Porada se rázem rozštěpila na dvě frakce — optimisty a pesimisty. Hledisko optimistů vypadalo samozřejmě mnohem pravděpodobnější. Bylo opravdu dost obtížné, ne-li dokonce nemožné, představit si vysoce vyspělou civilizaci, která by byla schopna nejen hrubé agrese, ale i nemístného experimentování s mladšími rozumnými bratry. Ve světle všech existujících představ o zákonitostech vývoje Rozumu vypadalo hledisko pesimistů, mírně řečeno, vykonstruované, spekulativně, zastarale. Ale na druhé straně vždycky zůstává možnost, byť sebemenší, že dojde k omylu. Mohla se mýlit celková teorie pokroku. Mohli se mýlit její interpreti. A především se mohli zmýlit sami Poutníci. Důsledky takových omylů pro osudy pozemšťanů se nedaly odhadnout ani ovlivnit.
A právě tehdy poprvé vyvstal ve fantazii Rudolfa Sikorského apokalyptický obraz bytosti, která se anatomicky ani fyziologicky od člověka neliší, navíc se od člověka neodlišuje ani psychicky — logikou, citovostí či životním pocitem, žije uprostřed lidstva a nosí v sobě neznámý, strašný program. A nejhorší je skutečnost, že tato bytost sama nic o tomto programu neví a nic se o něm nedozví ani v onom okamžiku, kdy tento program konečně začne působit, zničí v ní pozemšťana a zavede ji... kam? K jakému cíli? A již tehdy bylo Rudolfu Sikorskému k zoufání jasné, že nikdo, a především on sám, nemá právo konejšit se poukazováním na nepatrnou pravděpodobnost a obludnou fantastičnost takové domněnky.
V průběhu porady předali Gennadiji Komovovi další šifrovaný radiogram od Fokina. Pročetl jej, zbledl a nalomeným hlasem oznámiclass="underline" „Je to zlé — Fokin a van Blairkom oznamují, že všech třináct zárodků začalo žít.“
Byl to ošklivý Nový rok pro všechny zasvěcené. Od časného rána 1. ledna do večera 3. ledna roku 38 trvalo prakticky nepřetržité zasedání spontánně vzniklá komise pro inkubátor. Sarkofágu se nyní říkalo inkubátor a v podstatě se řešila jediná otázka — jak s přihlédnutím ke všem okolnostem usměrnit osud třinácti budoucích nových občanů planety Země.
Návrh zničit inkubátor už se neprojednával, ačkoli všichni členové komise, mezi nimi i ti, kteří původně bojovali za oživení vajíček, se necítili zrovna ve své kůži. Neopouštěl je mlhavý neklid, připadalo jim, že jedenatřicátého prosince v jistém smyslu přižil o možnost samostatného rozhodování a teď jsou nuceni přizpůsobovat se plánu vnucenému jim zvenčí. Nicméně projednávání se neslo v konstruktivním duchu.
Již v těchto dnech byly v hrubých rysech zformulovány zásady pro výchovný režim budoucích novorozenců, určeny jejich vychovatelky, ošetřující lékaři, učitelé, případní pečovatelé, jakož i hlavní směry antropologických, fyziologických a psychologických výzkumů. Byli vybráni a ihned odesláni za Fokinem specialisté v oboru xenotechnologie vůbec a xenotechniky Poutníků zvláště — k co nejpečlivějšímu prozkoumání sarkofágu-inkubátoru, aby se předešlo „nedomyšlenému zacházení“, a zejména v naději, že se podaří objevit nějaké detaily tohoto mechanismu, které později pomohou upřesnit a zkonkretizovat program budoucí práce s „nalezenci“. Byly dokonce vypracovány různé varianty usměrňování veřejného míněni pro případ, že by se uskutečnila některá z vyslovených variant o cílech Poutníků ...
Rudolf Sikorski se diskuse nezúčastnil. Poslouchal na půl ucha a veškerou pozornost soustřeďoval na to, aby si zapamatoval každého, kdo se účastní rozvíjejících se událostí. Seznam narůstal děsivou rychlostí, ale Sikorski dobře věděl, že se zatím nedá nic dělat, že v každém případě bude v této podivné a nebezpečné historii zapleteno mnoho lidí.
