Bashere frkl, až mu zavlály kníry. „Myslím, že je to jedovatá kaše, to si myslím. Někdo se s ní udáví. Světlo dej, ať to nejsme my.“ A pak se zasmál, jako by to byl skvělý vtip.
Luis Therin se smál taky.
22
Houstnoucí mračna
V hustém mrholení Randovo malé vojsko v zástupech táhlo po nízkých pahorcích v podhůří Nemarellin. Hory byly temné a ostře se rýsovaly proti obloze na západě. Nebylo třeba být otočený směrem, kterým hodlal cestovat, ale neudělat to by Randovi připadalo divné. Přestože pršelo, mraky řídly a brzy jimi pronikalo překvapivě jasné sluneční světlo. Nebo možná po tom nedávném šeru den vypadal jasný.
V čele čtyř zástupů byli Bashereho Saldejci v pytlovitých kalhotách, beze zbroje, v krátkých kabátech, stojící trpělivě vedle svých zvířat pod lesem blyštivých hlavic kopí. Zbylých pět zástupů vedli modrokabátníci s draky na prsou, pod velením podsaditého mrňouse Jaka Masonda. Masond se pohyboval překvapivě rychle, ale teď stál úplně nehybně, rozkročený a s rukama sepjatýma za zády. Jeho muži byli na místě, stejně jako obránci a rytíři, kteří byli nabručení, protože museli jít až za pěchotou. Byli to hlavně šlechtici a jejich zbrojnoši a nejistě přešlapovali, jak nevěděli, kam jít. Kopyta i boty vázly v hustém blátě, v němž se utápěly i vozy. Seřadit skoro šest tisíc promočených mužů, kteří byli stále mokřejší, chvíli trvalo. Nemluvě o povozech se zásobami a náhradních koních.
Rand si oblékl svůj nejlepší kabát, takže se na první pohled odlišoval. S pomocí jediné síly olízl Dračí žezlo, takže se lesklo jako zrcadlo, a totéž provedl s Mečovou korunou, zlato se jen blyštělo. Pozlacená přezka s drakem na opasku zachytávala světlo, stejně jako zlaté krumplování na modrém hedvábném kabátci. Zalitoval, že sundal drahokamy, které kdysi zdobily jílec meče a pochvu. Tmavá kančí kůže sloužila dobře, ale tu mohl nosit každý ozbrojenec. Ať lidé vědí, kdo je. Ať Seanchané vědí, kdo je přišel zničit.
Seděl na Tai’daišarovi a netrpělivě pozoroval šlechtice na kopcích. O kousek dál seděli Gedwyn a Rochaid na koních před svými muži, stojícími v dokonalém čtverci, zasvěcení v předních řadách a vojáci seřazení za nimi. Vypadali, jako kdyby se chystali na přehlídku. Mnoho jich mělo šedé nebo žádné vlasy, jiní byli velice mladí - několik dokonce tak mladých jako Hopwil a Morr - ale všichni do jednoho byli dost silní, aby vytvořili průchod. Tak zněl požadavek. Flinn a Dashiva čekali za Randem v neuspořádaném hloučku s Adleym, Morrem, Hopwilem a Narishmou. Praporce drželi dva ztepilí korouhevníci, jeden Tairen, druhý Cairhieňan, s kyrysy a přilbami a dokonce i ocelí zesílenými rukavicemi vyleštěnými do vysokého lesku. Karmínový Praporec Světla i dlouhý bílý Dračí praporec visely zplihle a kapalo z nich. Rand uchopil jedinou sílu ve svém stanu, kde si nikdo nevšimne, že se na okamžik zapotácel, a řídký déšť nyní dopadal na palec od něj a jeho koně.
Špína saidínu byla dnes zvlášť hustá, odporný páchnoucí olej, který mu pronikal přes póry až do kostí. Až do duše. Myslel si, že si na ten hnus zvykl, jenže dneska se mu z něj dělalo zle, byl silnější než zamrzlý oheň, roztavený mráz samotného saidínu. Teď pravý zdroj držel, kolik nejvíc udržel, přijímal hnus, aby se vyhnul nové nevolnosti, když se ho chopil. Mohlo by to být nebezpečné, kdyby dovolil, aby ho nevolnost rozptylovala v tomhle zápase. Možná to bylo nějak spojené se závratěmi. Světlo, ještě se nesměl zbláznit a nesměl zemřít. Ještě ne. V sázce bylo příliš mnoho.
Levou holeň přitiskl Tai’daišarovi k boku, jenom aby cítil ranec přivázaný mezi třmenem a šarlatovou čabrakou. Kdykoliv to udělal, po prázdnotě se cosi zavlnilo. Předtucha a možná i strach. Valach byl dobře vycvičený, a tak začal obrat doleva, ale Rand ho zase srovnal. Kdy se ti šlechtici konečně seřadí? Netrpělivě skřípal zuby.
