„No, doufám, že je...“ začal a odmlčel se, protože z průsmyku na východě přiletěl raken. Aby získal výšku, musel mocně bít kožnatými křídly, a nad kopcem se najednou naklonil a provedl těsný kruh, přičemž se otočil kolem jednoho křídla. K zemi se, zatížený olověnou koulí, snášel tenký rudý fábor.
Bakuun spolkl nadávku. Létavci se jako obvykle předváděli, ale jestli tihle dva při doručení zprávy z výzvěd zraní někoho z jeho mužů, stáhne z nich kůži bez ohledu na to, za kým kvůli tomu bude muset jít. Nerad by bojoval bez létavců, kteří získávali zprávy, ale byli rozmazlovaní jako oblíbení mazlíčci nějakého urozence.
Fábor padal jako kámen. Olůvko dopadlo na zem a odrazilo se těsně vedle kurýrní tyče, která byla příliš vysoká, aby ji spouštěli, pokud nebylo třeba poslat nějakou zprávu. Navíc když byla dole, obvykle na ni šlápl nějaký kůň a rozbil ji.
Bakuun zamířil ke svému stanu, ale první poručík už na něj čekal se zabláceným fáborem a trubičkou se zprávou. Tiras byl kostnatý, o hlavu vyšší než Bakuun, s nešťastnými chlupy na bradě.
Hlášení bylo stočené v kovové trubičce a skrz tenký papír bylo málem vidět. Zpráva byla prostá. On sám se nikdy nemusel vézt na nějakém rakenovi či to’raken - Světlu budiž vzdáno díky a chvála císařovně, kéž žije věčně! - jenomže pochyboval, že je snadné psát v sedle přivázaném na zádech létajícího ještěra. Po přečtení zvedl víko malého táborového stolku a spěšně psal.
„Asi deset mil odsud je oddíl,“ sdělil Tirasovi. „Pětkrát či šestkrát větší než náš.“ Létavci občas přeháněli, ale obvykle ne o moc. Jak se tolik nepřátel dostalo tak daleko do hor, aniž by je někdo viděl? Viděl pobřeží na východě a raději by si zaplatil pohřební modlitby, než by se tam pokoušel přistát. Ať shoří jeho oči, létavci se vytahovali, že uvidí i blechu. „Není důvod si myslet, že o nás vědí, ale posily by mi nevadily.“
Tiras se zasmál. „Dáme jim pocítit damane a pak by jich klidně mohlo být i dvacetkrát víc.“ Jedinou jeho skutečnou vadou byla přílišná sebedůvěra. Ale byl to dobrý voják.
„A co jestli mají pár... Aes Sedai?“ opáčil Bakuun tiše a jméno téměř ani nezakoktal. Strčil zprávu zpět do trubičky spolu se svou krátkou zprávou. Nemohl uvěřit, že kdokoliv může nechat ty... ženské pobíhat volně.
Z Tirasova výrazu bylo zřejmé, že si vzpomněl na ty příběhy o zbrani Aes Sedai. Rudý fábor za ním vlál, když odběhl.
Brzy byla trubička i fábor uvázané na kurýrní tyč a lehký vánek dlouhou rudou pentlí povlával patnáct kroků nad vrcholkem kopce. Raken k němu doletěl, roztáhl křídla a znehybněl. Létavice se zhoupla ze sedla a zůstala viset - hlavou dolů! - pod drápy rakena. Bakuunovi se z toho dělalo zle, když to viděl. Ale ona popadla fábor, tyč se ohnula, ona uvolnila trubičku se zprávou ze spony a vyškrábala se zpátky do sedla. Tvor pomalými kruhy stoupal do vzduchu.
Bakuun vděčně pustil rakena a létavce z hlavy a rozhlížel se po údolí. Bylo široké a dlouhé a téměř ploché kromě tohoto pahorku a obklopené příkrými zalesněnými svahy, kudy by prošla jen koza. S damane mohl rozsekat každý oddíl dřív, než by se dostal přes rozbahněnou louku. Ale předal zprávu dál. Jestli nepřítel zaútočí, dorazí dřív než posily, jimž to bude trvat nejméně tři dny. Jak se nepozorovaně dostali tak daleko?
