Nyneiva došla až k oknu a rozhlédla se, aniž by hlavu vystrčila ven. Stejně jako v bdělém světě, i tady byla noc, úplněk ozařoval bílý sníh, i když tu nebyla taková zima. Kromě nich by tu neměl nikdo být, a pokud ano, tak by se mu měly vyhnout. „Doufám, že ty její plány vycházejí,“ podotkla.
„Řekla nám, abychom se o nich nebavily ani spolu, Nyneivo. ‚Vyslovené tajemství si najde křídla.‘“ To bylo další Liniino oblíbené rčení.
Nyneiva se zašklebila přes rameno a zase vyhlédla do úzkého údolí. „Pro tebe je to jiný. Já ji opatrovala jako malou, měnila jí plínky a občas jí i naplácala. A teď musím vyskočit, když luskne prsty. Je to těžký.“
Elain si nemohla pomoci. Luskla prsty.
Nyneiva se otočila tak rychle, až se rozmazala, a zděšeně vytřeštila oči. Šaty se jí rozmazaly taky, z modrých jezdeckých hedvábných na bílé s pruhy přijaté novicky a pak na dvouříčské sukno, tmavé a silné. Když si uvědomila, že tu Egwain není, málem omdlela úlevou.
Když se vrátily do svých těl a probudily se na dost dlouho, aby ostatním řekly, že si můžou lehnout, Aviendha to rozhodně považovala za dobrý vtip a Birgitte se smála rovněž. Nyneiva ale došla své pomsty. Příštího rána Elain probudila rampouchem. Elainin řev vzbudil celou vesnici.
Tři dny nato došlo k prvnímu výbuchu.
21
Povolání
Nad Bouřlivým mořem stále zuřily velké zimní bouře, zvané cemaros, drsnější, než lidé pamatovali. Někteří říkali, že letos se cemaros snaží dohnat mnohaměsíční zpoždění. Práskaly blesky tak jasné, až noc vypadala jako den. Vítr bičoval zemi a déšť se lil jako z konve, takže všechny cesty kromě nejlepších silnic se změnily v řeky bláta. Občas bláto v noci zmrzlo, ale s východem slunce pokaždé roztálo, i když byla obloha zatažená, a půda se opět změnila v bažinu. Randa překvapilo, jak to všechno komplikuje jeho plány.
Asha’mani, pro které rychle poslal, vyjeli z průchodu do prudkého lijavce, a obloha byla zatažená tak, že dopoledne vypadalo jako soumrak. Dírou ve vzduchu bylo vidět, že v Andoru sněží, nadýchané vločky vířily a byly tak husté, že všechno zakrývaly. Většina mužů byla zabalená do těžkých plášťů, ale zdálo se, déšť se jich a jejich koní nedotýká. Nebylo to příliš nápadné, ale kdo si toho všiml, zůstal civět. Zůstat v suchu vyžadovalo jen prosté tkanivo, pokud mužům nevadilo vyzradit, kým jsou. Ale černobílé kotouče v karmínovém kruhu na prsou to jasně ohlašovaly. Dokonce i když to zakrýval déšť, tvářili se pyšně, nadutě se nesli v sedlech. Vzdorně. Radovali se z toho, čím byli.
Jejich velitel Charl Gedwyn byl o pár let starší než Rand, průměrně vysoký, s mečem a drakem na límci dobře střiženého kabátu z nejlepšího černého hedvábí. Meč měl velmi bohatě vykládaný stříbrem, stříbrem měl pobíjený i pás zapnutý na stříbrnou přezku v podobě zaťaté pěsti. Představil se jako Tsorovan’m’hael, tedy bouřný vůdce ve starém jazyce, ať už to znamenalo cokoliv. Přinejmenším počasí to odpovídalo.
Přesto se zastavil ve vchodu do Randova zdobeného zeleného stanu a zamračil se na déšť. Stan obklopovala garda rytířů na koních, byli jen třicet kroků daleko, a přesto skoro nebyli vidět. Vypadali jako sochy.
