Tentokrát je průchod dovedl na širokou silnici vytesanou nízkým zalesněným podhůřím na západě. Nemarellinské hory. Nevyrovnaly se pohoří Oparů a už vůbec ne Páteři světa, ale byly temné a přísné, ostré štíty oddělující západní pobřeží Illianu. Za nimi ležela Kabalská hlubina a za ní...
Muži hory brzy poznali. Gregorin Panar se rozhlédl a spokojeně kývl. Ostatní tři radní a Marcolin u něho zastavili koně, aby se poradili, a z průchodu zatím stále vyjížděli další jezdci. Semaradridovi a Tiherovi to došlo rychle a také se tvářili, že konečně pochopili.
Stříbrná cesta vedla z města do Lugardu a po ní probíhal veškerý vnitrozemský obchod se západem. Taky existovala Zlatá cesta vedoucí do Far Maddingu. Cesty a jména vznikly v dobách před založením Illianu. Za staletí tu projel bezpočet vozů a prošel bezpočet koní a lidí a povrch byl udusaný, takže cemaros jim příliš neublížily. V Illianu bylo jen pár spolehlivých silnic, kudy se v zimě mohly přesunovat větší oddíly. Všichni věděli, že v Ebú Daru jsou Seanchané, i když v hodně příbězích to byli spíš horší bratranci trolloků. Pokud Seanchané chtěli napadnout Illian, Stříbrná cesta byla vhodným místem pro obranu.
Semaradrid a ostatní si mysleli, že vědí, co Rand plánuje: musel zjistit, že Seanchané přicházejí, a asha’mani tu byli, aby je zničili, až přijdou. Vzhledem k příběhům o Seanchanech nikomu zřejmě moc nevadilo, že nebude mít moc práce. Weiramonovi to ovšem musel vysvětlit Tihera a to ho rozčílilo, i když se to snažil zakrýt velkolepým proslovem o moudrosti pána Draka a vojenském géniu Jitřního pána, k čemuž přihodil, jak on osobně povede první útok proti těmto Seanchanům. Hlupák, jako když vyšije. S trochou štěstí všichni ostatní, kteří se dozvěděli o shromáždění na Stříbrné cestě, nebudou o moc chytřejší než Semaradrid a Gregorin. S trochou štěstí se to nikdo důležitý nedozví, než bude příliš pozdě.
Rand se utábořil a čekal, usoudil, že to bude jen den dva, ale jak čas běžel, začal si říkat, zda ze sebe neudělal stejně velkého hňupa, jako byl Weiramon.
Většina asha’manů pátrala po Illianu, Tearu a Maredské pláni po zbytku těch, které Rand chtěl. Hledali v cemaros. Průchody a cestování byly užitečné, ale i asha’manovi chvíli trvalo, než našel, co hledal, když lijavec skryl všechno, co bylo dál než padesát kroků, a bláto téměř udusilo klevety. Pátrající asha’man mohl minout svou kořist jen na necelou míli, jen aby po návratu zjistil, že už zase vyrazila na cestu. Někteří museli jít dál, když hledali lidi, kteří nechtěli, aby je někdo našel. Než dorazily první zprávy, uběhlo několik dní.
K Weiramonovi se připojil vznešený pán Sunamon, nevychovaný tlusťoch - aspoň k Randovi se choval neuctivě. Ulízaný, v hedvábném kabátě, stále se culil a vyhlašoval svou věrnost, ale proti Randovi intrikoval tak dlouho, že to nejspíš dělal už i ve spánku. Přijel vznešený pán Torean, s tváří sedláka a obrovským majetkem, a koktal, jaká je to čest opět vyjet po boku pána Draka. Toreana ze všeho nejvíc zajímalo zlato, snad kromě výsad, jež Rand odebral všem tairenským šlechticům. Zvlášť mu vadilo, že v táboře nejsou žádné služebné a v blízkosti není žádná vesnice s povolnými selkami. Torean proti Randovi intrikoval stejně často jako Sunamon. Možná víc než Gueyam, Maraconn a Aracome.