3. ledna na závěrečném zasedání, kdy byly shrnuty výsledky a živelně vzniklé subkomise byly organizačně potvrzeny, se přihlásil o slovo a řekl přibližně toto: Udělali jsme tady velký kus práce a víceméně jsme se připravili na možný vývoj událostí — pokud je to možné při naší dnešní informovanosti a v té, řekněme si to přímo, mizerné situaci, v níž jsme se octli proti své vůli, z vůle Poutníků. Dohodli jsme se, že se vystříháme nenapravitelných činů — a v tom je vlastně podstata všech našich rozhodnutí. Ale! Jako vedoucí Komkonu-2, organizace odpovídající za bezpečnost pozemské civilizace jako celku, předkládám vám některé požadavky, které ve své budoucí činnosti musíme bezvýhradně plnit.
Za prvé: Veškerá činnost spjatá s tímto případem musí být prohlášena za uzavřenou. Zprávy o ní nesmějí být za žádných okolností zveřejňovány. Důvod: všem dobře známý zákon o tajemství osobnosti.
Za druhé: Ani jeden z „nalezenců“ se nesmí dovědět okolnosti svého zrození. Důvod: týž zákon.
Za třetí: Nalezenci musejí být ihned po svém narození rozděleni a pro budoucnost je nutno podniknout opatření, aby nejen o sobě nic nevěděli, ale ani se navzájem nesetkali. Důvod: poměrně elementární úvaha, kterou tu nehodlám rozvíjet.
Za čtvrté: Všichni musejí v budoucnu dostat vzdělání pro vykonávání nějakého povolání mimo zeměkouli, aby už samy okolnosti jejich života a práce jim přirozeným způsobem znesnadňovaly návrat na Zemí dokonce i na krátkou dobu. Důvod: táž elementární logika. Zatím jsme nuceni být ve vleku Poutníků, ale musíme dělat všechno, abychom později (a čím dřív, tím líp) mohli z cesty, kterou pro nás vyšlapali, uhnout.
Jak se dalo čekat, „čtyři postuláty Sikorského“ vyvolaly výbuch nespokojenosti. Účastníci porady stejně jako všichni normální lidé nenáviděli jakákoli tajemství, tabuizovaná témata, zamlčování a Komkon-2 vůbec. Ale Sikorski správně předvídal, že psychologové a sociologové, až si odbudou nával zcela pochopitelných emocí, přijdou k rozumu a určitě se postaví na jeho stranu. Se zákonem o tajemství osobnosti nejsou žerty. Snadno a bez námahy bylo možné si představit celou řadu velice nepříjemných situací, které v budoucnu mohou vzniknout pří porušení prvních dvou požadavků. Jen si zkuste představit psychiku člověka, který se o sobě dozví, že přišel na svět z inkubátoru, zřízeného před pětačtyřiceti tisíci lety neznámými obludami s neznámým účelem, a který navíc ví, že i lidé kolem něho to o něm vědí. A má-li aspoň minimálně vyvinutou fantazii, bezpochyby dospěje k představě, že on, pozemšťan do morku kostí, který nikdy nic jiného nemiloval než Zemi, v sobě možná nosí nějakou příšernou hrozbu pro celé lidstvo. Tato představa může člověku způsobit takové psychické trauma, které nevyléčí ani nejlepší odborníci...
Důvody psychologů podepřel svým nečekaným a neobyčejně temperamentním vystoupením Magiro Sinoda, který bez obalu prohlásil, že tady všichni moc uvažujeme o třinácti ještě nenarozených cucácích a velice málo se zamýšlíme nad potenciálním nebezpečím, které mohou pro starobylou zeměkouli znamenat. Nakonec byly čtyři postuláty Sikorského většinou hlasů přijaty a Rudolfu Sikorskému bylo ihned uloženo vypracovat a uvést do života příslušná opatření. A včas.
5. ledna zavolal Sikorskému mírně vzrušený Leonid Andrejevič Gorbovskij. Jak se ukázalo, měl před půlhodinou besedu se svým starým přítelem, tagorským xenologem, akreditovaným v posledních dvou letech na Moskevské univerzitě. Během rozhovoru se vědec z Tagory jakoby mimochodem zeptal, zda se potvrdila zpráva, která se před několika dny mihla sdělovacími prostředky, že v systému EN 9173 došlo k nějakému podivnému nálezu. Gorbovskij byl touto nevinnou otázkou zaskočen, začal ze sebe soukat cosi nesrozumitelného o tom, že on už dávno není Pátrač, že je to mimo sféru jeho zájmů, že jaksi není informován, a nakonec s úlevou a zcela po pravdě prohlásil, že tuto zprávu nečetl. Vědec z Tagory ihned obrátil list, nicméně v Gorbovském zůstal z této části rozhovoru nepříjemný dojem.