Pro komisi a zejména pro psychology to byla hrozná rána. Přestárlý Pak Hing oznámil svůj odchod z komise, opustil ústav, žáky i příbuzné a uchýlil se do vyhnanství. A stého třicátého druhého dne pracovník Komkonu-2, mezí jehož povinnostmi byla mimo Jiné pravidelná měsíční kontrola jantaritového pouzdra, zděšeně oznámil, že detonátor číslo 02, znak „Šikmá hvězda“, úplně zmizel a nezanechal po sobě v loži vystlaném pohyblivými vlákénky pseudoepithelu ani zrnko prášku.
Nyní již o existenci jakési mírně řečeno polomystické souvislosti mezi každým „nalezencem“ a „jeho“ příslušným detonátorem nebylo nejmenších pochyb. A právě tak neměl žádný člen komise pochybnosti o tom, že v dohledné budoucnosti nebude ani pozemšťanům dopřáno celou tuto záležitost rozlousknout.
4. června 78. DISKUSE O SITUACI
Všechno toto a ještě mnoho jiného mi vyprávěl Admirál, když jsme se téže noci vrátili z muzea k němu do pracovny.
Už svítalo, když své vyprávění skončil. Odmlčel se, těžce se zvedl a šel postavit na kávu.
„Můžeš se ptát,“ zabručel.
V tu chvíli mě naplňoval snad jen jeden jediný pocit — obrovská, hluboká lítost nad tím, že jsem se všechno tohle dověděl, takže se teď toho budu muset účastnit. Samozřejmě, kdyby na mém místě byl kterýkoli normální člověk, žijící normální život a vykonávající normální práci, přijal by tuto historii jako jednu z těch fantastických a strašidelných pohádek, které vznikají přímo na rozhraní mezi skutečnem a neskutečnem, docházejí k nám zkomoleny a mají tu senzační vlastnost, že byť by byly sebestrašnější a sebeděsivější, nemají k naší jasné a teplé Zemi žádný vztah a nemohou náš každodenní život nijak podstatněji ovlivnit — tohle všechno někdo někde nějak vždycky zařídil, zařizuje to i teď a zařídí to i v budoucnosti.
Já však nebyl normálním člověkem v tomto smyslu slova. Byl jsem bohužel právě jedním z těch, jehož povinností bylo zařizovat. A chápal jsem, že s tímto tajemstvím na svých bedrech budu teď chodit až do konce života. Že současně s tajemstvím jsem převzal další zodpovědnost, o kterou jsem nestál a kterou jsem skutečně nepotřeboval. Že jsem od této chvíle povinen činit nějaká rozhodnutí, čili musím nyní do nejmenších podrobností pochopit nejen to, co už lidé přede mnou pochopili, ale pokud možno ještě víc. A tudíž zabřednout do tohoto tajemství, odporného jako všechna tajemství a snad ještě odpornějšího než ta ostatní, zabřednout do něho hlouběji než dosud. A cítil jsem k Admirálovi zvláštní dětskou vděčnost, že se až do posledního okamžiku snažil udržet mě před bránou tajemství. A vedle toho umíněnou zlost na něho za to, že mě tam nakonec stejně neudržel. „Dotazy nemáš?“ zeptal se Admirál.
Vzpamatoval jsem se. „Vy se domníváte, že program začal působit a Abalkin zabil Tristana?“
„Budeme uvažovat logicky.“ Admirál rozestavil koflíky, pečlivě nalil kávu a posadil se na svoje místo. „Tristan byl jeho ošetřujícím lékařem. Pravidelně jednou za měsíc se setkávali někde v džungli a Tristan prováděl profylaktickou prohlídku. Údajně jako běžnou kontrolu progresorova psychického vypětí, ale ve skutečnosti proto, aby se přesvědčil, že Abalkin zůstává člověkem. Na celém Sarakši jedině Tristan znal číslo mého zvláštního kanálu. Třicátého května, nejpozději jedenatřicátého jsem od něho měl dostat tři sedmičky, znamenající, že je všechno v pořádku. Ale osmadvacátého, téhož dne, kdy má dojít k prohlídce, Tristan hyne. A Lev Abalkin prchá na Zemi. Lev Abalkin se skrývá, Lev Abalkin mi volá zvláštním kanálem, jehož číslo znal jedině Tristan...“ Naráz vypil kávu a odmlčel se, jen rty se mu pohybovaly. „Myslím, že jsi nepochopil to hlavní, Maku. Teď nemáme co dělat s Abalkinem, ale s Poutníky. Lev Abalkin už neexistuje. Zapomeň na něho. Jde proti nám automat Poutníků.“ Znovu se na chvilku odmlčel. „Upřímně řečeno, neumím si představit sílu, která by donutila Tristana, aby prozradil moje číslo komukoli — a tím spíš Abalkinovi. Obávám se, že nebyl jen tak obyčejně zabit...“
„Vy tedy předpokládáte, že program nutí Abalkina hledat detonátory?“
„Nic jiného mi nezbývá předpokládat.“
„Ale on přece nemá o detonátorech potuchy... Nebo to taky Tristan?“
„Tristan nevěděl nic. Ani Abalkin. Ví to program!“
„A jak se chová Jašmaa? A ostatní?“