Vzpomínal si, jak, když byl malý, muži se smáli, že když padá déšť a zároveň svítí slunce, Temný dává výprask Semirhage. Ale někteří se smáli nervózně a hubený dědek Cenn Buie vždycky prskal, že potom bude Semirhage dožraná a přijde si pro malý kluky, kteří se pletou do cesty starším. Což stačilo, aby malý Rand utekl. Teď si přál, aby si pro něj přišla, hned teď a tady. Donutil by ji plakat.
Semirhage nedonutí nic plakat, podotkl Luis Therin. Ona donutí plakat ostatní, sama ale nebude.
Rand se potichu zasmál. Kdyby přišla dnes, tak by ji donutil až k pláči. Ji i ostatní Zaprodance, všechny dohromady, kdyby přišli dnes. A zcela jistě donutí k pláči Seanchany.
Ne všechny jeho rozkazy potěšily. Sunamonovi zmizel úlisný úsměv z tváře, kdykoliv si myslel, že se Rand nedívá. Torean měl v sedlových brašnách láhev, nepochybně žitnou, možná i několik láhví, protože pil bez ustání a pití mu zřejmě nedocházelo. Semaradrid, Marcolin a Tihera se objevili před Randem s námitkami a vážnou tváří. Před pár lety by skoro šest tisíc mužů stačilo na libovolnou válku, ale oni už viděli vojska čítající desítky tisíc bojovníků, stovky tisíc, jako za časů Artuše Jestřábí Křídlo, a proti Seanchanům jich chtěli mít mnohem víc. Rand je prostě poslal pryč. Nechápali, že zhruba padesátka asha’manů je dost velké kladivo na každého. Pomyslel si, co by asi řekli, kdyby jim sdělil, že on sám je dost velké kladivo. Napadlo ho, že to udělá sám. Ještě by na to mohlo dojít.
Dostavil se Weiramon. Nelíbilo se mu, že má dostávat rozkazy od Bashereho, ani skutečnost, že jedou do hor - v horách se těžko prováděl rázný jezdecký útok - a ještě pár dalších věcí - Rand si byl jistý, že toho je víc - ale on ho prostě nepustil ke slovu.
„Ten Saldejec si zřejmě myslí, že bych měl jet na pravém křídle,“ vztekal se Weiramon a kroutil se, jako by pravé křídlo z nějakého důvodu znamenalo velkou urážku. „A pěšky, můj pane Draku. Vážně si myslím -“
„Já si myslím, že bys měl připravit svoje muže,“ pronesl Rand chladně. Část chladu pocházela z toho, jak se vznášel v prázdnotě. „Nebo nebudeš na žádném křídle.“ Myslel tím, že ho klidně nechá tady, když nebude připravený včas. Takový hlupák by určitě nemohl nadělat moc potíží, kdyby zůstal na tak odlehlém místě jen s několika ozbrojenci. Rand bude zpátky dřív, než by se Weiramon stačil dostat někam dál.
Ale Weiramonovi se vytratila krev z obličeje. „Jak můj pán Drak velí,“ vyhrkl rázně a koně otočil dřív, než domluvil. Dnes měl vysokého ryzáka.
Před Randem zastavila urozená paní Ailil v doprovodu vznešené paní Anaiyelly, což byla dost zvláštní dvojice, a nejen proto, že se jejich státy ze srdce nenáviděly. Ailil byla na Cairhieňanku vysoká a všechno na ní působilo důstojně a přísně, od zvednutého obočí přes pohyb ruky v rudé rukavičce po to, jak měla rozložený pršiplášť s perlovým límcem přes zadek své kouřově šedé klisny. Na rozdíl od Semaradrida, Marcolina, Weiramona a Tihery při pohledu na kapky klouzající kousek od něj a jeho koně ani nemrkla. Anaiyella mrkla. A nadechla se. A zasmála se, což zakryla dlaní. Anaiyella byla krasavice, pružná a snědá, na límci pršipláště měla rubíny a ještě výšivku zlatou nití, ale tím veškerá podobnost s Ailil končila. Anaiyella byla samá přemrštěná elegance a uculování. Když se uklonila, i její bělouš ohnul přední nohy. Energické zvíře se rádo předvádělo, ale Rand usoudil, že mu schází výdrž. Stejně jako jeho paní.
„Můj pane Draku,“ řekla Ailil, „musím znovu předložit důrazný protest vůči tomu, že se musím účastnit této... výpravy.“ Hlas měla chladný a neutrální, ale ne přímo nepřátelský. „Pošlu své družiníky, kam přikážeš a kdy, ale rozhodně se netoužím dostat do víru bitvy.“