Jakmile si vznešený pán všiml, že se na něho Rand dívá, vyhladil výraz a seskočil ze zlatem vykládaného sedla, aby se uklonil, až vedle toho Tihera vypadal jako neomalenec. Jak měl Weiramon tuhá záda, dokázal se nafukovat a naparovat i ve spánku. I když se trochu zašklebil, když měl položit naleštěnou holínku do bláta. Měl na sobě pršiplášť, aby se mu mlha nedostala na šaty, ale také ten byl samá zlatá výšivka a límec vykládaný safíry. Rand měl kabátec z tmavě zeleného hedvábí se zlatými včelami na rukávech a klopách, až si mohli lidé myslet, že Mečová koruna patří na hlavu někoho jiného.
„Můj pane Draku,“ začal Weiramon, „neumím vyjádřit, jak jsem šťasten, že tě vidím pod ochranou Tairenů, můj pane Draku. Svět by určitě zaplakal, kdyby se ti stalo něco nepříjemného.“ Byl příliš inteligentní, než aby rytíře rovnou označil za nedůvěryhodné. Ale jen o vlásek.
„Dřív nebo později se to stane,“ opáčil Rand suše. Až jeho větší část skončí s oslavováním. „Vím, jak budeš lkát, Weiramone.“
Ten muž se doopravdy nafoukl a uhladil si špičatou bradku. Slyšel, co chtěl slyšet. „Ano, můj pane Draku, mou stálostí si můžeš být jistý. Proto mi taky dělají starosti rozkazy, které mi tvůj člověk dnes ráno doručil.“ To byl Adley. Mnoho šlechticů si myslelo, že když budou předstírat, že asha’mani jsou jen Randovi sluhové, budou tak méně nebezpeční. „To je od tebe moudré, že posíláš většinu Cairhieňanů pryč. A taky Illiánců. To je bez řečí. Dokonce chápu, proč omezuješ Gueyama a ostatní.“ Holínky mu začvachtaly v bahně, když přistoupil blíž, a do hlasu se mu vloudil důvěrný tón. „Jsem přesvědčen, že někteří z nich - neřekl bych přímo, že proti tobě kuli pikle, ale myslím, že jejich věrnost není vždycky nepochybná. Moje je. Bez nejmenších pochyb.“ Znovu promluvil sebejistě, člověk, jemuž leží na srdci pouze potřeby toho, jemuž slouží. Toho, který prvním králem Tearu zcela jistě udělá jej. „Dovol mi přivést všechny mé ozbrojence, můj pane Draku. S nimi a s obránci ti zajistím pocty hodné Jitřního pána i jeho bezpečí.“
Ve všech táborech na vřesovištích se nakládaly vozy a kočáry a sedlali koně. Většina stanů již byla stržená. Vznešená paní Rosana vyjela k severu, její praporec se nesl v čele kolony dost velké, aby mezi bandity vyvolala hrůzu a Shaidy alespoň přiměla se zamyslet. Ale nestačilo to, aby začala mít pitomé nápady, zvlášť když polovina vojáků byli Gueyamovi a Maraconnovi družiníci a obránci Kamene. Totéž platilo pro Spirona Narettina, který jel k východu přes vysoký hřeben s tolika svými leníky, jako měl rytířů a mužů ostatních členů rady devíti, nemluvě o stovce pěšáků a několika z těch, kteří se včera vzdali v lesích za tím hřebenem. Překvapivě velké množství z nich si vybralo Draka Znovuzrozeného, ale Rand jim nevěřil natolik, aby je nechal pohromadě. Tolmeran jel na jih se stejně smíšeným oddílem a další vytáhnou, jakmile budou mít vozy naložené. Každý jiným směrem a nikdo se nebude moci spoléhat na muže za sebou natolik, aby udělal víc, než jen plnil Randovy rozkazy. Přivést do Illianu mír bylo důležité, ale každý pán i každá paní litovali, že jsou posíláni pryč od Draka Znovuzrozeného, a říkali si, jestli to znamená, že zklamali jeho důvěru. I když několik z nich mohlo taky napadnout, proč si u sebe některé nechává. Rosana se rozhodně tvářila zamyšleně.
„Tvá starost mě dojímá,“ řekl Weiramonovi, „ale kolik osobních strážců jeden člověk potřebuje? Nehodlám začít válku.“ Dobrý postřeh, pravda, ale tahle válka už probíhala. Začala ve Falme, pokud ne dřív. „Ať se tví lidé připraví.“
Kolik jich zemřelo pro mou pýchu? zaúpěl Luis Therin. Kolik jich zemřelo pro mé chyby?
„Můžu se aspoň zeptat, kam jedeme?“ zeptal se Weiramon skoro rozčileně vzápětí.
„Do města,“ odsekl Rand. Nevěděl, kolik lidí zemřelo kvůli jeho chybám, ale žádný kvůli jeho pýše. Tím si byl jistý.
