„Mají v těch hezkých hlavičkách tak veliký zmatek, že žena prostě nedokáže sledovat způsob, jakým uvažují,“ sdělila jí Elain. Nevyptávala se, jaké toh se Aviendha snažila vykoupit ani jak ten pokus mohl skončit tím, že její skoro-sestra má pytlík plný drahokamů. Mluvit o Randovi bylo už tak dost těžké i bez toho, kam by mohlo vést tohle.
Sníh znamenal víc než jen nutnost teple se obléknout. V poledne, když sněžilo stále hustěji, vrazila do šenku Renaile a tvrdila, že ona svou součást dohody splnila, a požadovala nejen Větrnou mísu, ale i Merilille. Šedá sestra na ni užasle civěla, a nebyla sama. V šenku právě obědvala i rodinka a sloužící jim roznášeli jídlo. Renaile nijak neztišila hlas a všichni v šenku se po ní otáčeli.
„Můžeš se svým učením začít hned,“ sdělila Renaile vykulené Aes Sedai. „Šup po schůdcích do mé kajuty.“ Merilille cosi namítala, ale hledačka větru paní lodí si dala ruce v bok. „Když vydám rozkaz, Merilille Ceandevin,“ pronesla ledově, „tak čekám, že každý na palubě skočí. Tak hop!“
Merilille sice neskočila, ale zvedla se a šla a Renaile ji málem hnala do schodů. Jelikož dala slovo, neměla Merilille na vybranou. Reanne se tvářila zděšeně a Alise a tlustá Sumeko, stále s červeným páskem, to zamyšleně sledovaly.
V následujících dnech, když se draly po zasněžených silnicích či se snažily najít místo na spaní pro všechny ve vsích a na statcích, Renaile držela Merilille u sebe, jen občas jí nařídila, ať jde za jinou hledačkou větru. Šedou sestru a její doprovod téměř neustále obklopovala záře saidaru a Merilille předváděla tkaniva. Bledá Cairhieňanka byla o hodný kus menší než tmavé ženy Mořského národa, nicméně zpočátku se jí dařilo stát výš díky síle aessedaiovské důstojnosti. Ale brzy se začala tvářit polekaně. Elain zjistila, že když měli všichni postel, což nebylo pokaždé, Merilille se o tu svou dělí s Pol, svou komornou, a dvěma učednicemi hledaček větru Talaan a Metarrou. Elain si nebyla jistá, co to prozrazuje o Merilillině statutu. Hledačky větru ji očividně nekladly na roveň s učednicemi, čekaly však, že udělá, co se jí řekne, kdy se jí řekne, bez zdržování a výmluv.
Reanne nad obratem událostí stále žasla, ale Alise a Sumeko nebyly jediné z rodinky, kdo vše pozorně sledoval a zamyšleně kýval hlavou. A najednou si Elain uvědomila další problém. Rodinka viděla, že Ispan je ve svém zajetí stále tvárnější, ale byla zajatkyní jiných Aes Sedai. Mořský národ nebyly Aes Sedai a Merilille nebyla zajatkyní, ale už skočila pokaždé, když Renaile vydala rozkaz, a také když ho vydala Dorile, Caire i Caiřina pokrevní sestra Tebreille. Každá z nich byla hledačkou větru klanové paní vln a nedokázaly ji přimět skočit s takovou vervou, ale stačilo to. Stále víc jich přecházelo od zděšeného civění k zamyšlenému pozorování. Aes Sedai možná nakonec nebyly z jiného těsta. A když byly Aes Sedai jenom další obyčejné ženy, proč by se měly znovu podřizovat přísným pravidlům Věže, aessedaiovské autoritě a disciplíně? Copak si nevedly dobře samy o sobě, některé dokonce déle, než byly starší sestry ochotné věřit? Elain mohla vidět, co si myslí.
Když se o tom ale zmínila Nyneivě, ta jen zamumlala: „Už bylo načase, aby sestry zjistily, jaký to je, snažit se učit ženskou, co si myslí, že ví víc než její učitelka. Ty, který mají šanci získat šátek, ho stejně budou chtít, a u těch ostatních nechápu, proč by neměly získat páteř.“ Elain se nezmínila o tom, jak si Nyneiva stěžuje na Sumeko, které páteř rozhodně narostla. Sumeko zkritizovala některá Nyneivina léčivá tkaniva, tvrdila, že jsou „neobratná", a Elain se bála, že Nyneivu na místě raní mrtvice. „Ale není nutný o tom říkat Egwain. Jestli tam bude. Nic z toho. Už tak má dost na talíři.“ Nepochybně „nic z toho“ znamenalo Merilille a hledačky větru.
