Ještě to nevyslovil a Nerith zesinala a zaječela z plna hrdla. Bez ustání vyla a vyrazila ze svahu.
„Zatracená -! Chyťte ji!“ štěkl Rand a saldejská patrola za ní vyrazila, koně přeskakovali stromy a pařezy bez ohledu na hrozící zlomené nohy a vazy. Ona stále vřeštěla a pobíhala mezi koňmi.
Ve východním průsmyku se v záblesku stříbrného světla otevřel průchod, černě oděný voják prošel a vyhoupl se do sedla. Průchod zmizel a on pobídl koně do cvalu na kopec, kde čekal Gedwyn s Rochaidem. Rand to lhostejně pozoroval. Luis Therin zase žvanil o zabíjení, zabití všech asha’manů, než bude pozdě.
Když se ti tři konečně vydali k Randovi, čtyři Saldejci už Nerith hodili na zem a svázali na rukou a na nohou. Museli být čtyři, jak se zmítala a kousala, a pobavený Bashere se sázel, jestli nakonec ona nepřemůže je. Anaiyella mručela něco o nakřáplé lebce. Myslela tím, že by jí měli rozrazit hlavu? Rand se na ni zamračil.
Voják s Gedwynem a Rochaidem se nejistě ohlížel po Nerith, když jeli kolem. Rand si jen matně vzpomněl, že ho zahlédl v Černé věži, když poprvé předával stříbrné meče a dal Taimovi první špendlík s drakem. Byl mladý, jmenoval se Varii Nensen, a přes husté kníry stále nosil průhledný závoj. Ale když musel čelit svým krajanům, nijak neváhal. Jeho věrnost teď patřila jen Černé věži a Draku Znovuzrozenému, jak vždycky tvrdil Taim. Ta druhá část zněla, jako by ho to napadlo až později.
„Máš tu čest předat hlášení Draku Znovuzrozenému, vojáku Nensene,“ podotkl Gedwyn. Trpce.
Nensen se narovnal v sedle. „Můj pane Draku!“ štěkl a praštil se pěstí do prsou. „Asi třicet mil na západ jsou další, můj pane Draku.“ Rand jim řekl, že nemají chodit dál než třicet mil. K čemu by bylo, kdyby nějaký voják Seanchany našel, když by ostatní postupovali stále dál na západ? „Jejich asi o polovinu míň než nás,“ pokračoval Nensen. „A...“ Tmavýma očima zalétl k Nerith. Byla svázaná a Saldejci se ji snažili dostat na koně. „A neviděl jsem žádné ženy, můj pane Draku.“
Bashere se zadíval na oblohu. Bylo zataženo, ale slunce by ještě mělo být vysoko. „Je čas nakrmit muže, než se vrátí ostatní,“ prohodil a spokojeně kývl. Nerith se podařilo kousnout jednoho Saldejce do ruky a visela na něm jako jezevec.
„Nakrm je rychle,“ prohlásil Rand podrážděně. Bude s každou zajatou sul’dam tak těžké pořízení? Nejspíš ano. Světlo, co když zajmou damane? „Nechci v horách strávit celou zimu.“ Damane Gille. Jakmile se jméno dostalo na seznam, nemohl ho vymazat.
Mrtví nikdy nemlčí, zašeptal Luis Therin. Mrtví nikdy nespí.
Rand zajel k ohňům. Neměl chuť k jídlu.
Z vyčnívající skály studoval Furyk Karede pozorně zalesněné hory okolo. Jeho kůň, vysoký grošák, zvedl uši, jako by zachytil nějaký zvuk, který jezdci unikl, ale jinak se zvíře nehýbalo. Karede musel občas přestat a otřít si dalekohled. Bylo ráno, obloha pod mrakem a poprchávalo. Dva černé chocholy na Karedeho přilbě se ohýbaly, místo aby trčely rovně, a voda mu stékala i po zádech. Ve srovnání se včerejškem pršelo mírně a ve srovnání se zítřkem nejspíš taky. Nebo s dnešním odpolednem. Na jihu hrozivě zahřmělo. Karede si však nedělal starosti s počasím.
