Jedno sedadlo bylo prázdné, avšak ne nadlouho. Ve chvíli, kdy Sheriam domluvila, přiběhla Delana. Šedá sestra, uštvaná a zarudlá, se honem posadila mezi Varilin a Kwamesu. Ošklivě se šklebila a nervózně si pohrávala s ohnivými opály, jež nosila kolem krku. Člověk by si málem myslel, že před soudem stojí ona. Klid. Tady nikdo nestojí před soudem. Zatím.
Egwain pomalu zamířila k sedadlu mezi dvěma řadami, se Sheriam za patami, a Kwamesa vstala. Kolem štíhlé snědé ženy, nejmladší z přísedících, náhle zazářilo světlo saidaru. Dneska v noci budou formality striktně dodržovány. „Co je přineseno před věžovou sněmovnu, může rozhodnout pouze sněmovna sama,“ ohlásila Kwamesa. „Kdokoliv by nezván rušil, žena nebo muž, zasvěcený či cizinec, ať v míru či v hněvu, toho podle zákona přivedu před zákon. Vězte, že co říkám, je naprostá pravda. Tak bude a tak se stane.“
Tato formule byla starší než přísaha proti lhaní, z časů, kdy skoro tolik amyrlin zemřelo rukou najatého vraha jako ze všech ostatních příčin dohromady. Egwain pokračovala klidným krokem. Dalo jí práci nesahat na štólu. Snažila se soustředit na sedadlo před sebou.
Kwamesa se zase posadila a stále zářila jedinou silou. Mezi bílými povstala Aledrin a záře ji obklopila taky. Se zlatými vlasy a velkýma, světle hnědýma očima byla docela milá, když se usmála, ale dnes v noci měla obličej jako vytesaný z mramoru. „Na doslech jsou tací, kteří nepatří do sněmovny,“ pravila chladně se silným tarabonským přízvukem. „Co je vysloveno před věžovou sněmovnou, může slyšet pouze sněmovna, dokud a pokud se sněmovna nerozhodne jinak. Zařídím soukromí. Zapečetím naše slova pouze pro naše uši.“ Spletla ochranu, která obklopila celý stan, a sedla si. Sestry venku se začaly vrtět, protože ze sněmovny se neozýval ani hlásek.
Zvláštní, že tolik mezi přísedícími záviselo na věku, když rozlišování podle věku bylo mezi ostatními Aes Sedai téměř zakázané. Mohla Siuan vidět ve věku přísedících nějaký vzor? Ne. Soustřeď se. Klid a soustředění.
Egwain si sundala plášť, vystoupila na pruhovanou bednu a otočila se. Lelaine už stála, šátek s modrými třásněmi přehozený přes lokty, a Romanda se zvedala, aniž by aspoň počkaly, než Egwain usedne. Nesměla dopustit, aby se některá z nich chopila kormidla. „Předkládám sněmovně otázku,“ začala hlasitě a rázně. „Kdo povstane za vyhlášení války proti uchvatitelce Elaidě do Avriny a’Roihan?“
A pak se posadila, odhodila plášť a nechala ho sklouznout na sedadlo. Vedle ní stála Sheriam a vypadala úplně klidná, ale málem zakňučela. Egwain jen doufala, že ji nikdo jiný neslyšel.
Nastalo šokované ticho, ženy ztuhly a ohromeně na ni zíraly. Ohromeně jak kvůli tomu, nač se ptala, tak tomu, že se vůbec zeptala. Sněmovně nikdo nepředkládal otázky, dokud to neprobral s přísedícími. Tak se to prostě nedělalo, jak z praktických důvodů, tak z tradice.
Konečně promluvila Lelaine. „My nevyhlašujeme válku jednotlivcům,“ prohlásila suše. „Dokonce ani zrádcům jako Elaida ne. V každém případě žádám o odložení tvé otázky, dokud neprojednáme naléhavější záležitosti.“ Měla čas se po jízdě zpátky vzpamatovat, tvářila se jen naštvaně, ne vztekle. Ometla si modře prostřihávané suknice, jako by odmetala Elaidu - nebo možná Egwain - a obrátila se k ostatním přísedícím. „Dnes v noci nás sem přivedlo... Chtěla jsem říct prostá věc, ale tak tomu není. Otevřít knihu novicek? Ke zkouškám se nám budou drát staré báby. Zůstat tu měsíc? Nepotřebuji seznam těžkostí, počínaje s utracením poloviny našeho zlata, aniž bychom se o krok přiblížily k Tar Valonu. A co se týče toho, že nevstoupíme do Andoru -“
„Má sestra Lelaine ve své nervozitě zapomněla, kdo má právo promluvit první,“ skočila jí do řeči Romanda. Vedle jejího úsměvu se Lelaine tvářila vesele. Přesto si nejdřív upravila šátek jako žena, která má všechen čas na světě. „Chci sněmovně předložit dvě otázky a ve chvilce se vyjádřím k Lelaininým obavám. Naneštěstí pro ni se má první otázka týká její způsobilosti pobývat nadále ve sněmovně.“ Usmála se ještě víc. Lelaine se pomalu posadila a mračila se jako ďas.