Byly ve spodničkách, seděly na postelích na druhém poschodí U Nového pluhu, s kroucenými prsteny snových ter’angrialů zavěšenými kolem krku. Elain svůj měla na koženém řemínku, Nyneiva vedle Lanova těžkého pečetního prstenu na zlatém řetízku. Aviendha a Birgitte, stále oblečené, seděly na truhlicích na šaty. Stály na stráži, tak tomu říkaly, dokud se s Nyneivou nevrátí ze světa snů. Obě si nechaly pláště, dokud nezalezou do pokrývek. U Nového pluhu to rozhodně nebylo nové, omítnuté stěny byly popraskané a odevšad tu táhlo.
Pokojík byl maličký, s truhlicemi a ranci tu zůstalo místo stěží na postele a stojan s umyvadlem. Elain věděla, že se musí v Caemlynu předvést, ale občas se cítila provinile, když její věci vezli soumaři, kdežto většina ostatních si je musela nést sama. Nyneiva se tedy kvůli svým truhlicím rozhodně provinile necítila. Byli na cestě šestnáctý den a úplněk za úzkým oknem ozařoval sněhobílou pokrývku, kvůli níž se zítra potáhnou, i když zůstane jasno. Elain usoudila, že za týden do Caemlynu dorazí jen těžko.
„Mám dost rozumu, abych jí to nepřipomínala,“ sdělila Nyneivě. „Nechci, aby mi zase utrhla hlavu.“
To bylo řečeno mírně. V Tel’aran’rhiodu nebyly od chvíle, kdy Egwain, noc po odchodu z panství, sdělily, že použily mísu. Také jí váhavě pověděly o dohodě, kterou musely uzavřít s Mořským národem, a ocitly se proti amyrlin s pruhovanou štólou na ramenou. Elain věděla, že je to nutné a správné - i nejbližší kamarádka královny mezi jejími poddanými věděla, že je královna stejně jako kamarádka, musela to vědět - ale nelíbilo se jí, když jim kamarádka rozzuřeně vykládala, že se chovají jako na hlavu padlá motovidla, která by na ně na všechny mohla přivolat pohromu. Zvlášť když s tím sama souhlasila. Nelíbilo se jí, že jediný důvod, proč je Egwain obě nepošle konat pokání, až by se jim z toho zkudrnatily vlasy, je ten, že si nemůže dovolit, aby plýtvaly časem. Nutné a správné. Až usedne na Lví trůn, stále bude Aes Sedai, poddaná zákonům, pravidlům a zvykům Aes Sedai. Ne v záležitostech Andoru - nepředá své země Bílé věži - ale v osobních věcech ano. Takže jakkoliv to bylo nepříjemné, přijala hubování s klidem. Nyneiva se kroutila a rozpačitě koktala, namítala a trucovala a pak se omlouvala tak důkladně, až Elain nemohla uvěřit, že je to tatáž žena, již zná. Egwain správně zůstala amyrlin, nemilost předváděla chladně, i když jim dávala odpuštění za jejich chyby. Dneska to přinejlepším nebude příjemné, pokud přijde.
Jenomže když se prosnily do Salidaru v Tel’aran’rhiodu, do pokoje v Menší věži, nazývanému amyrlinina pracovna, Egwain tam nebyla a jedinou známkou, že se sem od posledního setkání dostala, byla stěží viditelná slova chvatně naškrábaná na prožrané dřevěné obložení, jako by pisatelka nechtěla plýtvat silami na pořádné rytí.
ZŮSTAŇTE V CAEMLYNU
A o pár kroků dáclass="underline"
BUĎTE ZTICHA A OPATRNÉ
To byly Egwaininy poslední rozkazy. Měly odjet do Caemlynu a zůstat tam, dokud nevymyslí, jak zabránit sněmovně, aby je posypala solí a zatloukla do sudu. Připomínka, kterou nemohly vymazat.
Elain uchopila saidar a usměrnila, aby tu zanechala vlastní zprávu, do bývalého Egwainina psacího stolu vyškrábala patnáctku. Obrátila tkanivo a zavázala, takže jenom někdo, kdo po číslovce přejede prstem, pozná, že tam je. Do Caemlynu se možná dostanou dřív než za patnáct dní, ale byla si jistá, že to potrvá déle než týden.