Mezi stromy o kousek dál se objevil průchod a tentokrát v něm byly vidět jiné stromy a hustý, zimně hnědý podrost. Prošel jím asha’manský voják s měděnou pletí, tenkým knírem a malou perličkou v uchu a průchod zmizel. Voják před sebou strkal sul’dam s rukama svázanýma za zády. Byla by to moc hezká žena, nebýt rudé boule na spánku. Ta zřejmě odpovídala jak jejím pomačkaným šatům, tak její náladě, mračila se jako běs. Když ji voják strkal na hřeben, prskala na něj a pak i na Randa.
Voják se postavil do pozoru a zasalutoval. „Voják Arlen Nalaam, můj pane Draku,“ štěkl a zíral na Randovo sedlo. „Rozkaz pána Draka zněl, přivést každou zajatou ženu k němu."
Rand kývl. Aspoň to vypadalo, že něco dělá, když prohlížel zajatkyně, aby se ujistil, že jsou opravdu to, co každý pitomec viděl, že jsou. „Odveď ji k vozům, vojáku Nalaame, a pak se vrať do boje.“ Málem zaskřípal zuby. Vrať se do boje. Zatímco Rand al’Thor, Drak Znovuzrozený a král Illianu, sedí na koni a civí na stromy!
Nalaam znovu zasalutoval a ženu odehnal. Ona se ohlížela přes rameno po Randovi. S užasle vykulenýma očima. Z nějakého důvodu ji Nalaam zastavil až na místě, kudy přišel. Přitom stačilo jen odejít tak daleko, aby neporanil koně.
„Co to děláš?“ zeptal se Rand, když muže naplnil saidín.
Nalaam se pootočil a krátce zaváhal. „Přijde mi to jednodušší tady, když použiju místo, kde jsem už průchod udělal, můj pane Draku. Saidín... Saidín tu působí... divně.“ Zajatkyně se pro změnu zamračila na něj.
Rand mu po chvíli pokynul, ať pokračuje. Flinn předstíral, že ho zajímá podpínka u sedla, ale plešoun se usmíval. Poťouchle. Dashiva... se zahihňal. Flinn se o tom, jak podivně saidín tady v údolí působí, zmínil jako první. Narishma a Hopwil ho pochopitelně slyšeli a Morr přihodil svůj příběh o „divnosti“ kolem Ebú Daru. Nebylo divu, že teď všichni tvrdili, že něco cítí, ačkoliv nikdo nemohl říci co vlastně. Saidín prostě působil... zvláštně. Světlo, s tou špínou na mužské polovici pravého zdroje, jak mohl působit jinak? Rand doufal, že jeho nová nevolnost nesklátila i ostatní.
Nalaam otevřel průchod a zmizel i se zajatkyní. Rand se natáhl pro saidín. Život a hnus dohromady. Led, vedle něhož by srdce zimy vypadalo hřejivě, a oheň, že by zchladla i kovářská výheň, smrt čekající, až uklouzne. Chtěla, aby uklouzl. Působilo to úplně stejně. Nebo ne? Zamračil se na místo, kde zmizel Nalaam. Nalaam a ta žena.
Byla to čtvrtá sul’dam, kterou za odpoledne chytili. Dohromady jich bylo třiadvacet. A dvě damane, se svými stříbrnými vodítky a obojky, vezli je na oddělených vozech. V těch obojcích nemohly udělat víc než tři kroky, aby se jim neudělalo víc zle než Randovi, když uchopil pravý zdroj. Nebyl si jistý, jestli z nich sestry s Matem nakonec budou mít radost. První damane před třemi dny nepovažoval za zajatkyni. Byla to štíhlá plavovláska s velkýma modrýma očima, seanchanská zajatkyně, kterou chtěl osvobodit. Ale když nutil sul’dam, aby jí sundala obojek, její a’dam, ta ječela, ať jí sul’dam pomůže, a okamžitě se začala ohánět jedinou silou. Dokonce nabídla svůj krk sul’dam, aby jí ho zase vrátila! Devět obránců a jeden asha’manský voják zemřeli, než ji dokázali odstínit. Gedwyn by ji byl zabil na místě, kdyby ho byl Rand nezarazil. Obránci, které usměrňující ženy vyváděly z míry tolik, co ostatní lidi muži, kteří to dokázali - obránci ji stále chtěli zabít. V bojích utrpěli značné ztráty, ale že muže zabila zajatkyně, to se jich zřejmě dotklo.
