„Ach ne,“ dodala Anaiyella s půvabným zachvěním. Dokonce i její hlas zněl uculeně! „Bitvy jsou ohavné. Alespoň to tvrdí můj vrchní podkoní. Přece nás do toho nebudeš nutit, můj pane Draku! Slyšely jsme, že na ženách ti zvlášť záleží. Viď, Ailil?“
Rand byl tak užaslý, že se prázdnota zbortila a saidín zmizel. Do vlasů a za límec mu začaly stékat kapky deště, ale on se musel chytit vysoké sedlové hrušky, aby se udržel v sedle, a místo dvou uviděl čtyři ženy. Kolik toho vědí? Ony to slyšely? Kolik lidí to ví? Jak to mohl někdo zjistit? Světlo, povídalo se o něm, že zabil Morgasu, Elain, Colavaere a nejspíš ještě stovku dalších žen, a každou horším způsobem než tu předchozí! Polkl žluč. Saidín tomu byl na vině jen částečně. Ať shořím, kolik špehů mě sleduje?
Mrtvi hlídají, zašeptal Luis Therin. Mrtví nikdy nezavřou oči. Rand se zachvěl.
„Snažím se být na ženy milý,“ sdělil jim, když konečně zase mohl mluvit. Rychleji než muž a potřebuje mnohem méně důvodů. „Proto vás chci mít příštích několik dní při sobě. Ale jestli se vám to opravdu tolik nelíbí, můžu s vámi poslat jednoho asha’mana.V Černé věži budete v bezpečí.“ Anaiyella půvabně zakvičela a zesinala.
„Děkuji, ne,“ pravila Ailil po chvíli naprosto klidně. „Asi se poradím se svým kopinickým kapitánem, abych věděla, co mám očekávat.“ Ale ještě neodjela a úkosem se podívala na Randa. „Můj bratr Toram je... unáhlený, můj pane Draku. Někdy zbrklý. Já však ne.“
Anaiyella se na Randa přesladce usmála a lehce se zavrtěla, než odjela za Ailil, ale jakmile k němu byla zády, kopla koně a pobídla ho bičíkem a druhou ženu rychle předjela. Její bělouš dokázal pozoruhodně zrychlit.
Konečně bylo všechno připraveno, zástupy seřazené.
„Začni,“ rozkázal Rand Gedwynovi, jenž otočil koně a začal štěkat rozkazy na své muže. Osm zasvěcených popojelo dopředu a sesedlo na místě, jež si zapamatovali. Otočili se tváří k horám. Jeden z nich byl Randovi povědomý, prošedivělý chlapík a jeho špičatá tairenská bradka vypadala na vrásčité tváři sedláka dost nepatřičně. Osm svislých čar ostrého modrého světla se otočilo v otvory, ve kterých byla vidět různá místa v řídce zalesněném horském údolí, zvedajícím se do prudkého průsmyku. V Altaře. Ve Venirských horách.
Zabij je, žadonil ubrečený Luis Therin. Jsou příliš nebezpeční, aby mohli žít! Rand ho bezmyšlenkovitě zahnal. Když usměrňoval jiný muž, často to u Luise Therina vyvolalo tuhle reakci, dokonce i když se jen objevil muž, jenž to dokázal. Rand už ani nepřemýšlel proč.
Vydal rozkaz a Flinn překvapeně zamrkal, než se připojil k řadě a setkal devátý průchod. Žádný nebyl tak velký, jako zvládl Rand, ale každým by projel vůz. Chtěl to udělat sám, jenže nechtěl riskovat a uchopit saidín opět všem na očích. Všiml si, že ho Gedwyn s Rochaidem pozorují, a oba se usmívali stejně vědoucím způsobem. Dashiva se taky díval, mračil se a pohyboval rty v samomluvě. Představoval si to jenom, nebo po něm pokukoval i Narishma? A Adley? I Morr?
Rand se mimoděk zachvěl. Nedůvěra Gedwyna a Rochaida byla přirozená, ale začíná ho klátit to, co Nyneiva nazývala strašáky? Jakýsi druh šílenství, ochromující podezírání každého kolem sebe? Byl tu jeden Coplin Benly, který byl přesvědčený, že se proti němu všichni spikli. Umřel hlady, když byl Rand ještě malý, protože se bál, že mu někdo otrávil jídlo.
Rand se sklonil nad Tai’daišarovu šíji a pobídl koně do největšího průchodu. Byl Flinnův, ale v té chvíli by klidně projel i tím, který udělal Gedwyn. Na altarskou půdu vjel jako první.
