„Aha, tady to bude.“
Hlas měl skřípavý a mluvil s hranou bezstarostností: Takovým tónem hovoří sami se sebou lidé, kteří se buď trochu bojí, nebo je jim nějak trapně, nebo se malinko stydí — zkrátka když se necítí ve své kůži. Jednou nohou v příkopu, jak říkají Chontijci.
Nyní jsem viděl, že je to vlastně starý muž. Snad ještě starší než Admirál. Měl dlouhý, hrbolatý a špičatý nos, protáhlou ostrou bradu, vpadlé tváře a vysoké, docela bílé čelo. Celkově se nepodobal ani tolik Lvu Abalkinovi jako spíš Sherlocku Holmesovi. S jistotou jsem o něm zatím mohl říci jediné — tohoto člověka jsem ještě nikdy v životě neviděl.
Zběžně se porozhlédl, přistoupil ke stolu, na květovaný šátek hned vedle našeho hranolku postavil svou kufříkovou aktovku a pustil se za svitu baterky do prohlížení regálů, pomalu a metodicky, polici za policí, skříňku za skříňkou. Přitom si neustále něco brumlal pod nos, ale rozumět bylo jen jednotlivým slovům: „No, to ví každý... bru, bru, bru... Obyčejná iluze... bru, bru bru... Haraburdí, krámy... bru, bru... Třeba to není na svém místě... Někdo to zastrčil, schoval, zašantročil... bru, bru...“
Admirál sledoval všechny tyto manipulace s rukama založenýma za zády a na jeho obličeji se usazoval nezvyklý a pro něho netypický výraz jakési beznadějné únavy nebo snad vyčerpané beznaděje, Jako by před sebou viděl něco, čeho má plné zuby, co se mu nadosmrti zprotivilo, ale co je přitom neodbytné, před čím už dávno kapituloval a nedoufá, že by se toho někdy zbavil. Abych se přiznal, nejprve mě překvapilo, proč se vzdal tak přirozeného úmyslu popadnout vetřelce za obě klopy a s požitkem jím zacloumat. Ale když jsem teď hleděl na jeho obličej, chápal jsem, že by to bylo nesmyslné. Cloumej necloumej — na věci to nic nezmění, všechno se vrátí do svých kolejí — faktem zůstává, že ten chlap se tu stejně bude plazit a hledat, mumlat si pod nos, stát jednou nohou v příkopu, porážet exponáty v muzeích a mařit pečlivě připravené a promyšlené operace...
Když stařec došel k nejvzdálenější poličce, Admirál si těžce vzdychl, došel ke stolu, usedl na kraj vedle aktovky a řekl štítivě:
„Co tam hledáte, Brombergu? Detonátory?“
Starý Bromberg pištivě vyjekl, uskočil stranou a porazil židli.
„Kdo je tu?“ zakvílel a horečnatě kroužil baterkou kolem sebe. „Kdo je to?“
„Ale přece já, no!“ ozval se Admirál ještě štítivěji. „Přestaňte se třást!“
„Kdo já? Hrome!“ Kužel baterky se zabodl do Admirála. „A! Sikorski! No jo, to se dalo čekat...“
„Schovejte tu baterku,“ nařídil Admirál a přikryl si oči dlaní.
„To se dalo čekat, že to bude další z vašich kousků!“ zaječel starý Bromberg. „Mně hned došlo, kdo stojí za celou touhle komedií!“
„Schovejte tu baterku, nebo vám ji rozmlátím!“ vybafl Admirál.
„Prosil bych, abyste na mne neřval!“ zakvičel Bromberg, ale světlo baterky stočil stranou. „A neopovažujte se dotýkat mé aktovky!“
Admirál vstal a vykročil proti němu.
„Nepřibližujte se ke mně!“ zapištěl Bromberg. „Nejsem pro vás žádný kluk! Styďte se! Jste přece taky dědek!“
Admirál k němu přistoupil, vzal mu baterku a postavil ji na nejbližší stolek reflektorem vzhůru.
„Sedněte si, Brombergu,“ řekl. „Musíme si promluvit.“
„Ach, ty vaše věčné rozhovory,“ zabručel Bromberg a usedl.
Je to k nevíře, ale teď byl naprosto klidný. Čilý, důstojný stařeček. Řekl bych dokonce veselý.
4. června 78. ISAAK BROMBERG. BITVA ŽELEZNÝCH DĚDKŮ
„Zkusíme promluvit si klidně,“ navrhl Admirál.