Obětí bylo víc, než Rand čekal. Třicet jeden obránce a čtyřicet šest rytířů padlo, víc než dvě stě legionářů a šlechtických ozbrojenců. Sedm vojáků a zasvěcených, muži, s nimiž se Rand dosud nesetkal, než je povolal do Illianu. Příliš mnoho, vzhledem k tomu, že všechno kromě nejtěžších zranění bylo možné vyléčit, pokud dokázal raněný chvilku vydržet. Ale zatlačoval Seanchany na západ. A zatlačoval je tvrdě.
Někde dál v údolí se zase ozval křik. Oheň se objevil tři míle na západ a do stromů udeřil blesk. Po úbočí létaly stromy a kamení, zvláštní fontány jako by pochodovaly po svahu. Rachot výbuchů přehlušil křik. Seanchané ustupovali.
„Pojďte sem,“ nakázal Rand Flinnovi a Dashivovi. „Oba. Najděte Gedwyna a vyřiďte mu, že jsem říkal, ať je tvrdý! Tvrdý!“
Dashiva se zaškaredil na les a neohrabaně pobídl koně po hřebeni. S koňmi to prostě neuměl, ať na nich jel, či je vedl. Vždyť si málem zakopával o meč!
Flinn se na Randa ustaraně podíval. „To tady chceš zůstat sám, můj pane Draku?“
„Nejsem sám,“ podotkl Rand suše a podíval se na Ailil a Anaiyellu. Ty poodjely ke svým zbrojencům, dvě stovky jejich kopiníků na ně čekaly pod kopcem na východě. Denharad v jejich čele se mračil přes mřížové hledí své přilby. Velel nyní oběma houfům, a i když se staral o Ailil a Anaiyellu, jeho muži stále stačili na to, aby odradili většinu útočníků. Kromě toho měl Weiramon zabezpečený severní konec hřebene, že by moucha neproletěla, jak tvrdil, a Bashere držel jih. Bez vychloubání. Bashere prostě postavil hradbu kopí a nebavil se o tom. A Seanchané ustupovali. „A já sám nejsem zrovna bezmocný.“
Flinn se tvářil poněkud pochybovačně a poškrábal se v bílém chmýří na hlavě, než zasalutoval a odvedl koně k místu, kde již Dashivův průchod pohasínal. Mumlal si pro sebe, že by se za to Dashiva nemusel stydět. Rand chtěl prskat. Nesměl zešílet a oni taky ne.
Flinnův průchod zmizel a Rand se jal znovu pozorovat stromy. Opět byl klid. Čas se táhl. Nápad zničit posádky v horách byl špatný. V tomto terénu se mohl člověk nevědomky dostat na půl míle od vojenského oddílu. V těch hustých hvozdech od něj mohl být na deset kroků, aniž by to zjistil! Potřeboval se Seanchanům postavit na lepší půdě. Potřeboval...
Náhle zápasil se saidínem, se záchvaty, které mu snažily udělat díru do hlavy. Prázdnota mizela, tála pod tím útokem. Zoufale propustil pravý zdroj, než ho zabije. Obrátil se mu žaludek. Zdvojené vidění mu ukázalo dvě Mečové koruny. Ležely v husté prsti a suchém listé přímo před ním! On ležel na zemi! Nějak nemohl dýchat, lapal po dechu. Jeden zlatý vavřínový list na koruně byl odlomený a několik maličkých zlatých mečíků bylo potřísněných krví. Prudká bolest v boku mu prozradila, že ta nikdy nezahojená rána se opět otevřela. Pokoušel se zvednout a vykřikl. Ohromeně zíral na tmavé opeření šípu, který ho zasáhl do pravé paže. Zhroutil se. Něco mu kapalo na obličej. Něco mu stékalo před očima. Krev.
Nejasně si uvědomil pronikavý jek. Mezi stromy na severu se objevili jezdci, cválali po hřebeni se sklopenými kopími a jiní stříleli z krátkých luků tak rychle, jak je stačili napínat. Jezdci v modrožluté zbroji z překrývajících se destiček a obrovských přilbách připomínajících hmyzí hlavy. Seanchané, zřejmě jich bylo několik set. Od severu. Tolik k Weiramonově mouše.
Rand se snažil dosáhnout na pravý zdroj. Bylo příliš pozdě, aby si dělal těžkou hlavu, že se pozvrací nebo upadne. Jindy by se tomu možná zasmál. Snažil se... Bylo to jako hledat potmě špendlík znecitlivělýma rukama.