Koutkem oka zahlédl pohyb tam, kde kameny přecházely ve křoví a malé stromy. O padesát kroků dál vyšel na otevřené prostranství nějaký muž, zvedl luk a napjal tětivu až k líci. Všechno jako by se stalo naráz.
Rand prskl, otočil Taťdaišara a díval se, jak lučištník upravuje míření. Popadl saidín a sladký život i špína se do něj vlily zároveň. Zatočila se mu hlava. Byli tam dva lučištníci. Do hrdla mu stoupla žluč, jak se snažil ovládnout divoký, nekontrolovatelný příval jediné síly, jenž se mu snažil spálit kosti a zmrazit maso. Nedokázal to ovládnout. Měl co dělat, aby se udržel naživu. Zoufale se snažil pročistit si zrak, aby viděl na splétání pramenů, jež stěží dokázal vytvořit, jak se ho zmocnila nevolnost stejně silná jako jediná síla. Měl dojem, že slyší Bashereho křičet. Dva lučištníci vystřelili.
Rand měl zemřít. Na takovou vzdálenost by se trefil i kluk. Snad ho zachránilo to, že byl ta’veren. Když lučištník vystřelil, téměř zpod nohou mu s pronikavým křikem vyletělo hejno šedokřídlých křepelek. Zkušeného střelce by to z míry nevyvedlo a on také téměř nehnul brvou. Rand cítil, jak se mu šíp téměř otřel o tvář.
Lučištníka náhle zasáhly ohnivé koule velké jako pěst. Ten vykřikl, když mu upadla ruka stále svírající luk. Další koule ho zasáhla do levého kolena. Muž se zaječením spadl.
Rand se naklonil ze sedla a začal zvracet. Jeho žaludek se snažil vyhodit každé jídlo, které kdy snědl. Prázdnota a saidín zmizely s prudkým cuknutím. Měl pocit, že bledne. Zhluboka se nadechl. Takhle propustit saidín by ho mohlo snadno zabít. Ale stále cítil pravý zdroj. Aspoň ho saidín nespálil. Aspoň normálně viděl. Byl tu jen jeden Davram Bashere. Ale nevolnost byla o trochu horší pokaždé, když uchopil saidín.
„Teď zjistíme, jestli z toho chlapíka zbylo dost, aby promluvil,“ řekl Basheremu. Nezbylo.
Klečel u něho Rochaid a klidně mrtvému prohledával potrhaný, zakrvácený kabát. Kromě scházející ruky a nohy měl mrtvý v hrudníku zčernalou díru velkou jako hlava. Byl to Eagan Padros. Nevidoucíma očima překvapeně hleděl k obloze. Gedwyn si těla u svých nohou nevšímal a místo toho se, chladný jako Rochaid, díval na Randa. Oba drželi saidín. Luis Therin kupodivu jen zasténal.
Na kamení zadusala kopyta a nahoru se přiřítil Flinn s Narishmou se stovkou Saldejců v závěsu. Když se přiblížili, Rand cítil jedinou sílu z prošedivělého dědy i z mládence. Oba od Dumajských studní značně zesílili. Tak to u mužů chodilo. Ženy zřejmě získávaly sílu hladce, muži náhlými skoky. Flinn byl silnější než Gedwyn či Rochaid a Narishmovi moc nescházelo. Prozatím. Nedalo se poznat, jak to skončí. Randovi se však žádný zdaleka nevyrovnal. Alespoň zatím ne. Nedalo se poznat, co přinese čas. Nebyli to strašáci.
„Zřejmě je moc dobře, že jsme se rozhodli jet za tebou, můj pane Draku.“ Gedwyn mluvil ustaraně na hranici posměchu. „Trpíš dnes ráno nevolnostmi?"
Rand jen zavrtěl hlavou. Nedokázal odtrhnout oči od Padrosovy tváře. Proč? Protože dobyl Illian? Protože byl ten muž věrný „urozenému pánu Brendovi"?
Rochaid vykřikl, vytáhl Padrosovi z kapsy kabátu kožený měšec a obrátil ho. Na zem se s cinkáním vysypaly zlaťáky. „Třicet korun,“ vyhrkl. „Tarvalonských korun. Není pochyb, kdo mu zaplatil.“ Zvedl jednu minci a hodil ji Randovi, ale ten se ji nenamáhal chytat a ona se mu odrazila od ruky.
„Všude se dá najít spousta tarvalonských peněz,“ podotkl Bashere klidně. „Půlka chlapů v tomhle údolí jich má pár po kapsách. Já taky.“ Gedwyn a Rochaid se po něm podívali. Bashere se usmíval, nebo aspoň předváděl zuby, ale někteří Saldejci se ošívali a sahali na své měšce.