Průsmykem pod ním procházeli poslední z dvou tisíc tří set mužů, které sehnali ze čtyř posádek. Měli dobré koně a celkem rozumné velení, ale jen dvě stě z nich byli Seanchané a jen dva kromě něj nosili rudozelené pruhy gardy. Většina ostatních pocházela z Tarabonu - znal jejich povahu - ale dobrá třetina byli Amadičané a Altařané, kteří přísahy složili teprve nedávno, aby si mohl být jistý, že je dodrží. Někteří z Altařanů a Amadičanů už věrnost dvakrát třikrát porušili. Nebo to alespoň zkusili. Lidé na této straně Arythského oceánu prostě neměli žádnou čest. Vepředu jel tucet sul’dam, a on si přál, aby místo dvou všech dvanáct vedlo na vodítku vedle koně damane.
O padesát kroků dál deset mužů předního voje sledovalo stráně nad nimi, i když ne tak pozorně, jak by měli. Příliš mnoho z nich spoléhalo na to, že zvědové odhalí každé nebezpečí. Karede si v duchu poznamenal, že s nimi musí osobně promluvit. Potom budou povinnosti plnit dokonale, nebo je pošle k dělnickým odvedencům.
Na východě se objevil raken, přelétl nízko nad vrcholky stromů a stočil se. Zvláštní. Morat’raken, létavci, vždycky rádi létali vysoko, pokud se moc neblýskalo. Karede odložil dalekohled a díval se.
„Třeba konečně dostaneme zprávu od zvědů,“ podotkl Jadranka. K ostatním důstojníkům za Karedem, ne k němu. Tři z deseti měli hodnost jako Karede, ale muže v krvavě rudé a téměř černé zelené gardy smrtihlavů vyrušoval kromě urozených málokdo. Vlastně i málokterý urozený.
Podle příběhů, jež slýchal jako dítě, jeden z jeho předků, šlechtic, následoval Luthaira Pendraga do Seanchanu na rozkaz Artuše Jestřábí křídlo, ale o dvě stě let později, když byl zabezpečen pouze sever, se další předek pokusil vytvořit vlastní království a místo toho skončil prodaný v dražbě. Snad to tak i bylo. Mnoho da’covale se pyšnilo šlechtickými předky. Aspoň mezi sebou. Jenom málokterého z urozených takové řeči pobavily. V každém případě se Karede považoval za šťastného, když ho vybírači vybrali, hřmotného chlapce stěží dost starého, aby mohl plnit zadané úkoly, a stále cítil pýchu nad krkavci vytetovanými na ramenou. Mnoho gardistů chodilo bez kabátu či košile, kdykoliv to bylo možné, aby bylo tetování vidět. Aspoň lidé, ogierští zahradníci nebyli poznačení ani nebyli majetkem, ale to bylo jen mezi nimi a císařovnou.
Karede byl da’covale a byl na to pyšný. Stejně jako všichni členové gardy byl i on majetkem Křišťálového trůnu, tělem i duší. Bojoval tam, kde mu císařovna ukázala, a zemře v den, kdy ona řekne zemři. Garda se zodpovídala pouze císařovně, a kde se objevila, objevila se jako její ruka, viditelná připomínka jí samé. Nebylo divu, že někteří z urozených mohli zneklidnět, když se dívali, jak kolem projíždí oddíl gardistů. Byl to mnohem lepší život než vyklízet nějakému urozenému pánovi stáje nebo podávat kafu urozené paní. Ale proklínal štěstí, které ho poslalo sem do hor na prohlídku posádek.
Raken vyrazil k západu a dva létavci se předkláněli v sedle. Nepřinesl žádné výzvědné hlášení ani zprávu pro něj. Furyk věděl, že si to jen představuje, ale tvor s dlouhým, nataženým krkem vypadal... nervózně. Kdyby byl někdo jiný, mohl být taky nervózní. Od chvíle, kdy před třemi dny dostal rozkaz ujmout se velení a přesunout se na východ, dostal jen pár zpráv, a mlha s každou zprávou spíš houstla, než by se pročistila.
Místní, tito Altařané, zřejmě vyrazili do hor v hojném počtu, ale jak? Silnice podél severní hranice pohoří byly strážené skoro až k hranici s Illianem, hlídkovali tu létavci a morat’torm a také patroly na koních. Proč se Altařané rozhodli ukázat tolik zubů? Postavit se na odpor? Člověk se mohl zaplést do souboje kvůli nevhodnému pohledu - i když se pomalu učili, že vyzvat na souboj gardistu je jen pomalejší způsob jak si podříznout hrdlo - ale viděl, jak se šlechtici tohoto takzvaného státu pokoušejí prodat jeden druhého i svou královnu za pouhý náznak, že by jejich vlastní země mohla získat ochranu a ještě by se k ní mohly připojit pozemky sousedů.