Když jsem přišel k sobě, spočívala moje hlava v teplém klíně jakési starší ženy, připadal jsem si jako na dně hluboké studny, shora na mě hleděly cizí znepokojené obličeje, kdosi vykřikoval, aby se lidí tolik nemačkali a dopřáli mi víc vzduchu, pak zase mi někdo jiný starostlivě strkal k nosu jedovatě páchnoucí ampulku a jakýsi rozvážný hlas říkal, že není důvodu se vzrušovat — člověku se přece může udělat na ulicí nevolno.
Moje tělo mi připadalo jako důkladně nafouknutý balón, který se s tichým bzučením pohupuje nízko nad zemí. Nic mě nebolelo. Podle všeho jsem chytil docela obyčejný direkt shora, v nezvyklé pozici.
„Je to dobré, už se probral, bude to v pořádku...“
„Ležte, prosím, ležte, jen se vám udělalo zle.“
„Hned tu bude doktor. Váš přítel pro něho běžel.“
Sedl jsem si. Podepírali mě v ramenou. V útrobách mí pořád ještě zvonilo, ale hlavu jsem měl naprosto jasnou. Potřeboval jsem vstát, ale zatím to nebylo v mých silách. Mezi spletí nohou a těl, která mě obklopovala, jsem viděl, že glyder zmizel. A stejně nedokázal Abalkin dotáhnout věc do konce. Stačilo, aby udeřil o dva centimetry víc doleva, a nebyl bych se probral dřív než večer. Buď se špatně trefil, nebo se u mne v posledním okamžiku objevil obranný reflex ...
Se svištivým zašuměním se opodál snesl glyder, vyskočil z něho vyzáblý muž a prodíral se davem s otázkami: „Co se tady stalo? Já jsem lékař! Co se děje?“
Najednou jsem pocítil příliv sil! Vyskočil jsem, popadl ho za rukáv, přistrčil ke starší ženě, která mi ještě před chvílí držela hlavu a pořád ještě klečela.
„Té ženě je špatně, pomozte jí...“
Jazyk se mi nechtěl hýbat. Za ohromeného ticha jsem se prodral ke glyderu, převalil se přes okraj na sedadlo a zapnul motor. Ještě jsem zaslechl udivený, protestující výkřik: „No dovolte!“ a v tu chvíli se přede mnou otevřelo náměstí Hvězda zalité jarním sluncem.
Všechno to bylo jako v opakovaném snu. Jako před šesti hodinami. Utíkal jsem z jednoho sálu do druhého, z jedné chodby do druhé, kličkoval jsem mezi stojany a vitrínami, mezi sochami a maketami připomínajícími nesmyslné mechanismy, mezi mechanismy a přístroji, připomínajícími obludné sochy, jedině že nyní bylo všechno ozářeno jasným světlem a já byl sám, nohy se mi podlamovaly, a nebál jsem se, že přijdu pozdě, protože jsem byl přesvědčen, že už je stejně pozdě.
Práskl výstřel. Nepříliš hlasitý, suchý výstřel z pistole. Zakopl jsem na rovině. Hotovo. Konec. Z posledních sil jsem se znovu rozběhl. Vpravo přede mnou se mezí bizarními tvary mihla postava v bílém plášti. Gríša Serosovin, nazývaný Voloďa. Taky pozdě.
Třeskly ještě dva výstřely, těsně po sobě... Ljovo, zabijou vás. — To není tak jednoduchá věc.... Vrazili jsme do kabinetu Maji Glumovové současně — Gríša i já. Lev Abalkin ležel uprostřed kabinetu na zádech. A Admirál, obrovitý, trochu nahrbený, s pistolí v odtažené ruce, se k němu opatrně blížil drobnými krůčky. A z druhé strany, přidržujíc se oběma rukama okraje stolu, se k Abalkinovi sunula Maja Glumovová.
Měla nehybný, naprosto lhostejný obličej, její oči se hrozivě, nepřirozeně sbíhaly u kořene nosu.
Šafránová pleš a mírně povislá Admirálova tvář obrácená ke mně byla poseta velkými krůpějemi potu. Vznášela se štiplavá, nakyslá, nemístná vůně spáleného střelného prachu. A bylo ticho.
Lev Abalkin ještě žil. Prsty jeho pravé ruky bezmocně a tvrdošíjně hrabaly po podlaze, jako by se snažily dosáhnout na kotouč detonátoru ležící pouze centimetr od nich. Na kotouč detonátoru označený snad stylizovaným písmenem ?, snad japonským hieroglyfem sandžu. Přistoupil jsem k Abalkinovi a usedl vedle něho na bobek. (Admirál na mě varovně houkl.) Abalkin hleděl skelnatýma očima do stropu. Obličej měl posetý šedými skvrnami, ústa potřísněna krví. Sáhl Jsem mu na rameno. Zkrvavené rty se pohnuly a Abalkin pronesclass="underline" „U dveří stála zvířátka malá...“
„Ljovo,“ promluvil jsem.
„U dveří stála zvířátka malá,“ opakoval umíněně. „U dveří stála…“
Teprve v tu chvíli Maja Toivovna vykřikla.