Nadoc, hromotluk s klamně mírnou tváří, se otočil v sedle a zadíval se za rakenem. „Nelíbí se mi pochodovat naslepo,“ zamumlal. „Ne, když se Altařanům podařilo dostat sem čtyřicet tisíc mužů. Nejmíň čtyřicet tisíc.“
Jadranka zafrkal tak hlasitě, až jeho vysoký bělouš poskočil. Jadranka byl nejstarší ze tří kapitánů pod Karedeho velením a sloužil skoro tak dlouho jako sám Karede. Byl velice malý, s výrazným nosem, a nafukoval se tak, až si člověk mohl myslet, že je sám urozený. Jeho kůň byl vidět na míle. „Čtyřicet tisíc nebo stovka, Nadocu, jsou roztroušení odsud až na konec pohoří, jsou příliš daleko od sebe, aby se mohli navzájem podporovat. Bodni mě do očí, půlka jich už je nejspíš mrtvá. Všude museli narazit na naše posádky. Proto nedostáváme hlášení. My jenom máme vyhubit zbytky.“
Karede spolkl povzdech. Doufal, že Jadranka není navrch ještě i hlupák. Chvála vítězů se šířila rychle, ať už šlo o vojsko nebo o půl praporce. Právě vzácné porážky byly mlčky spolknuty a zapomenuty. Takové mlčení bylo... hrozivé.
„Podle posledního hlášení mi to nepřipadalo jako zbytky,“ trval Nadoc na svém. On žádný hlupák nebyl. „Necelých padesát mil před námi je pět tisíc mužů a pochybuji, že nám budou stačit košťata.“
Jadranka znovu frkl. „Rozdrtíme je, s meči nebo košťaty. Světlo spal moje oči, nemůžu se dočkat slušného střetu. Řekl jsem zvědům, ať jedou co nejrychleji, dokud je nenajdou. Nechci, aby nám proklouzli.“
„Cože jsi udělal?“ zeptal se Karede tiše.
Tiše netiše, všichni se po něm podívali. I když Nadoc a pár dalších nejdřív vytřeštili oči na Jadranku. Zvědové mají jet co nejrychleji, mají hledat, co jim bylo nařízeno. Co kvůli těmto rozkazům uniklo pozornosti?
Než kdokoliv stačil otevřít ústa, ozval se z průsmyku křik, jekot a ržání koní.
Karede si přiložil k oku koženou rourku dalekohledu. V průsmyku před ním umírali lidé a koně pod krupobitím zřejmě šipek z kuší, podle toho, jak velice snadno střely prorážely ocelové kyrysy a rvaly kroužkové brnění. Stovky mužů již byly na zemi a další se zranění hroutili v sedlech nebo byli opěšalí a prchali od koní zmítajících se na zemi. Příliš mnoho jich utíkalo. Zatím muži v sedlech otáčeli koně a snažili se uprchnout zpátky do průsmyku. Kde, ve Světle, byly sul’dam? Nemohl je najít. Už dřív čelil vzbouřencům, kteří měli sul’dam a damane, jež bylo vždycky třeba zabít co nejrychleji. Možná se místní poučili.
Náhle začala země vybuchovat a do vzduchu létaly fontány hlíny podél celého zástupu pod Karedeho velením, a s hlínou a kamením vyletovali i lidé a koně. Po obloze se míhaly blesky, modrobílé střely tříštící lidi i zemi. Jiní vojáci se prostě rozletěli na kusy, kousíčky tak malé, že je ani neviděl. Měli snad místní vlastní damane? Ne, to budou ty Aes Sedai.
„Co budeme dělat?“ optal se Nadoc. Byl otřesen. Dobře mu tak.
„Chceš snad opustit své lidi?“ vyjel Jadranka. „Seženeme je a zaútočíme, ty -!“ Jenom zachroptěl, jak mu Karedeho meč zajel do hrdla. Někdy bylo možné hlupáky snášet, jindy ne. Když se voják zhroutil ze sedla, Karede otřel čepel jeho valachovi o bílou hřívu, než kůň utekl. A někdy taky bylo třeba se trochu předvést.
„Seženeme, koho se dá, Nadocu,“ řekl, jako by Jadranka neotevřel pusu. Jako by nikdy neexistoval. „Zachráníme, co se dá, a stáhneme se."
