Na okamžik se ho zmocnila lítost. Ne kvůli ní, ani kvůli Aracomovi ne. Kvůli Min, byť ta byla v bezpečí v Cairhienu. Min předpověděla Aracomovu smrt, stejně jako Gueyamovu a Maraconnovu. Ať už viděla cokoliv, Rand doufal, že se to skutečnosti moc nepodobalo.
Většina asha’manských vojáků už byla zase na zvědech, ale na velké louce se z průchodů spletených Gedwynovými zasvěcenými hrnuly vozy se zásobami a remonty. Lidé, kteří s nimi přicházeli, se jen ohromeně rozhlíželi. Rozbahněná půda nebyla tak rozoraná jako na svazích, ale byly tu zčernalé brázdy, dva kroky široké a padesát dlouhé, vyryté v zhnědlé trávě, a zející jámy, které by ani kůň nepřeskočil. Damane zatím nenašli. Rand usoudil, že tady byla jen jedna. Větší počet by za daných okolností nadělal jen větší škody.
Lidé přecházeli kolem ohýnků, na nichž se vařil čaj a další věci. Tairenové, Cairhieňané a Illiánci se pro jednou mísili. Nejenom kmáni. Semaradrid popíjel s Gueyamem, který si unaveně přejížděl rukou po holé hlavě. U jednoho ohně dřepěli Maraconn a Kiril Drapaneos, podobný čápu, s hubeným obličejem a hranatě zastřiženou bradkou. Vypadalo to, že mastí karty! Torean měl kolem sebe kruh smějících se cairhienských urozených panáčků, i když se možná víc bavili tím, jak se kymácí a otírá si nos jako bramboru, než je ho vtipům. Legionáři se drželi stranou, ale přijali „dobrovolníky", kteří následovali Padrose za Praporcem Světla. Ti se tvářili ještě dychtivěji než předtím od chvíle, kdy zjistili, jak Padros zemřel. Legionáři jim ukazovali, jak změnit směr, aniž by se formace rozpadla jako hejno hus.
Flinn s Adleym, Morrem a Hopwilem byli u raněných. Narishma neuměl vyléčit víc než menší zranění, stejně jako Rand, a Dashiva ani to ne. Gedwyn a Rochaid rozprávěli stranou od ostatních na kopečku uprostřed údolí a drželi otěže svých koní. Na kopečku, kde měli Seanchany zastihnout nepřipravené, když se vyřítili z průchodů kolem něho. Skoro padesát mrtvých a další přibudou, ale bez Flinna a ostatních, kteří do jisté míry zvládali léčení, by jich bylo přes dvě stě. Gedwyn a Rochaid si nechtěli ušpinit ruce a šklebili se, když je k tomu Rand donutil. Jeden z mrtvých byl asha’manský voják a další asha’man, kulatolící Cairhieňan, seděl vedle ohně a tvářil se omámeně. Rand doufal, že je to jen kvůli tomu, jak mu téměř pod nohama vybuchla země a jeho to vyhodilo do vzduchu.
Ailil se radila se svým kopinickým kapitánem, bledým mužíkem jménem Denharad. Jejich koně se skoro dotýkali a oni se občas podívali na Randa. Co to kují za pikle?
„Příště si povedeme líp,“ zamumlal Bashere, přelétl pohledem údolí a potřásl hlavou. „Nejhorší chybou je udělat tutéž chybu dvakrát, a to my neuděláme.“
Weiramon ho zaslechl a opakoval to, ale s použitím dvacetkrát víc slov, dost květnatě, aby to stačilo pro zahradu na jaře. Aniž by přiznal, že k nějaké chybě došlo, aspoň ne z jeho strany. A Randovým chybám se vyhýbal stejně obratně.
Rand kývl. Příště si povedou lépe. Budou muset, pokud by nechtěl v těchto horách pohřbít půlku svých mužů. Teď mu však dělalo starosti, co se zajatci.
Většině z těch, kteří unikli smrti na svazích, se podařilou ustoupit mezi stromy, jež zůstaly stát. A v překvapivě dobrém pořádku, jak tvrdil Bashere, ale teď nejspíš neznamenali větší hrozbu. Pokud s sebou neměli damane. Ale asi stovka mužů seděla na zemi, beze zbraní a zbroje, pod pozorným dohledem dvou tuctů rytířů a obránců na koních. Většinou to byli Taraboňané, a nebojovali jako lidé, které k tomu nutí dobyvatelé. Hodně jich nadávalo strážným. Gedwyn je chtěl vyslechnout a zabít. Weiramonovi bylo jedno, jestli jim podříznou hrdla, ale torturu považoval za ztrátu času. Tvrdil, že nikdo nebude vědět nic užitečného. Žádný z nich nebyl šlechtic.
Rand se podíval na Bashereho. Weiramon stále žvanil, „...vyčistit tyhle hory pro tebe, můj pane Draku. Zadupeme je do země a...“ Anaiyella souhlasně kývala.