A byli tady další. Bertome Saighan, malý, drsně pohledný muž s vyholeným čelem. Po smrti své sestřenky Colavaere prý moc netruchlil jak proto, že se tím stal hlavou rodu Saighan, tak proto, že ji Rand dal údajně popravit. Nebo zavraždit. Bertome se klaněl a usmíval, ale tmavé oči měl stále chladné. Někteří lidé tvrdili, že svou sestřenici měl velice rád. Ailil Riatin přišla, štíhlá, důstojná žena s velkýma tmavýma očima, již ne mladá, ale docela hezká, a tvrdila, že její ozbrojence vede kopinický kapitán a ona nijak netouží vytáhnout do pole. Rovněž tvrdila, že je věrná pánu Drakovi. Ale její bratr Toram vznesl nárok na trůn, který Rand chtěl pro Elain, a šuškalo se, že ona pro Torama udělá cokoliv na světě. Dokonce by se i spojila se svými nepřáteli. Aby škodila nebo špehovala. Nebo obojí. Objevili se Dalthanes Annallin, Amondrid Osiellin a Doressin Chuliandred, kteří podporovali Colavaere, když se zmocnila Slunečního trůnu a oni si mysleli, že se Rand do Cairhienu už nikdy nevrátí.
Cairhieňané a Tairenové přicházeli jeden po druhém, s padesáti až stovkou družiníků. Muži a ženy, jimž důvěřoval ještě méně než Gregorinovi a Semaradridovi. Většinou mužům, ne že by ženy považoval za méně nebezpečné - tak velký trouba nebyl, žena dokázala zabít dvakrát rychleji než muž a obvykle k tomu potřebovala mnohem méně důvodů! - ale proto, že se nedokázal přimět vzít nějakou ženu, kromě těch nejnebezpečnějších, tam, kam šel. Ailil se mohla mile usmívat, zatímco zvažovala, kam člověku vrazit nůž mezi žebra. Anaiyella, hubená ufňukaná vznešená paní, která docela dobře předváděla krásnou husu, se vrátila do Tearu z Cairhienu a začala se otevřeně hlásit o zatím neexistující tairenský trůn. Možná byla hloupá, ale podařilo se jí získat značnou podporu jak mezi šlechtici, tak mezi kmány.
A tak je shromáždil všechny, všechny lidi, kteří byli příliš dlouho mimo jeho dohled. Nemohl na ně dávat pozor neustále, ale nemohl si dovolit, aby zapomněli, že se čas od času dívá. Shromáždil je a čekal. Dva dny. Skřípal zuby a čekal. Pět dní. Osm.
Déšť bušil do stanového plátna, když konečně dorazil poslední muž, na něhož čekal.
Davram Bashere vytřepal proudy vody z naolejované pláštěnky, znechuceně si foukl do hustých, prošedivělých knírů a přehodil pláštěnku přes židli. Byl malý, s velkým nosem, a vypadal větší, než byl. Ne proto, že by se naparoval, ale proto, že považoval za dané, že je stejně velký jako kterýkoliv jiný z přítomných, a ostatní ho tak brali. Aspoň ti moudří. Za opasek s mečem měl nedbale zastrčenou slonovinovou hůl s vlčí hlavou vrchního maršála Saldeie, již si vysloužil na bitevních polích i u mnoha poradních stolů. Byl jedním z mála lidí, jimž Rand bezvýhradně věřil.
„Vím, že nemáš rád vysvětlování,“ řekl Bashere, „avšak menší osvětlení by se hodilo.“ Upravil si meč, rozvalil se do křesla a přehodil nohu přes lenoch. Vždycky vypadal vyrovnaný, ale uměl se pohnout rychle jako blesk. „Ten asha’man mi nechtěl povědět víc, než že jsi mě potřeboval už včera, ale prý si nemám vzít víc než tisíc mužů. Měl jsem jich s sebou jenom pět set, ale přivedl jsem je všechny. Nemůže to být bitva. Půlka erbů, co jsem venku viděl, patří lidem, kteří by si raději ukousli jazyk, kdyby za tebou uviděli někoho s nožem, a ostatní by se nejspíš snažili odvést tvou pozornost. Teda pokud by toho chlápka s nožem nenajali oni.“
Rand seděl jen v košili za psacím stolem a unaveně si přitiskl dlaně na oči. Když neměl Boreane Carivinovou, knoty v lampách nebyly řádně zastřižené a ve vzduchu se vznášel kouř. Kromě toho byl skoro celou noc vzhůru a probíral se v mapách na stole. Mapách jižní Altary. Ani dvě se neshodovaly.
„Jestli chceš táhnout do bitvy,“ řekl Basheremu, „tak kdo by měl raději zaplatit účet u řezníka než lidé, kteří tě chtějí mít mrtvého? A stejně tuhle bitvu nevyhrají vojáci. Ti jenom mají zabránit ostatním dostat se k asha’manům. Co si o tom myslíš?“