Ispan rozhodně představovala problém, který poroste, ale po pár dnech ji Vandene s Adeleas nechaly jet bez pytle, byť ne bez štítu, zamlklou postavu s barevnými korálky v cůpcích, sklánějící hlavu. Renaile každému, kdo poslouchal, vykládala, jak u Atha’an Miere temní druhové, jakmile jsou usvědčeni, jsou zbaveni jména a hozeni přes palubu s balastními kameny. Z rodinky dokonce i Reanne a Alise zbledly pokaždé, když Taraboňanku zahlédly. Ale Ispan byla stále pokornější, dychtila se zalíbit a neustále se na bělovlasé sestry podbízivě usmívala, ať už s ní dělaly cokoliv, když ji večer odtáhly od ostatních. Adeleas řekla Nyneivě, když u toho byla také Elain, že jim sdělila obrovskou spoustu informací o starých piklích černých adžah, o těch, s nimiž neměla nic společného, mnohem ochotněji než o těch, jichž se zúčastnila, jenže když pořádně zatlačily - a Elain si neuměla tak docela představit, jak na ni tlačí - uklouzla jí jména temných družek, z nichž většina byla zcela jistě po smrti a žádná z nich nepatřila mezi sestry. Vandene řekla, že se pomalu obávají, že složila Přísahu - velké písmeno bylo skoro slyšet - proti zradě svých kompliců. Dál ji co nejvíc izolovaly od ostatních a pokračovaly ve vyslýchání, ale bylo jasné, že teď jdou poslepu a velmi opatrně našlapují.
A potom tady byli Nyneiva a Lan. Nyneiva a Lan, kdy ona málem praskla, jak se v jeho přítomnosti snažila ovládat, a vykládala o něm, když museli spát odděleně - což bylo vlastně neustále, vzhledem k tomu, jak vypadalo ubytování - a byla rozervaná mezi dychtivostí a strachem, když se jí podařilo proklouznout k němu na seník. Podle Elainina názoru to byla její chyba, že se rozhodla pro svatební obřad po způsobu Mořského národa. Mořský národ věřil v hierarchii stejně jako v moře a věděl, že žena a její manžel mohou být během života mnohokrát povýšeni jeden nad druhého. Jejich svatba tedy obsahovala příslušné obřady, které to řešily. Kdokoliv měl právo velet veřejně, toho bylo třeba poslouchat i v soukromí. Lan toho nikdy nevyužil, aspoň to Nyneiva tvrdila - „ne úplně", ať už to mělo znamenat cokoliv! A vždycky se přitom začervenala - ale pořád čekala, až to udělá, a on se tím zřejmě stále víc bavil. To právě Nyneivu vytáčelo k nepříčetnosti. Nyneiva vybuchovala často, což byl jediný z výbuchů, jež Elain očekávala. Štěkala na každého, kdo se jí dostal do cesty. Výjimkou byl jenom Lan, na něj byla jako med. A taky Alise. Jednou či dvakrát to málem udělala, ale i Nyneiva se nějak nedokázala přimět štěkat na Alise.
Elain doufala, že se jí povede využít i další předměty vynesené z Rahadu spolu s Větrnou mísou. Aviendha jí pomáhala a párkrát pomohla i Nyneiva, ale ta byla příliš pomalá a opatrná a moc neuměla hledat to, po čem pátraly. Další angrialy už nenašly, avšak sbírka ter’angrialů utěšeně rostla. Jakmile vyházely všechno neužitečné harampádí, předměty využívající jedinou sílu naplnily pět celých proutěných košů na soumarech.
Ale jakkoliv byla Elain opatrná, pokusy je prostudovat nebyly příliš úspěšné. Duch byl pro tenhle účel z pěti sil nejbezpečnější - pokud ovšem duch nebyl tím, co daný předmět spouštělo! - ale čas od času musela použít i jiné prameny, nejjemnější, jaké dokázala splést. Občas jemné pátrání nic nepřineslo, ale když se poprvé dotkla předmětu, jenž vypadal jako kovářský hlavolam vyrobený ze skla, zatočila se jí hlava a dlouho nemohla usnout. A když se pramenem ohně dotkla ter’angrialů, který připomínal přilbu z nadýchaných kovových per, způsobilo to každému na asi dvacet kroků hroznou bolest hlavy. Kromě ní. A pak tu byla karmínová hůl, která byla na omak horká. Jistým způsobem horká.
Sedíc na posteli v hostinci U Divočáka, zkoumala hladkou tyč ve světle dvou mosazných lamp. Tyč byla silná jako zápěstí a půl lokte dlouhá, vypadala jako z kamene, ale na omak byla spíš pevná než tvrdá. Teplo vycházející z ní ji přimělo myslet na oheň...