„Všechno v rámci normy. Ovšem ta znamínka se u nich taky neobjevila najednou, Abalkin byl první.“ Z toho jasně vyplývalo, že v případě ostatních už Admirál podnikl příslušná opatření a já naštěstí nemusím vědět, jaká opatření to jsou. Tohle se mě netýká. Zatím. Řekl jsem:
„Chtěl bych, abyste mě pochopil správně, Admirále. Nemyslete si, že to chci nějak snižovat, zpochybňovat, bagatelizovat... Ale vy jste ho přece neviděl. A neviděl jste lidi, s nimiž se stýkal... Já to chápu: Tristanova smrt, útěk, volá vaším zvláštním kanálem, skrývá se, najde si Glumovovou, u níž jsou uloženy detonátory... Vypadá to naprosto jednoznačně. Bezvadný logický řetěz. Ale jsou tu i jiné skutečnosti! Setká se s Glumovovou — ale ani slova o muzeu, jen dětské vzpomínky a láska. Setká se s učitelem — a jen pocit křivdy, že mu učitel údajně pokazil život... Rozhovor se mnou — roztrpčení, že jsem ho připravil o prioritu... Mimochodem, proč se vůbec setkal s učitelem? Se mnou, no prosím, chtěl si zjistit, kdo po něm pátrá. Ale proč s učitelem? A teď Štěkn, nesmyslná žádost o poskytnutí útočiště, to už s tím vůbec neladí!“
„Ale ladí, Maku. Všechno ladí. Program je program a vědomí je vědomí. On přece nechápe, co se s ním děje. Program od něho vyžaduje protilidské konání, zatímco vědomí se snaží transformovat tento požadavek v něco alespoň trochu rozumného... Abalkin se zmítá, vyvádí prapodivné a nesmyslné kousky. Něco podobného jsem čekal... Právě k tomuhle bylo zapotřebí tajemství osobnosti — máme teď aspoň malou časovou rezervu... A s tím Štěknem jsi to vůbec nepochopil. Tam nešlo o žádnou žádost o poskytnutí útočiště. Hlaváči jednoduše vycítili, že už přestal být člověkem, a demonstrují mu svou loajálnost. Takhle to bylo...“
Nepřesvědčil mě. Jeho logika byla téměř dokonalá, ale já přece Abalkina viděl, mluvil jsem s ním, viděl jsem učitele i Maju Toivovnu, mluvil jsem s nimi. Abalkin se zmítal — to ano. Vyváděl divné kousky — to ano, ale tyto kousky nebyly nesmyslné. V jejich pozadí byl jakýsi cíl, jen jsem nemohl pochopit jaký. A pak Abalkin byl bezmocný, ten nemohl být nebezpečný... Tohle všechno však byla pouze má intuice a já věděl, jakou cenu má intuice. V našich záležitostech byla bezcenná. A navíc — intuice je pojem z oblasti lidských zkušeností, kdežto tady, ať je to jak chce, se střetáváme s Poutníky. „Mohl bych dostat ještě kávu?“ požádal jsem.
Admirál se zvedl a šel připravit další porci. „Vidím, že pochybuješ,“ řekl obrácen ke mně zády. „Taky bych pochyboval, kdybych na to měl právo. Jsem starý racionalista, Maku, viděl jsem už všelicos, ale na všechno jsem šel s rozumem a rozum mě nikdy nezklamal. Příčí se mi všechny ty fantastické parádičky, všechny ty tajemné programy, které sestavil kdosi před nějakými čtyřiceti tisíci lety a které se zapínají a vypínají podle neznámého principu, všechna ta mystická mimoprostorová spojení mezi živými dušemi a pitomými kolečky nastrkanými do futrálu... Dělá se mi z toho všeho nanic!“ Přinesl kávu a nalil do koflíků. „Kdybychom my dva byli obyčejní vědci,“ pokračoval, „a zabývali se studiem nějakého přírodního jevu, s ohromným potěšením bych všechno tohle prohlásil za snůšku idiotských náhod! Náhodou zahynul Tristan — není první ani poslední. Abalkinova kamarádka z dětství je náhodou strážkyní detonátorů. Sám Abalkin čirou náhodou vytočil číslo mého zvláštního kanálu, ačkoli chtěl volat někomu úplně jinému... Přísahám ti, tenhle málo pravděpodobný řetěz málo pravděpodobných událostí by mi přece jen připadal mnohem pravděpodobnější než idiotská, hloupá představa o nějakém ďábelském programu vloženém údajně do lidských zárodků... Vědcům je všechno jasné — neobjevovat nové podstaty, není-li to bezpodmínečně nutné. Ale my dva nejsme vědci. Omyl vědce je nakonec jeho osobní věcí. Ale my se mýlit nesmíme. Nám je dovoleno proslavit se jako zaostalci, mystikové nebo pověrčiví blázni. Ale jednu věc nám nikdo neodpustí — podcenit nebezpečí. A jestliže je u nás najednou cítit pach síry, nemáme jednoduše právo pouštět se do úvah o molekulární fluktuaci — jsme povinni předpokládat, že se někde poblíž objevil čert a podniknout příslušná opatření včetně zavedení výroby svěcené vody v průmyslovém měřítku. A zaplať pánbůh, jestli se ukáže, že to byla opravdu jenom fluktuace a nám se bude vysmívat celá světová rada a všichni školáčkové.“ Podrážděně odstrčil koflík. „Nemůžu se na to kafe ani podívat a už čtvrtý den mi neleze ani sousto do krku.“