Tentokrát ticho porušilo jen Takimino štkaní.
20
Do Andoru
Elain doufala, že cesta do Caemlynu proběhne hladce, a zpočátku tak i vypadala. Myslela si to, i když s Aviendhou a Birgitte seděly k smrti utahané a v hadrech, které jim zbyly ze šatů, špinavých a potřísněných od krve ze zranění, jež utržily při výbuchu průchodu. Nejdéle za dva týdny by měla být připravená předložit svůj nárok na Lví trůn. Tam na kopci jim Nyneiva vyléčila rány a skoro nepromluvila, rozhodně jim nespílala. To bylo skutečně příjemné, byť nezvyklé. Úleva z toho, že je našla živé, se u ní svářela se starostmi.
Bylo třeba Lanovy síly, aby Birgitte vytáhl ze stehna šipku ze seanchanské kuše, než bylo možné ránu vyléčit, ale i když se jí z tváře ztratila barva a Elain skrze pouto cítila takovou bolest, až se málem rozplakala, jejímu strážci uniklo jen zaúpění přes zaťaté zuby.
„Tai’šar Kandor,“ zamumlal Lan a odhodil na zem šipku vyrobenou k tomu, aby prorazila i zbroj. Pravá krev Kandoru. Birgitte zamrkala a on se zarazil. „Odpusť, jestli jsem se zmýlil. Z tvého oděvu jsem usoudil, že jsi Kandořanka.“
„Aha, ovšem,“ vydechla Birgitte. „Kandořanka.“ Tak ošklivě se mohla usmívat kvůli zraněním. Nyneiva Lana netrpělivě odháněla, aby Birgitte dostala konečně do rukou. Elain doufala, že ta žena z Kandoru zná víc než jenom jméno. Když se Birgitte naposledy narodila, žádný Kandor ještě neexistoval. Měla by to vzít jako špatné znamení.
Pět mil do malého, trojposchoďového kamenného zámečku s doškovou střechou ujela Birgitte za Nyneivou na její mohutné hnědé kobyle - jmenovala se Laskavka, no tohle - a Elain a Aviendha jely na Lanově vysokém vraníkovi. Tedy Elain seděla v Mandarbově sedle a Aviendha se jí držela kolem pasu, zatímco Lan svého ohnivého hřebce vedl za uzdu. Cvičený válečný oř byl stejně tak zbraní jako meč a pro cizí jezdce nebezpečný. Musíš si být jistá, holka, říkala jí vždycky Lini, ale ne příliš jistá, a Elain se snažila. Měla si uvědomit, že události kolem sebe neovládá o nic víc než Mandarbovy otěže.
Pantáta Hornwell, zavalitý a šedovlasý, a panímáma Hornwellová, o něco méně kulatá a prošedivělá, ale jinak pozoruhodně připomínající svého manžela, sehnali všechny lidi pracující na panství. Pol, Merilillina komorná, a sloužící v bílozelené livreji, kteří přišli z Tarasinského paláce, usilovně pracovali s místními, aby uložili přes dvě stě lidí, většinou ženy, kteří se za soumraku z ničeho nic objevili u jejich prahu. Práce jim šla překvapivě rychle od ruky i přesto, že lidé z panství civěli tu na bezvěkou tvář Aes Sedai, tam na barvoměnivý strážcovský plášť či na ženy Mořského národa v křiklavém hedvábí s náušnicemi a nánosnicemi a řetízky s medilonky. Rodinka se rozhodla, že teď už je bezpečné se vyděsit, a tak ženy začaly ječet bez ohledu na to, co do nich Reanne a šicí kroužek hustily. Hledačky větru se hádaly o to, jak daleko se dostaly od slané vody proti své vůli, jak hlasitě vyřvávala Renaile din Calon. A šlechtičny a řemeslnice, jež byly tolik ochotné uprchnout před tím, co na ně čekalo v Ebú Daru, a byly ochotné vláčet na hřbetě svůj majetek, teď remcaly, že mají spát na seníku.