Poslední bitvy sjednocení se sice odehrály před dvěma sty lety, ale některá z těch povstání nebyla bezvýznamná. Dva roky bojů v Marendalaru si vyžádaly třicet tisíc mrtvých a padesátkrát tolik jich bylo posláno na pevninu jako majetek. Vojáka udrželo naživu, když si všímal nesrovnalostí. Rozkázal zrušit tábor a zakrýt všechny stopy po něm a přesunul svůj oddíl do lesů. Na východě se hromadila temná mračna, další z těch prokletých bouří.
23
Válečná mlha, bitevní vřava
Prozatím nepršelo. Rand zavedl Tai’daišara kolem vyvráceného stromu ležícího na stráni a zamračil se na mrtvého, ležícího na zádech za kmenem. Chlapík byl pomenší, hranatý, tvář měl vrásčitou a zbroj z překrývajících se modrých a zelených lakovaných destiček. Nevidomýma očima zíral na černá mračna a hodně se podobal Eaganu Padrosovi, až po tu chybějící nohu. Očividně důstojník. Meč vedle jeho ruky měl slonovinový jílec vyřezaný do podoby ženy a jeho lakovaná přilba se dvěma tenkými modrými chocholy připomínala obrovskou hmyzí hlavu.
Po celém svahu na pět set kroků daleko ležely vyvrácené a roztříštěné, místy i ohořelé kmeny. Také těla, muži se zpřelámanými hnáty či roztrhaní na kusy, jak úbočím projel saidín. Většina měla obličeje zakryté závěsy z kovových kroužků a na kyrysech namalované vodorovné pruhy. Žádné ženy, díky Světlu. Zranění koně byli dobiti, další věc, za kterou byl vděčný. Koně uměli neuvěřitelně hlasitě řičet.
Myslíš, že mrtvi nemluví? Luis Therin se chrčivě smál. Myslíš? Dál mluvil vztekle. Mrtví na mě vyjí!
Na mě taky, pomyslel si Rand smutně. Nemůžu si dovolit je poslouchat, ale jak je umlčíš? Luis Therin se rozplakal pro svou Ilienu.
„Velké vítězství,“ ozval se za Randem Weiramon a dodaclass="underline" „Ale nebyla v tom velká čest. Staré způsoby jsou nejlepší.“ Rand měl kabát zdobený blátem, ale Weiramon vypadal stejně čisťounký jako na Stříbrné cestě. Přílba a zbroj se mu leskly. Jak se mu to podařilo? Taraboňané nakonec zaútočili, kopími a odvahou proti jediné síle, a Weiramon sám vedl útok, který je zlomil. Bez rozkazu, avšak následovali jej všichni Tairenové kromě obránců a dokonce i přiopilý Torean. A také Semaradrid a Gregorin Panar s většinou Cairhieňanů a Illiánců. Zůstat stát bylo těžké a všichni se chtěli porvat s něčím, nač si mohli opravdu sáhnout. Asha’mani by to byli dokázali rychleji. Ale nadělali by trochu víc svinstva.
Rand se bojů neúčastnil, jen seděl na koni tak, aby ho muži viděli. Bál se uchopit jedinou sílu. Neodvažoval se ukázat ostatním svou slabost. Luis Therin už při pouhém pomyšlení na to zděšeně blábolil.
A stejně překvapivé jako Weiramonův nepošpiněný kabát bylo, že Anaiyella jela s ním a ani jednou se nezaculila. Tvářila se odmítavě. Zvláštní, že jí to nekazilo vzhled zdaleka tolik jako neustálé úsměvy. Sama se k útoku samozřejmě nepřipojila, stejně jako Ailil, ale Anaiyellin vrchní podkoní ano a teď byl dočista mrtvý, když ho do prsou zasáhlo tarabonské kopí. To se jí ani trochu nelíbilo. Ale proč doprovázela Weiramona? Prostě se jen Tairenové stahovali k sobě? Možná. Když ji Rand viděl naposledy, byla se Sunamonem.
Bashere na svém ryzákovi vyjel do svahu a vyhýbal se mrtvým, přičemž jim nevěnoval o nic větší pozornost než roztříštěnému kmeni či hořícímu pařezu. Přilbu měl pověšenou u sedla a rukavice zastrčené za pasem. Celou pravou stranu měl zablácenou a jeho kůň taky.
„Aracome je mrtvý,“ hlásil. „Flinn se ho pokoušel léčit, jenže podle mě tak už žít nechtěl. Zatím máme skoro padesát mrtvých a někteří ranění to možná nepřežijí.“ Anaiyella zbledla. Rand ji viděl u Aracoma, jak zvrací. Mrtví kmáni na ni velký dojem neudělali.