„Jak můžeš chtít, abych v tomhle něco hledal?“ zeptal se Gedwyn nakvašeně a ohlédl se na Randa. O chviličku později dodaclass="underline" „Můj pane Draku.“ Oči měl tvrdé a vyzývavé, avšak takové je měl vždycky, ať už hleděl na člověka nebo na plot. „Přivedli jsme s Rochaidem osm zasvěcených a čtyřicet vojáků, což stačí na zničení vojska nebo na zastrašení deseti králů. Dokonce i Aes Sedai by nám mohly závidět,“ procedil trpce. „Ať shořím, my dva bychom to docela zvládli sami. Nebo i jen ty sám. Nač potřebuješ ještě někoho?“
„Čekám, že poslechneš, Gedwyne,“ řekl Rand chladně. Bouřný vůdce? A Manel Rochaid, Gedwynův zástupce, si říkal Baijan’m’hael, útočný vůdce. Co to má Taim za lubem, že vytváří nové hodnosti? Důležité bylo, že z nich dělal zbraně. Důležité bylo, aby zbraně zůstaly při zdravém rozumu dost dlouho, aby je mohl použít. „A nečekám, že budeš plýtvat časem a pochybovat o mých rozkazech.“
„Jak přikazuješ, můj pane Draku,“ zamumlal Gedwyn. „Okamžitě vyšlu muže.“ Stroze zasalutoval pěstí na prsou a vyrazil do bouře. Lijavec před ním uhýbal a klouzal po malém štítu, který kolem sebe setkal. Randa napadlo, jestli ten muž tuší, jak blízko byl smrti, když se bez varování chopil saidínu.
Musíš ho zabít, než on zabije tebe, hihňal se Luis Therin. Oni to zjistí, víš. Mrtví muži nemůžou nikoho zradit. Hlas v jeho hlavě zazněl tázavě. Ale občas nelžou. Jsem mrtvý? Jsi ty?
Rand ta slova zahnal, bzučela mu jako moucha na pokraji vědomí. Od chvíle, kdy se mu znovu vynořil v hlavě, Luis Therin málokdy zmlkl, pokud k tomu nebyl donucen. Působil stále šíleněji a obvykle i rozzlobeně. A občas i zesílil. Ten hlas Randovi vnikal do snů, a když sám sebe ve snu uviděl, ne vždycky byl sám sebou. A ne vždy to byl Luis Therin, tedy obličej, který si s Luisem Therinem spojoval. Občas bylo vše rozmazané, ale povědomé, a Luise Therina to očividně také lekalo. To byl náznak, jak daleko až ve svém šílenství může zajít. Nebo možná jak daleko může zajít Rand sám.
Ještě ne, říkal si v duchu. Ještě si nemůžu dovolit zešílet.
Tak kdy? zašeptal Luis Therin, než ho Rand stačil zase umlčet.
S příjezdem Gedwyna a asha’manů se začal plnit jeho plán na vyhnání Seanchanů na západ. Začal se plnit a plnil se tak pomalu, jako když se člověk plahočí sám po rozbahněných silnicích. Okamžitě přesunul tábor a nesnažil se to nijak skrývat. Utajování nemělo smysl. Jak začaly cemaros, zprávy po holubech cestovaly pomalu a ještě pomaleji po kurýrech, avšak on nepochyboval, že ho sledují, Bílá věž, Zaprodanci, kdokoliv, komu mohlo nějak prospět, když věděl, kam Drak Znovuzrozený chodí, a mohl si dovolit podplatit nějakého vojáka. Možná ho sledovali dokonce i Seanchané. Když mohl on pozorovat je, tak proč by nemohli oni jeho? Ale dokonce ani asha’mani zatím nevěděli, proč se stěhuje.
Zatímco Rand pozoroval muže nakládající jeho stan na vysoký vůz, objevil se u něho Weiramon na jednom ze svých z mnoha koní, ohnivém bělouši z nejlepšího tairenského plnokrevného chovu. Přestalo pršet, i když polední obloha byla stále ještě pod mrakem, a vzduch byl vlhký, že by se z něj dala voda vymačkat rukou. Dračí praporec a Praporec Světla visely zplihle na vysokých žerdích.
Rytíře nahradili tairenští obránci a Weiramon projel jejich kruhem a zamračil se na Rodrivara Tiheru, hubeňoura příliš tmavého i na Tairena, s krátkou bradkou zastřiženou do ostré špičky. Byl to bezvýznamný šlechtic, který získal povýšení díky svým schopnostem, a byl nesmírně pedantický. Na vyleštěné přilbě se mu kýval bohatý bílý chochol, což dodalo na eleganci jeho složité úkloně, již předvedl Weiramonovi. Vznešený pán se zamračil ještě víc.
Nebylo třeba, aby Randově osobní stráži velel kapitán Kamene osobně, ale on to často dělal, stejně jako Marcolin často osobně velel rytířům. Mezi obránci a rytíři vypuklo leckdy trpké soupeření ohledně toho, kdo by měl Randa hlídat. Tairenové si to právo přivlastňovali, protože v Tearu vládl déle, Illiánci proto, že byl nakonec králem Illianu. Weiramon možná zaslechl nějaké řeči mezi obránci, že je čas, aby měl Tear vlastního krále, a kdo by byl lepší než muž, jenž dobyl Kámen? Weiramon s tím souhlasil, ale ne s volbou toho, kdo by měl nosit korunu. A nebyl sám.