skutečný stav věcí.“
Alexandr B. umlkl a snivě pozvedl řasy. Novinář Kammerer stál pořád ještě před ním, ale mladíka to zřejmě vůbec nepřekvapilo.
„Samozřejmě, než se rozloučíme, zodpovím vám vaše otázky.“
„A vstávat přitom nemusíte?“ zajímal se novinář Kammerer.
V modrých očích zajiskřilo jakési oživení. „Abych řekl pravdu, ano,“ přiznal se Alexandr B. „Ale včera jsem si narazil koleno, ještě teď mě hrozně bolí, takže mi budete muset prominout...“