Otočil se a zamířil do průsmyku, kde práskaly blesky a duněl hrom. Angharovi, mladému muži na rychlém koni, dal rozkaz jet na východ a ohlásit, co se tu vyvrbilo. Snad to uvidí nějaký létavec, možná taky ne, i když Karede už asi věděl, proč létají tak nízko. Tušil, že vznešená paní Suroth a generálové v Ebú Daru již také vědí, co se tady děje. Byl snad dnešek ten den, kdy zemře pro císařovnu? Pobídl koně do běhu.
Z širšího, řídce porostlého hřebene se Rand díval k západu přes hvozdy pod sebou. S jedinou silou v sobě - život, tak sladký; hnus, ach tak ohavný - viděl jednotlivé listy, ale to nestačilo. Tai’daišar dupl. Zubaté štíty za ním a po stranách převyšovaly hřeben o míli či víc, ale hřeben sám byl dost vysoko nad vrcholky stromů a zalesněné údolí se táhlo na legui daleko a bylo asi legui široké. Dole panoval klid. Stejný klid jako v prázdnotě, v níž plul. Aspoň prozatím. Tu a tam stoupaly chocholy kouře, kde dva tři stromy vedle sebe hořely jako pochodně. Jen díky vlhkosti ve vzduchu i v půdě se údolím nepřehnal požár.
Flinn a Dashiva byli jediní asha’mani, kteří s ním zůstali. Všichni ostatní byli dole v údolí. Ti dva stáli opodál na kraji lesa, drželi koně a sledovali les. No, Flinn les sledoval, a stejně pozorně jako Rand. Dashiva se jenom občas koukl, křivil rty a občas si cosi zamumlal, na což Flinn přešlápl a koutkem oka se po něm podíval. Oba plnila jediná síla až téměř po okraj, ale Luis Therin pro změnu naprosto nic nenamítal. V posledních dnech se stále víc ukrýval.
Na obloze dokonce svítilo slunce a roztroušené mraky byly šedé. Už pět dní uplynulo od chvíle, kdy Rand přivedl své malé vojsko do Altary, pět dní, co uviděl svého prvního mrtvého Seanchana. Od té doby jich hodně přibylo. Cítil volavku vypálenou do dlaně tisknoucí se přes rukavici k Dračímu žezlu. Ticho. Žádní létající tvorové nebyli nikde vidět. Tři z nich zemřeli, z oblohy je smetl blesk dřív, než se jejich jezdci naučili držet v uctivé vzdálenosti. Bashereho ti tvorové fascinovali. Ticho.
„Třeba to už skončilo, můj pane Draku.“ Ailil mluvila chladně a klidně, ale poplácávala svou klisnu po krku, třebaže ta uklidňovat nepotřebovala. Koutkem oka pohlédla na Flinna a Dashivu a narovnala se, jak před nimi nechtěla ukázat svůj neklid.
Rand si uvědomil, že si pobrukuje, a hned toho nechal. To byl zlozvyk Luise Therina při pohledu na hezkou ženu, která nebyla jeho. Nebyla jeho! Světlo, jestli začíná přebírat jeho manýry, když tu ani není, tak...!
Náhle se údolím rozezněla dutá rána. Dobré dvě míle daleko vyšlehl nad stromy oheň a pak další a další. Do lesa kousek od nejvyšších plamenů udeřily blesky jako klikatá modrobílá kopí. Změť blesků a ohně, a zase byl klid. Tentokrát nechytily žádné stromy.
Něco z toho byl saidín. Něco z toho.
Z jiné části údolí se ozval křik, nejasný a vzdálený. Bylo to příliš daleko i pro jeho saidínem posílený sluch, aby slyšel řinčení oceli. Přese všechno boj nevedli jen asha’mani, zasvěcení a vojáci.
Anaiyella si vydechla, dech asi zadržovala od chvíle, kdy souboj s pomocí jediné síly začal. Lidé bojující ocelí ji nevzrušovali. Pak poplácala svého koně po krku. Ten jen zastříhal ušima. Rand si toho u žen všiml. Když byla nějaká žena podrážděná, často se pokoušela uklidnit ostatní, ať už to potřebovali nebo ne. V případě nouze postačil i kůň. Kde je ten Luis Therin?
Podrážděně se předklonil a začal znovu studovat lesní porost. Rostlo tu hodně vždyzelenů - duby, borovice a kaliny - a přes nedávné sucho tvořily účinnou clonu i pro jeho posílený zrak. Jakoby mimoděk se dotkl úzkého rance pod třmenem. Mohl ho vzít do ruky. A udeřit naslepo. Mohl vjet dolů do lesa. A pak by neviděl dál než na deset kroků. Tam dole by byl asi stejně k užitku jako jeden z vojáků.