„Otázku války nelze odložit,“ ozvala se Egwain hodně nahlas. „Ta musí být zodpovězena dřív než otázky přednesené po ní. Takový je zákon.“
Přísedící si vyměňovaly tázavé pohledy.
„Je to tak?“ zeptala se nakonec Janya, zamyšleně přivřela oči a otočila se k ženě vedle sebe. „Takimo, ty si pamatuješ všechno, co přečteš, a já si určitě vzpomínám, jak jsi říkala, že jsi četla válečný zákon. Stojí v něm tohle?“
Egwain zadržela dech. Bílá věž za posledních tisíc let vyslala vojáky do nejrůznějších válek, ale vždy na žádost o pomoc od nejméně dvou vládců a vždy to byla jejich válka, ne válka Věže. Naposledy Věž skutečně vyhlásila válku Artuši Jestřábí křídlo. Siuan tvrdila, že teď už jenom pár knihovnic ví víc, než že válečný zákon existuje.
Takima, malá žena s tmavými vlasy po pás a slonovinovou pletí, lidem připomínala ptáka, když zamyšleně naklonila hlavu. Teď vypadala, jako by spíš chtěla uletět, poposedala, upravovala si šátek a urovnávala čepeček s perlami a safíry. „Stojí,“ řekla nakonec a prudce zavřela pusu.
Egwain začala znovu dýchat.
„Zdá se,“ pronesla Romanda úsečně, „že tě Siuan Sanche učí dobře. Matko. Co uvedeš na podporu vyhlášení války? A ženě?“ Mluvila, jako by se snažila dostat z cesty něco nepříjemného, a posadila se, jako kdyby čekala, až to zmizí.
Egwain přesto zdvořile kývla a vstala. Jedné každé přísedící se podívala do očí. Takima před ní uhnula pohledem. Světlo, ta žena to ví! Ale nic neřekla. Bude mlčet dost dlouho? Už bylo pozdě měnit plány.
„Dnes proti nám stojí vojsko, které vedou lidé, již o nás pochybují. To vojsko by tu jinak nebylo.“ Chtěla do hlasu dostat vášeň, oheň, ale Siuan radila chlad, a ona nakonec souhlasila. Potřebovaly vidět ženu, která se ovládá, ne holku, jež se řídí svým srdcem. Ale slova jí i tak vycházela ze srdce. „Slyšely jste Arathelle, když říkala, že se nechtějí zaplést do záležitostí Aes Sedai. Přesto byli ochotní přivést do Murandy vojsko a postavit se nám. Měla jste snad některá pocit, že vás považují za skutečné přísedící?“ Malind, zelená sestra, kulatá, s ohnivým pohledem, se ošila a taky Salita cuchala žluté třásně svého šátku, i když se jí dařilo zakrýt, co si myslí. Berana, další přísedící zvolená v Salidaru, se jen zamyšleně mračila. Egwain se ani nezmínila o tom, jak reagovali na ni jako na amyrlin. Pokud je to už nenapadlo, nechtěla s tím sama přijít.
„Sdělily jsme seznam Elaidiných zločinů spoustě šlechticů,“ pokračovala. „Pověděly jsme jim, že ji chceme odstranit. Jenže oni pochybovali. Myslí si, že možná - možná - jsme to, co říkáme. A možná je to z naší strany jenom trik. Možná jsme jen Elaidinou prodlouženou rukou, splétáme nějakou složitou intriku. Když lidé pochybují, kolísají. Pochybnosti poskytly Pelivarovi a Arathelle odvahu postavit se před Aes Sedai a říci: ‚Dál už nesmíte.‘ Kdo ještě se nám postaví, bude se plést do našich věcí, protože si nebude jistý, a nejistota ho dovede ke zmatenému činu? Tento zmatek můžeme rozptýlit pouze jedním způsobem. Všechno ostatní jsme už udělaly. Jakmile vyhlásíme válku Elaidě, nebude nikdo pochybovat. Neříkám, že Arathelle, Pelivar a Aemlyn odtáhnou, jakmile to uděláme, ale oni i všichni ostatní budou vědět, kdo jsme. Nikdo se už neopováží tak otevřeně pochybovat, když řeknete, že jste věžová sněmovna. Nikdo se nám neodváží postavit do cesty a plést se do záležitostí Věže pro nevědomost a nejistotu. Došly jsme ke dveřím a položily ruku na petlici. Jestliže se bojíte projít, tak si říkáte o to, aby celý svět uvěřil, že jste jenom Elaidiny loutky.“