Nemohli uniknout pozornosti, když tu cestovalo tolik žen jen s několika málo muži na ochranu, nemluvě o dvaceti tmavých hledačkách větru, které na koních seděly jako bedny kytu a na sobě měly barev jako exotičtí ptáci, a devíti Aes Sedai, z nichž šest neomylně poznal každý, kdo věděl, co hledat. I když jedna jela s pytlem přes hlavu. Jako kdyby to samo nepřilákalo pozornost. Elain doufala, že se do Caemlynu dostane nepozorovaně, jenže nyní už to nebylo možné. Přesto nebyl důvod, proč by měl někdo zjistit, že v průvodu je i dědička Elain z rodu Trakandů. Zpočátku si myslela, že největší potíže by mohly vzniknout, kdyby se o její přítomnosti dozvěděl někdo, kdo se postavil proti jejímu nároku, a poslal proti nim ozbrojence, aby ji strčil do žaláře, dokud nebude o nástupnictví rozhodnuto.
První potíže čekala od řemeslnic a šlechtičen s bolavýma nohama, jak byly všechny nafoukané a nezvyklé chodit po kopcích. Zvlášť když Merilillina komorná měla vlastní kobylu. Těm pár selkám mezi nimi to zřejmě nevadilo, ale skoro polovina z nich byly ženy vlastnící pozemky, zámky a paláce, a i většina ostatních by si mohla nějaké to panství koupit. Byly tady dvě zlatnice, tři tkadleny vlastnící dohromady přes čtyři sta stavů, žena, jejíž manufaktura obstarávala desetinu ebúdarské produkce lakových výrobků, a bankéřka. Šly pěšky se svými věcmi na zádech, poněvadž jejich koně nesli zabalené jídlo. Bylo to nutné. Všechny daly své peníze dohromady a předaly do správy skrblíkovi Nyneivě, jenže ani to by nemuselo stačit, aby cestou do Caemlynu mohly zakoupit dostatečné množství jídla, krmiva a ubytování. Zřejmě to nechápaly a první den si neustále hlasitě stěžovaly. Nejhlasitější byla hubená urozená paní s tenkou jizvou na líci, vážná osoba jménem Malien, která se prohýbala pod obrovským rancem s dobře desítkou rób a příslušnými spodničkami.
Když se první noc utábořili, soumrakem poblikávaly ohně na vaření a všichni se cpali fazolemi a chlebem, byť s tím nebyli úplně spokojení, Malien si svolala šlechtičny v ušmudlaném hedvábí. Řemeslnice se přidaly rovněž a bankéřka a selky stály opodál. Než Malien řekla jediné slovo, vrazila mezi ně Reanne. Usmívala se jako měsíček a hnědou sukni měla po straně přišitou nad kolenem, aby byly vidět křiklavé spodničky. Klidně mohla být další selka.
„Jestli chcete jít domů,“ ohlásila překvapivě pisklavým hlasem, „můžete kdykoliv odejít. Ale koně si budeme muset nechat, je mi líto. Jakmile to půjde, dostanete za ně zaplaceno. Jestli zůstanete, tak si laskavě pamatujte, že pravidla statku pořád platí.“ Hodně ženám spadla brada. Malien nebyla sama, kdo rozzlobeně otevřel pusu.
Vedle Reanne se objevila Alise s rukama v bok. Neusmívala se. „Řekla jsem, že posledních deset na cestě bude mýt nádobí,“ sdělila jim a vyjmenovala je. Zlatnice Jillien, bankéřka Naiselle se studenýma očima a všech osm šlechtičen. Zíraly na ni, dokud netleskla a neřekla: „Nenuťte mě použít pravidlo za nesplnění povinností.“
Malien odběhla poslední pro špinavé misky, ale druhý den ranec vysypala a nechala své hedvábné šaty s krajkami a spodničky na stráni. Elain dál čekala výbuch, avšak Reanne držela otěže pevně a Alise ještě pevněji, a i když se ženy mračily a nadávaly kvůli mastným skvrnám na šatech, Reanne stačilo pár slov, aby si šly po své práci. Alise stačilo jen tlesknout.
Kdyby zbytek cesty proběhl stejně hladce, Elain by se k těm ženám u mastné práce s radostí připojila. Dávno před Caemlynem to věděla jistě.