Nahoře, kde se průsmyk trochu vyrovnával mezi příkrými svahy, se záblesk světla otočil a objevil se průchod, z něhož přiběhl Shienarec s uzlem na temeni a v prostém černém kabátě a za sebou táhl koně. První Seanchané tedy byli objeveni a nedaleko, jak se dalo soudit z jeho brzkého návratu.
„Je čas vyrazit,“ oznámil Rand Basheremu. Muž kývl, ale nehýbal se. Místo toho si prohlížel dvojici asha’manů u Padrose. Ti si ho nevšímali.
„Co s ním uděláme?“ zeptal se Gedwyn a ukázal na mrtvolu. „Měli bychom ho poslat těm čarodějnicím zpátky.“
„Nechte ho tu,“ řekl Rand.
Už jsi připravený zabíjet? chtěl vědět Luis Therin a vůbec nemluvil jako šílenec.
Ještě ne, pomyslel si Rand. Brzy.
Pobídl Tai’daišara a odcválal zpátky ke svému vojsku. Dashiva s Flinnem jeli za ním spolu s Basherem a stovkou Saldejců. Všichni se rozhlíželi po okolí, jako by čekali další pokus o vraždu. Na východě se mezi horami hromadila černá mračna, další cemaros. Brzy.
Tábor na kopci byl dobře rozložený, protékal tudy potok a byl odsud skvělý výhled na dlouhou horskou louku. Assid Bakuun na něho nebyl pyšný. Za třicet roků ve vždyvítězném vojsku postavil stovky táborů. To by spíš mohl cítit hrdost nad tím, že přejde místnost, aniž by upadl. Ani necítil pýchu na to, kde byl. Třicet let služby císařovně, kéž žije věčně, s občasným povstáním nějakého šíleného nafoukance dychtícího po Křišťálovém trůnu, strávil hlavně přípravou na tohle. Dvě pokolení se stavěly velké lodě pro návrat a vždyvítězné vojsko se cvičilo a připravovalo. Bakuun byl rozhodně pyšný, když se dozvěděl, že má být jedním z Předběžníků. Jistě mu bylo možné odpustit sny o znovudobytí zemí ukradených pravým dědicům Artuše Jestřábí křídlo, dokonce i šílený sen o dokončení nového sjednocení, než přijde corenne. Jak se ukázalo, tak to zas tak šílený sen nebyl, ale ne tak, jak si představoval.
Do kopce se vracela patrola padesáti tarabonských kopiníků. Muži měli na kyrysech červené a zelené pruhy a husté kníry jim chránily kroužkové závěsy. Jeli dobře a dokonce i dobře bojovali, když měli slušné velitele. Desetkrát víc jich už připravovalo ohně na vaření nebo ošetřovalo koně, a tři patroly ještě byly venku. Bakuun nečekal, že bude velet potomkům zlodějů. Velitel patroly se mu hluboce poklonil, když ho míjel, ale další vojáci se klidně dál bavili tím svým podivným nářečím a mluvili příliš rychle, takže jim Bakuun rozuměl, jen když dával hodně dobrý pozor. Taky měli podivné představy o disciplíně.
Bakuun jen zakroutil hlavou a zamířil k velkému stanu sul’dam. Z nezbytnosti byl větší než jeho. Čtyři sul’dam seděly na stoličkách venku. Měly na sobě tmavomodré šaty s bleskem na sukni a během přestávky v dešti se těšily ze sluníčka. Slunce tu teď bylo vzácné. U nohou jim seděly šedě oděné damane a Nerith té své splétala vlasy. A taky na ni mluvila a ostatní se připojily a zasmály se. Náramek na konci stříbrného vodítka a’damu ležel na zemi. Bakuun kysele zavrčel. Doma měl oblíbeného vlkodava a dokonce s ním i mluvil, ale nikdy nečekal, že s ním Nip povede hovor!
„Není jí něco?“ zeptal se Nerith nikoliv poprvé. „Je s ní všechno v pořádku?“ Damane sklopila oči a zmlkla.
„Je v pořádku, kapitáne Bakuune.“ Nerith do hlasu dostala správnou dávku úcty, ale nic víc. Při řeči však pohladila damane po hlavě. „Ta nevolnost už pominula. Stejně to nebylo nic vážného. Nic, s čím by sis musel dělat starosti.“ Damane se třásla.
Bakuun znovu zavrčel. Podobnou odpověď dostal předtím. Ale v Ebú Daru se něco stalo a ne jen s touhle damane. Všechny sul’dam byly uzavřené jako ústřice - a urození samozřejmě nic neřeknou, ne někomu jako on! - ale slyšel, co se šeptalo. Všechny damane prý jsou nemocné nebo šílené. Světlo, jakmile bylo město zabezpečeno, neviděl, že by kolem Ebú Daru nějakou použili, dokonce ani pro vítěznou přehlídku nebeských světel, a kdo kdy něco takového slyšel!