Zamrkala a posadila se na posteli. Oknem dovnitř proudilo sluneční světlo. Byla ve spodničce a Nyneiva, úplně oblečená, stála nad ní a mračila se. Aviendha a Birgitte se dívaly ode dveří.
„Co se stalo?“ chtěla vědět Elain a Nyneiva důrazně zavrtěla hlavou.
„To nechtěj vědět.“ Zkřivila rty.
Aviendžina tvář nic neprozrazovala. Birgitte možná trochu tiskla rty, ale nejsilnější pocit, který od ní Elain cítila, byl spojením úlevy a - veselí! Ta ženská měla co dělat, aby se smíchy neválela po zemi!
Nejhorší bylo, že jí nikdo nechtěl říct, co se stalo. Co řekla či udělala. Byla si jistá, že něco takového to bylo, protože rodinka, hledačky větru i všechny sestry před ní rychle zakrývaly úsměvy. Ale nikdo jí nic neřekl! Pak se rozhodla nechat studium ter’angrialů na dobu, kde je bude moci studovat ve větším pohodlí než v hostinci. Kde bude mít větší soukromí!
Devět dní po útěku z Ebú Daru se na obloze objevily obláčky a prach na zemi smáčely velké kapky deště. Příštího dne chvílemi mrholilo a den nato musely zůstat pod střechou v domech a stájích ve Forel kvůli silnému lijáku. V noci se déšť změnil v déšť se sněhem a ráno už bylo zataženo a k zemi se snášely vločky sněhu. Do Caemlynu jim zbývala ještě větší část cesty a Elain už pochybovala, zda to zvládnou za dva týdny.
Když napadal sníh, začaly být problémem šaty. Elain si lála, že nepomyslela na to, že všichni by mohli před koncem cesty potřebovat teplé oblečení. Nyneiva si lála, že na to nemyslela. Merilille si myslela, že je to její chyba, a Reanne že její. Stály na hlavní ulici ve Forel, na hlavu jim padal sníh a dohadovaly se, která na sebe vezme vinu. Elain si nebyla jistá, která z nich si uvědomila, jak je to směšné, kdo se první zasmál, ale když se usadily u Bílé labutě, aby se rozmyslely, co dělat, chechtaly se na plné kolo. Řešení k smíchu nebylo. Opatřit teplý kabát či plášť pro všechny jim hodně ztenčí měšec, pokud se jich vůbec tolik najde. Bylo možné prodat či směnit šperky, ale nikoho ve Forelu náramky a náhrdelníky zřejmě nezajímaly.
Aviendha to vyřešila tím, že vytáhla váček plný dokonale čistých drahokamů, a některé byly docela veliké. Zvláštní, titíž lidé, kteří nepříliš zdvořile tvrdili, že náhrdelníky s drahokamy nepotřebují, náhle kulili oči na nezasazené kameny v Aviendžině dlani. Reanne prohlásila, že v tom prvním vidí tretky, v tom druhém majetek, ale za dva rozumně velké rubíny, jeden velký měsíční kámen a malý ohnivý opál byli lidé z Forel ochotní dodat tolik teplých šatů, kolik si návštěvníci přáli, a některé ani nebyly obnošené.
„To je od nich tedy vážně velkodušný,“ mumlala Nyneiva kysele, když lidé začali vytahovat šaty z truhlic a půd. Do hostince přicházeli s plnými náručemi. „Za ty kameny bychom mohly koupit celou vesnici!“ Aviendha pokrčila rameny. Kdyby se do toho nevložila Reanne, byla by jim dala půlku kamenů.
Merilille potřásla hlavou. „My máme, co chtějí, ale oni mají, co my potřebujeme. To Světložel znamená, že cenu stanoví oni.“ Což se tuze podobalo řešení s Mořským národem. Nyneiva vypadala nemocná.
Když byly samy na půl cestě k hostinci, zeptala se Elain Aviendliy, kde takové bohatství vzala, zvlášť když byla ochotná se ho tak velmi snadno vzdát. Čekala, že její skoro-sestra řekne, že je to kořist z Tearského Kamene nebo možná z Cairhienu.
„Rand al’Thor mne oklamal,“ prskla mrzutě Aviendha. „Snažila jsem se od něj vykoupit svoje toh. Vím, že je to nejméně čestný způsob,“ hájila se, „jenže žádný jiný mě nenapadl. A on to obrátil vzhůru nohama! Proč, když věci rozumně předložíš, muž vždycky udělá něco úplně nelogického a získá navrch?“