Ostatní ho rychle následovali, asha’mani nejdřív. Dashiva se zamračeně díval za Randem, Narishma rovněž, avšak Gedwyn začal okamžitě seskupovat své vojáky. Jeden po druhém se rozběhli, otevřeli si průchod a proběhli, koně táhli za sebou. Na svazích kolem údolí se objevovaly jasné záblesky otevírajících se a zavírajících průchodů. Asha’mani mohli na krátkou vzdálenost cestovat, aniž by si nejdřív zapamatovali okolí, a díky tomu se dokázali pohybovat rychleji, než kdyby jeli na koni. Zakrátko zůstali jen Gedwyn a Rochaid a zasvěcení, kteří drželi otevřené průchody. Ostatní se rozejdou na západ a budou pátrat po Seanchanech. Přišli Saldejci a nasedali na koně. Legionáři, s připravenými kušemi, odklusali do lesa. V této krajině se dokázali pohybovat stejně rychle jako jezdci na koních.
Když začal přicházet zbytek vojska, Rand vyjel do údolí směrem, jímž odešli asha’mani. Za ním se zvedaly vysokánské hory před Hlubinou a vršky na západě se táhly skoro až k Ebú Daru. Pobídl koně do cvalu.
Bashere ho dohonil, než se dostal k průsmyku. Jeho ryzák byl malý - většina Seanchanů jezdila na malých koních - ale rychlý. „Tady zřejmě žádní Seanchani nejsou,“ podotkl nedbale a hřbetem ruky si hladil kníry. „Ale mohli by být. Tenobia nejspíš brzy nechá narazit mou hlavu na kůl za to, že jdu za živým Drakem Znovuzrozeným, natož za mrtvým.“
Rand se zamračil. Možná si měl vzít Flinna, aby mu hlídal záda, a Narishmu a... Flinn mu zachránil život, musel být věrný. Ale lidé se mohou změnit. A Narishma? I poté...? Mrazilo ho z toho, jak riskoval. Nebyli to strašáci. Narishma svou věrnost prokázal, ale stále znamenal šílené riziko. Tak šílené, jako utíkat před pohledy, o nichž si ani nebyl jistý, jestli jsou skutečné, utíkat tam, kde netušil, co ho čeká. Bashere měl pravdu, ale Rand se o tom nechtěl dál bavit.
Svahy vedoucí k průsmyku tvořila kamenná suť a balvany všech velikostí, ale mezi přírodním kamenem ležely omšelé kusy, jež musely kdysi tvořit obrovskou sochu. Na některých bylo jen vidět, že se jedná o opracovaný kámen, na jiných i další podrobnosti. Ruka s prsteny velká jako jeho hrudník svírala jílec meče s ulomenou čepelí širší než jeho dlaň. Velká hlava, ženská, celá popraskaná, s korunou jakoby tvořenou noži obrácenými jílcem dolů, a pár jich ještě bylo celých.
„Kdo to podle tebe byl?“ optal se. Samozřejmě královna. I když v nějaké vzdálené minulosti nosili koruny i kupci a učenci, jenom vládcové a generálové si vysloužili sochy.
Bashere se otočil v sedle, aby si hlavu lépe prohlédl. „Sázím se, že královna Shioty,“ pravil nakonec. „Starší nebude. Jednou jsem viděl sochu z Eharonu a byla tak omšelá, že jsi nepoznal, jestli to původně byla žena či muž. Dobyvatelka, jinak by ji nepředváděli s mečem. A vzpomínám si, že v Shiotě dávali takovéhle koruny vládcům, kteří rozšířili hranice. Třeba tomu kdysi taky říkali Mečová koruna, co? Nějaká hnědá sestra by ti nejspíš řekla víc.“
„Není to důležité,“ zabručel Rand podrážděně. Ty nože opravdu vypadaly jako meče.
Bashere stejně pokračoval, vraštil šedé obočí a tvářil se vážně. „Asi jásali, když ji viděli, nazývali ji nadějí Shioty, a možná tomu i věřili. Mohla být dokonce stejně obávaná a vážená jako později Artuš Jestřábí křídlo, ale teď možná ani hnědé sestry neznají její jméno. Až ty zemřeš, lidé začnou zapomínat, kdo jsi byl a co jsi vykonal či o co ses snažil. Každý nakonec zemře a na každého se nakonec zapomene, ale nemá smysl umřít dřív, než přijde tvůj čas.“
„To ani nehodlám,“ odsekl Rand. Věděl, kde má zemřít, byť ne kdy. Aspoň si to myslel.