„Zkusíme, zkusíme,“ přidal se Bromberg radostně. „A co je to za mladíka, který tam u dveří podepírá stěnu? Vy jste si pořídil tělesnou stráž?“
Admirál neodpověděl hned. Snad se chystal poslat mě pryč. Maxime, můžeš jít — a já bych byl samozřejmě odešel. Ale urazilo by mě to a Admirál si to pochopitelně uvědomoval. Připouštím ovšem, že měl ještě nějaké důvody. Tak či onak, mírně napřáhl ruku ke mně a řekclass="underline"
„To je Maxim Kammerer, pracovník Komkonu. Maxime, to je doktor Isaak Bromberg, specialista na dějiny vědy.“
Uklonil jsem se a Bromberg okamžitě prohlásiclass="underline"
„To se dalo čekat. No ovšem, měl jste strach, Sikorski, že byste mě sám nezvládl... Posaďte se, posaďte se, mladý muži, udělejte si pohodlí. Jak znám vašeho šéfa, bude náš rozhovor dost dlouhý...“
„Sedni si, Maku,“ řekl Admirál.
Usedl jsem do křesla pro návštěvníky.
„Čekám na vaše vysvětlení, Sikorski,“ pronesl Bromberg. „Co znamená tahle léčka?“
„Jak vidím, pořádně jste se vylekal.“
„Nesmysl!“ rozpálil se Bromberg okamžitě. „Hloupost! Já mám naštěstí pro strach uděláno! Mě hned tak někdo nedokáže vylekat, Sikorski...“
„Ale zaječel jste tak strašně a porazil jste tolik nábytku...“
„Tedy víte, kdyby vám někdo u ucha v absolutně prázdné budově, v noci...“
„Neexistuje absolutně žádný důvod, abyste v noci chodil do absolutně prázdných budov...“
„Tak za prvé, do toho vám nic není, Sikorski, kam a kdy já chodím! A za druhé, kdy sem mám podle vás chodit? Ve dne mě dovnitř nepustí. Přes den se tu dělají jakési podezřelé adaptace, jakési nesmyslné přemísťování exponátů... Poslyšte, Sikorski, přiznejte, že je to váš nápad uzavřít vstup do muzea! Musím si naléhavě osvěžit v pamětí některé skutečnosti. Jdu sem. Nechtějí mě vpustit. Mne! Člena vědecké rady tohoto muzea! Volám řediteli — co se děje? A ředitel, vážený Grant Chočikjan, v jistém smyslu můj žák... chudinka koktá, rudne studem, samotnému je mu to trapné, a ještě když jde o mne... Ale nemůže mi pomoct, dal slib! Požádali ho ctihodní a seriózní lidé, a on jim dal slib! Bylo by zajímavé zjistit, kdo ho o to požádal. Třeba nějaký Rudolf Sikorski. Ale ne, to ne! Tady jméno Rudolf Sikorski nikdo ani neslyšel. Jenže já se napálit nedám! Já jsem pochopil hned, čí je to práce. A stejně bych chtěl vědět, Sikorski, proč už takovou dobu mlčíte a neodpovídáte na mou otázku. Ptám se: nač to všechno potřebujete? Uzavření muzea! Hanebný pokus zcizit z muzea exponáty, které mu patří! Noční léčky! A kdo tady, hrome, vypnul elektriku? Nevím, co bych dělal, kdybych v glyderu nevozil baterku. Palici jsem si tu natloukl, čert aby vás vzal! Něco jsem tam porazil. Doufám — chtěl bych doufat! — že to byla jenom maketa... A modlete se, Sikorski, aby to byla jenom maketa, protože jestli je to nějaký originál, donutíme vás, abyste ho osobně posbíral. Do posledního střípku! A jestli se ten poslední střípek nenajde, pohasíte si to jako malý kluk na Tagoru...“
Hlas se mu zlomil, stařec se bolestně zakuckal a začal se oběma pěstmi bušit do prsou.
„Tak dostanu někdy odpověď na svoje otázky?“ zachrčel zuřivě mezi kašlem.
Seděl jsem jako v divadle a všechno tohle vzbuzovalo ve mně spíš komický dojem, ale pak jsem pohlédl na Admirála a strnul jsem.
Admirál, Poutník, Rudolf Sikorski, ten ledovec, ten ojíněný žulový pomník chladnokrevnosti a sebeovládání, ten spolehlivý mechanismus na získávání informací — tento muž byl až po kořínky vlasů krvavě brunátný, těžce oddychoval, křečovitě svíral a uvolňoval kostnaté pihovaté pěsti a jeho proslulé uši sálaly a děsivě sebou pocukávaly. Pořád ještě se držel na uzdě, ale asi jen on sám věděl, jaké úsilí ho to stojí.