Weiramon otevřel pusu, očividně byl zmatený, protože nevěděl, jestli míní Tear a Illian, nebo možná dokonce Cairhien, ale Rand mávl Dračím žezlem, až zelenobílé střapce zavlály. Přál si, aby jim mohl bodnout Luise Therina. „Nehodlám tu sedět celý den, Weiramone! Jdi ke svým mužům!“
O hodinu později se chopil pravého zdroje a chystal se udělat průchod pro cestování. Musel potlačovat závrať. Poslední dobou se ho zmocňovala, kdykoliv se chopil nebo propouštěl jedinou sílu. Jen tak tak, že se v Tai’daišarově sedle nekymácel. S roztavenou špínou plující na saidínu, se zamrzlým šlemem, když se dotkl pravého zdroje, mu bylo na zvracení. Na chviličku viděl dvojitě, což mu málem znemožňovalo setkat tkanivo. Mohl si říct Dashivovi nebo Flinnovi i dalším, aby to udělali, ale Gedwyn a Rochaid drželi koně před desítkou černě oděných vojáků, kteří teď zrovna nebyli na výzvědách. Jen tam trpělivě stáli. A pozorovali Randa. Rochaid, jen o dlaň nižší než on a tak o dva roky mladší, byl také plným asha’manem a kabát měl taky z hedvábí. Usmíval se, jako by věděl něco, co nevěděli ostatní, a bavil se tím. Co věděl? O Seanchanech jistě, byť ne to, co s nimi Rand zamýšlel. Co jiného? Možná nic. Závrať ho rychle přešla a dvojité vidění nakonec také, jako vždycky, aspoň v posledních týdnech. Dokončil tkanivo, bez čekání pobídl koně a projel otvorem, který se před ním otevřel.
Město, kam měl namířeno, byl Illian, i když průchod ústil na sever od města. Přes Weiramonovy údajné starosti nikdy nechodil bez ochrany a sám. Vysokou hranatou dírou ve vzduchu na louky kousek od široké rozbahněné cesty vedoucí k Silnici severní hvězdy projely tři tisíce mužů. I když měl každý urozený pán jen hrstku ozbrojenců - pro muže uvyklé stát v čele tisíce nebo tisíců byla stovka hrstkou - sečetlo se to. Tairenové, Cairhieňané, Illiánci, obránci Kamene pod velením Tihery, rytíři s Marcolinem a asha’mani za Gedwynem. Aspoň asha’mani, kteří přišli s ním, Dashiva, Flinn a ostatní, se drželi těsně za Randem. Všichni až na Narishmu. Narishma se ještě nevrátil. Rand věděl, kde ho má hledat, ale stejně se mu to nelíbilo.
Všichni se drželi pohromadě. Gueyam, Maraconn a Aracome jeli s Weiramonem a víc sledovali Randa než to, kam jedou, a Gregorin Panar se třemi dalšími členy rady devíti se k sobě nakláněli a potichu si povídali. Semaradrid s hloučkem naštvaných cairhienských pánů za sebou Randa pozoroval stejně pozorně jako Tairenové. Rand si ty, které vzal s sebou, vybral stejně pečlivě jako ty, které poslal pryč, a ne vždy z důvodů, jež by mohli využít ostatní.
Kdyby se někdo díval, byla by to skvělá podívaná se všemi těmi barevnými praporci a plameny a malými con, které nosili Cairhieňané na zádech. Skvělá a velmi nebezpečná. Někteří proti němu kuli pikle. Zjistil, že Semaradridův rod Maravinů měl staré spojenectví s rodem Riatinů, který se proti němu v Cairhienu otevřeně vzbouřil. Semaradrid to spojení nepopřel, ale ani se o něm Randovi sám od sebe nezmínil. Rada devíti pro něj zase byla příliš nová, aby riskoval a nechal je všechny za sebou. A Weiramon byl trouba. Kdyby to bylo na něm, klidně by se mohl pokusit získat přízeň pána Draka tím, že by s vojskem vytáhl proti Seanchanům či Murandy nebo Světlo ví komu a kde. Byl příliš hloupý, aby si ho Rand nedržel na očích, příliš mocný, aby na něj zapomněl, a tak jel s Randem a považoval si to za čest. Byla skoro škoda, že nebyl dost hloupý, aby udělal něco, čím by si vysloužil popravu.
Za nimi pak jeli sloužící a vozy - nikdo nechápal, proč Rand poslal ostatní povozy jinam, a on to nehodlal vysvětlovat. Čí budou další uši, které to uslyší? - a potom dlouhá řada náhradních koní, vedených koňáky, a zástup mužů v otlučených kyrysech, které se zrovna nehodily ke koženým kazajkám pošitým rezavými ocelovými kolečky, s luky a kušemi a oštěpy, dokonce i píkami. Další z lidí, kteří poslechli povolání „urozeného pána Brenda“ a rozhodli se, že beze zbraní se domů nevrátí. Vedl je muž s rýmou, s kterým Rand mluvil na kraji lesa. Jmenoval se Eagan Padros a byl mnohem bystřejší, než vypadal. Pro kmána bylo těžké se příliš pozvednout, ale Rand si ho zapamatoval. Ten chlapík odvedl své muže stranou, ale všichni se šťouchali a strkali, aby lépe viděli na jih.