„Nakonec na tom budeš zase jako na začátku,“ podotkl Bashere tise a nehtem si seškraboval bláto z kníru. „Nebo, jak říkají moji pachtýři, je to prašť jako uhoď.“ To tedy byla pomoc!
A pak to jedna z Bashereho patrol ještě zhoršila.
Šestice mužů hnala zajatkyni před sebou patkami kopí. Byla to černovláska ve špinavých a potrhaných tmavomodrých šatech s rudými štítky s blesky na prsou a sukni. Obličej měla taky ušmudlaný a uslzený. Klopýtla a málem upadla, ale kopí jí spíš ukazovala cestu, než by do ní strkala. Opovržlivě se na své věznitele mračila a jednou po nich plivla. A nad Randem taky ohrnula nos.
„Neudělali jste jí nic?“ chtěl vědět. Zvláštní otázka ohledně nepřítele po všem, co se v údolí odehrálo. Ohledně sul’dam. Prostě to z něj vyletělo.
„My ne, můj pane Draku,“ hlásil drsný velitel patroly. „Takhle jsme ji už našli.“ Poškrábal se v hustém černém vousu a zadíval se na Bashereho, jako by u něj hledal oporu. „Tvrdí, že jsme jí zabili Gille. Asi psa či kočku nebo tak něco, podle toho, jak se chová. Jmenuje se Nerith. Tolik jsme z ní dostali.“ Žena se otočila a zaprskala na něj.
Rand si povzdechl. Ne psa. Ne! To jméno nepatřilo na seznam! Ale slyšel, jak se mu v hlavě ozývají jména, a „damane Gille“ tam byla taky. Luis Therin brečel kvůli své Ilieně. Její jméno bylo na seznamu také. Rand to považoval za správné.
„Tohle je seanchanská Aes Sedai?“ zeptala se znenadání Anaiyella, předklonila se a zadívala se na Nerith. Ta po ní plivla rovněž a rozzuřeně vyvalila bulvy. Rand jim vysvětlil to málo, co o sul’dam věděl, že ovládají ženy, které mohou usměrňovat, s pomocí vodítka a obojku z ter’angrialu, jenže samy usměrňovat nemohou, a k jeho úžasu křehká a usměvavá vznešená paní chladně pravila: „Jestli s tím má můj pán Drak potíže, oběsím ji sama.“ Nerith po ní znovu plivla! Tentokrát opovržlivě. Té tedy odvaha rozhodně nechyběla.
„Ne!“ zavrčel Rand. Světlo, věci, které byli lidé ochotní udělat, aby získali jeho přízeň! Nebo možná byl vrchní podkoní Anaiyelle bližší, než se považovalo za slušné. Ten muž byl obtloustlý a plešatý - a kmán, což u Tairenů hodně znamenalo - ale ženy měly ohledně mužů zvláštní vkus. Věděl to z vlastní zkušenosti.
„Jakmile budeme připravení vyrazit,“ řekl Basheremu, „ty muže propusťte.“ Brát zajatce do dalšího útoku nepřicházelo v úvahu a nechat sto mužů - teď stovku, později určitě přibudou další - nechat je se zásobovacími vozy by znamenalo říkat si o spoustu potíží. Když je nechá tady, žádné potíže dělat nebudou. Dokonce ani jezdec by nemohl doručit zprávu rychleji, než on cestoval.
Bashere nepatrně pokrčil rameny. Myslel si, že to tak dopadne, ale vždycky tady byla naděje. Zvláštní věci se dály, i když u toho zrovna nebyl žádný ta’veren.
Weiramon a Anaiyella otevřeli pusu téměř zaráz, aby něco namítli, ale Rand pokračoval. „Řekl jsem to a tak to bude! Ale tu ženu si necháme. A každou další, kterou zajmeme.“
„Ať shoří moje duše!“ zaječel Weiramon. „Proč?“ Vypadal ohromeně a Bashere sebou polekaně trhl. Anaiyella opovržlivě zkřivila rty, než se jí podařilo předvést pánu Drakovi sladký úsměv. Očividně ho považovala za slabocha, jenž ji nepošle s ostatními. Půjdou obtížným terénem, nemluvě o omezených dávkách. A počasí nebylo zrovna nejlepší.
„Už proti sobě mám dost Aes Sedai, abych poslal sul’dam zpátky k jejímu řemeslu,“ sdělil jim. Světlo vědělo, že je to pravda! Přikývli, Weiramon pomalu. Basheremu se zřejmě ulevilo. Anaiyella byla zklamaná. Ale co s tou ženou a případně dalšími, které chytí, udělá? Nehodlal proměnit Černou věž ve vězení. Aielové by je mohli držet. Až na to, že by jim moudré nejspíš podřízly krky, jakmile by se k nim otočil zády. A co sestry, jež Mat vede do Caemlynu spolu s Elain? „Až to skončí, předám ji Aes Sedai, které vyberu.“ To by mohlo vypadat jako gesto dobré vůle, trocha medu, aby jim to osladilo, že musely přijmout jeho ochranu.