To všechno probíhalo, když Elain s ostatními dorazila se sluncem ležícím na obzoru. Všude panoval hrozný zmatek a ženy bezhlavě pobíhaly po domě a hospodářských budovách s doškovými střechami, ale Alise Tenjilová, usmívající se mile a neúprosně jako lavina, zřejmě měla všechno pod kontrolou, dokonce i schopné Hornwellovy. Ženy z rodinky, jež brečely tím víc, čím víc je Reanne uklidňovala, si na jediné slovíčko od Alise utřely slzy a začaly se chovat jako ženy, jež se o sebe staraly mnoho let v nepřátelském prostředí. Povýšené šlechtičny se svatebními noži v oválných výstřizích a s krajkou lemovanými živůtky a řemeslnice, předvádějící tolik nadutosti co poprsí, byť ne v hedvábí, sebou při pohledu na Alise trhly a ozlomkrk letěly i se svými ranci do vysoké stodoly, jenom cestou vykřikovaly, jak zábavné musí být spaní na slámě. Dokonce i hledačky větru, z nichž mnohé byly u Atha’an Miere důležité a mocné ženy, ztlumily stížnosti, kdykoliv se k nim Alise přiblížila. A vlastně i Sareitha, stále postrádající aessedaiovskou bezvěkost, se po Alise koukala úkosem a chytala se za hnědý šátek, jako by si chtěla připomenout, že ho má. Merilille - neochvějná Merilille - se dívala na ženy, které si šly po své práci, se směsí radosti a úžasu.
Nyneiva slezla z koně přede dveřmi do domu a na Alise se zlobně zamračila a zatahala se za cop, čehož si druhá žena nevšimla, jak měla plné ruce práce. Pak Nyneiva vrazila do domu a cestou si stahovala modré jezdecké rukavičky a cosi si mumlala. Lan se za ní díval a tiše se zasmál, ale okamžitě toho nechal, když Elain sesedla. Světlo, ale že měl studené oči! Kvůli Nyneivě Elain doufala, že je možné jej uchránit jeho osudu, ale když se mu podívala do očí, nevěřila tomu.
„Kde je Ispan?“ zeptala se a pomohla Aviendze na zem. Tolik žen vědělo, že Aes Sedai - černá sestra - je držena v zajetí, že se to muselo po panství rozletět jako oheň v suché trávě, ale lepší bude, když na to budou místní trochu připravení.
„Adeleas a Vandene ji odvedly do dřevorubecké chýše asi půl míle odsud,“ odvětil Lan stejně tiše. „Myslím, že při tomhle všem si nikdo ženy s pytlem přes hlavu nevšiml. Sestry říkaly, že s ní dneska v noci zůstanou.“
Elain se zachvěla. Temnou družku bylo zřejmě třeba opět vyslechnout. Byli teď v Andoru a ona měla pocit, že ten rozkaz vydala osobně.
Brzy byla v měděné vaně a těšila se z voňavého mýdla a čisté kůže. Zasmála se a šplíchla vodu na Birgitte, která se rozvalovala v další vaně, ale ta jí to vrátila a brzy se obě hihňaly tomu, jak Aviendha nedokázala zakrýt hrůzu z toho, že sedí po prsa ve vodě. Ta to sama považovala za skvělý vtip a začala vyprávět velmi neslušný příběh o muži, kterému se do zadku dostaly ostny segade. Birgitte povyprávěla ještě neslušnější příběh o ženě, které se hlava zachytila mezi plaňky v plotu, z něhož zrudla dokonce i Aviendha. Ale byly to legrační příběhy. Elain by taky moc ráda přispěla se svou troškou do mlýna.
S Aviendhou si navzájem vykartáčovaly vlasy - u skoro-sester to byl každovečerní obřad - a potom si unaveně zalezly do postele s nebesy v jednom pokojíku. Ona, Aviendha, Birgitte a Nyneiva, a naštěstí jich nebylo víc. Ve větších pokojích, včetně obývacích, v kuchyních a většině chodeb byly na podlaze rozložené palandy a slamníky. Nyneiva půl noci mumlala o tom, jak je neslušné, když žena musí spát odděleně od manžela, a druhou půlku do Elain strkala lokty, vždycky když usnula. Birgitte si prostě odmítla vyměnit místo a Aviendhu nemohla požádat, aby trpěla místo ní, takže se moc nevyspala.
Když se příštího rána hotovili k odjezdu, byla Elain stále ospalá. Slunce bylo jako koule roztaveného zlata. Na panství bylo pouze pár náhradních zvířat, pokud by nechtěla sebrat ta, která tu byla zapotřebí, takže ona získala vraníka jménem Ohnivák a Aviendha s Birgitte dostaly nové koně, ale ti, kteří ze statku rodinky prchali pěšky, zůstali opěšalí. Včetně většiny členek rodinky, sloužících vedoucích soumary a asi dvacítky žen, které očividně litovaly, že statek navštívily v naději na klid a rozjímání. Strážci jeli napřed na zvědy. Cesta vedla nízkými kopci porostlými usychajícím lesem. Zástup vedla Nyneiva, Elain a ostatní sestry. A také Aviendha, pochopitelně.