Jakmile se dostali na první prašnou silničku, vlastně jen stezku pro vozy, začaly se objevovat statky, doškové střechy a kamenné domy a stodoly na úbočích či v dolinách. Krajina byla místa kopcovitá, jinde rovina, objevovaly se lesy i louky, zřídkakdy však uběhlo víc než pár hodin, aby se na dohled neobjevilo další hospodářství či vesnice. A všude místní vyvalovali oči na velmi divné cizince. Elain se snažila zjistit, jak velkou podporu rod Trakandů má a co dělá lidem největší starosti. Dozvědět se tyto věci bylo k tomu, aby mohla předložit svůj nárok na trůn, stejně důležité jako podpora ostatních rodů. Slyšela dost, byť ne vždy to, co slyšet chtěla. Andořané si nárokovali právo říkat, co si myslí, i před královnou. A před mladou šlechtičnou nebyli zrovna moc zdrženliví, i když cestovala v tak prapodivné společnosti.
V Damelien, vesnici, kde u malé říčky stály tři mlýny a kvůli nízkému stavu vody byla jejich kola na suchu, hostinský u Zlatých snopů připustil, že Morgasu považoval za dobrou královnu, nejlepší, jaká kdy byla. „Její dcera by asi taky mohla vládnout dobře,“ mumlal a hladil si bradu. „Škoda že je Drak Znovuzrozený zabil. Asi musel - kvůli těm proroctvím nebo tak něco - ale nemá právo vysušit řeky, ne? Kolik ovsa má paní říkala, že potřebuje? Ale je to hrůza.“
Tvrdá žena v obnošených hnědých šatech, jež na ní visely jako pytel, si prohlížela políčko za nízkou kamennou zídkou, kde horký vítr hnal mračna prachu k lesu. Ostatní statky kolem Kopaniny vypadaly stejné špatně nebo hůř. „Drak Znovuzrozený nemá právo nám tohle dělat, co? Ptám se tebe!“ Plivla na zem a zamračila se na Elain na koni. „Trůn? Ach, Dyelin je stejně dobrá jako kdokoliv, když jsou teď Morgasa a ta její holka mrtvý. Některý tady se stavějí za Naean nebo Elenii, ale já jsem pro Dyelin. Caemlyn je daleko. Já se musím starat o úrodu. Jestli ještě někdy nějaká bude.“
„No je to pravda, má paní, je to tak. Elain je naživu,“ řekl jí pokroucený starý tesař ve Forel. Hlavu měl holou jako koleno a prsty zkroucené stářím, ale v pilinách a odřezcích stálo jeho dílo a vypadalo dokonale. Byla s ním v dílně sama. Polovina obyvatel asi vesnici opustila. „Drak Znovuzrozený ji nechává přivíst do Caemlynu, aby jí mohl sám nasadit Růžovou korunu,“ přiznal. „Všude se to povídá. To nejni správný, jestli chceš znát můj názor. Jak jsem slyšel, je to jeden z těch černookejch Aielmanů. Měli bychom vytáhnout na Caemlyn a zahnat ho i s tou jeho sběří zpět, odkud přišli. Pak si může Elain trůn vzít sama. Teda jestli jí ho Dyelin nechá.“
Elain se doslechla hodně o Randovi, povídalo se, že odpřisáhl věrnost Elaidě, i to, že se, ze všech věcí, stal králem Illianu. V Andoru mu dávali za vinu všechno špatné, co se v posledních dvou třech letech stalo, včetně potratů, zlomených nohou, přemnožení kobylek, dvouhlavých telat a třínohých kuřat. Dokonce i lidé, kteří si mysleli, že její matka zničila zemi a je dobře, že nastal konec vlády rodu Trakandů, stále Randa al’Thora považovali za vetřelce. Drak Znovuzrozený měl bojovat s Temným v Shayol Ghulu a měl by být vyhnán z Andoru. Tohle rozhodně slyšet nechtěla. Ale opakovalo se to pořád dokola. Vůbec to nebyla příjemná cesta. Byla to jedna dlouhá lekce v jednom z Liniiných nejoblíbenějších rčení. Nos si nerozbiješ kvůli kameni, který vidíš.
Napadla ji spousta dalších věcí, kromě potíží se šlechtičnami, a některé byly stejně hrozivé jako výbuch průchodu. Hledačky větru, nafoukané kvůli dohodě, kterou uzavřely s ní a s Nyneivou, byly na Aes Sedai neuvěřitelně protivné, zvlášť když vyšlo najevo, že Merilille se nechala ukecat a souhlasila, že bude mezi prvními sestrami na lodích. Ale i když to hořelo jako ohňostrůjcovská zápalná šňůra, k výbuchu nedošlo. Hledačky větru a rodinka, zvlášť šicí kroužek, by měly rozhodně vyletět. Když už se po sobě nešklebily, skákaly si do řeči. Rodinka považovala hledačky za „divoženky, které se vytahují", a hledačky rodinku za „krčící se patolízalky líbající nohy Aes Sedai". Avšak nikdy to nezašlo dál než k cenění zubů a hlazení dýk.