24
Čas železa
Asi deset leguí od Ebú Daru připlachtil z podmračeného východu slunce raken a přistál na dlouhé louce označené barevnými fábory na vysokých tyčích jako létavecká dráha. Zhnědlá tráva byla udusaná a rozrytá. Veškerý půvab, jímž ještěři oplývali ve vzduchu, byl ztracen, jakmile se drápy dotkli země, neohrabaně popobíhali a kožovitá křídla s rozpětím dobře patnáct sáhů drželi vysoko, jako kdyby se chtěli převrátit na záda. Ani v tom, když raken kolébavě běžel po dráze a mával křídly, s létavci přikrčenými v sedle, jako by se ještěra snažili zvednout do vzduchu pouhou silou vůle, nebylo nic moc půvabného. Raken tak běžel, dokud se konečně nedostal do vzduchu, a špičkami křídel jen tak tak minul vrcholky olivovníků na konci dráhy. Teprve když získal výšku a zamířil ke slunci a oblakům, vrátila se mu důstojnost a vznešenost. Létavci, kteří teď přistáli, se ani nenamáhali sesednout. Jeden pozemník zatím přinesl koš, aby mohl raken spolykat celé sušené plody, a jeden z létavců předal výzvědné hlášení výše postavenému pozemníkovi a druhý se sehnul na druhou stranu a převzal nové rozkazy od létavce až příliš vysoce postaveného, aby častěji přebíral otěže osobně. A pak ještěra otočili a dovedli ho k místu, kde čtyři či pět dalších čekalo, až přijdou na řadu k dlouhému běhu ke slunci.
Poslové se o překot hnali mezi postupujícími formacemi kavalerie a pěchoty a doručili výzvědná hlášení do obrovského velitelského stanu s červeným praporem. Tady minuli naduté tarabonské kopiníky, támhle netečné amadicijské pikenýry ve čtvercích, s vodorovnými pruhy v barvách praporů, k nimž byli přiděleni, na kyrysech. Altarská lehká jízda v neuspořádaných hloučcích předváděla své oře a prsa jim marnivě křižovaly rudé pruhy, naprosto odlišné od označení, jaké nosili všichni ostatní. Altařané nevěděli, že pruhy označují nespolehlivé nepravidelné jednotky. Byly tady vyznamenané oddíly seanchanských vojáků snad ze všech koutů císařství, pyšnící se svými poctami, světloocí z Alqamu, medově hnědí z N’Kon, lidé černí jako uhlí z Khowealu a Dalensharu. Byli tu morat’torm se svými hadovitými zvířaty s bronzovými šupinami, vedle nichž koně jankovatěli, a dokonce i pár morat’grolm s jejich přisedlými zvířaty se zobáky, ale jedna věc, která vždycky doprovázela seanchanské vojsko, tady viditelně scházela. Sul’dam a damane byly stále ve svých stanech. Generálkapitán Kennar Miraj o sul’dam a damane hodně přemýšlel.
Ze svého místa na pódiu viděl jasně na stůl s mapami, u něhož podporučíci bez přileb kontrolovali hlášení a posouvali značky podle rozmístění jednotek v terénu. Nad každou značkou byl malý papírový praporek a napsané symboly udávaly velikost a složení oddílu. Najít slušné mapy těchto zemí bylo téměř nemožné, ale okopírovaná mapa na velkém stole postačovala. A to, co mu říkala, mu dělalo starosti. Černá kolečka posádek byla zničena či rozprášena. Bylo jich příliš mnoho na celé východní polovině Venirského pohoří. Rudé klíny pro oddíly na pochodu označovaly stejně hustě západní část a všechny ukazovaly zpátky k Ebú Daru. A mezi černými kolečky bylo roztroušených sedmnáct bílých. Zatímco se díval, mladý důstojník v hnědočerné uniformě morat’torm pečlivě položil osmnácté. Nepřátelské síly. Několik mohlo znamenat tentýž oddíl, který byl spatřen dvakrát, jenomže většina z nich byla příliš daleko od sebe a načasování při jejich spatření neodpovídalo.
Úředníci v prostých hnědých kabátech, pouze s označením úřednické hodnosti na širokém límci, čekali u psacích stolů s pery v rukou, až Miraj vydá rozkazy, které pak oni okopírují. On už vydal všechny rozkazy, které mohl. V horách bylo celkem devadesát tisíc nepřátelských vojáků, téměř dvakrát tolik, kolik mohl sehnat tady včetně domorodých odvedenců. Bylo jich neuvěřitelně mnoho, až na to, že zvědové nelhali. Lhářům jejich druhové prostě podřízli krky. Bylo jich příliš mnoho, vyskakovali ze země jako brouci snovači v Sen T’jore. Aspoň že museli ještě překonat sto mil pohoří, jestli chtěli udeřit na Ebú Dar. Bílá kolečka nejdál na východě skoro dvě stě. A pak ještě sto mil kopcovitým terénem. Nepřátelský generál určitě nemohl dovolit, aby jeho roztroušené oddíly byly vyřízeny jeden po druhém. Shromáždit je potrvá ještě déle. V této chvíli byl na jeho straně pouze čas.
Stanové chlopně se rozletěly a dovnitř vplula vznešená paní Suroth s černými vlasy spadajícími v hrdém hřebenu na záda po sněhobílé róbě a bohatě vyšívané svrchní tunice, jež nějak unikly blátu venku. Myslel si, že je stále ještě v Ebú Daru. Musela přiletět s to’raken. Doprovázela ji malá družina, tedy na ni. Dva smrtihlavové s černými střapci na jílcích mečů jí podrželi průchod otevřený a venku byli vidět další, muži s kamennými tvářemi v červenozeleném. Ztělesnění císařovny, kéž žije věčně. Dokonce i urození si jich všimli. Suroth vplula dovnitř, jako by to byli jen další sluhové vedle bohatě oděné da’covale ve střevících a téměř průsvitné bílé róbě s medově žlutými vlasy spletenými do tenkých cůpků, jež přinášela zlacený stolek vznešené paní. Surothin hlas urozené krve, Alwhin, podmračená ženština v zelených šatech s vyholenou levou polovinou hlavy a zbytkem světle hnědých vlasů spletených do přísného copu, kráčela těsně za svou paní. Když Miraj sestoupil z pódia, šokovaně si uvědomil, že druhá da’covale za Suroth, malá, tmavovlasá a štíhlá v průsvitných šatech, je damane! Damane oblečená jako majetek, to bylo neslýchané, ale ještě podivnější bylo, že ji na a’damu vedla Alwhin!
Když poklekal, nedovolil, aby se mu něco z toho objevilo ve tváři. Zamumlaclass="underline" „Světlo na tě sviť, vznešená paní Suroth. Všechna čest vznešené paní Suroth.“ Všichni ostatní padli na břicho na zem pokrytou plátnem a sklopili oči. Miraj byl urozený, byť ne natolik, aby si mohl holit spánky jako Suroth. Měl nalakované jen nehty na malíčcích. Byl příliš nízko postavený, aby zaznamenal překvapení, jestli vznešená paní dovolovala svému hlasu chovat se jako sul’dam, i když byla povýšena mezi so’jhin. Zvláštní časy ve zvláštní zemi, kudy chodí Drak Znovuzrozený a marath’damane pobíhají volně, aby zabíjely a zotročovaly, koho se jim zlíbí.
Suroth si ho skoro nevšimla a věnovala se mapě. A černé oči při pohledu na ni přimhouřila z dobrého důvodu. Pod ní Hailene dokázali mnohem víc, než se jim snilo, a získali zpět velké části ukradených zemí. Původně tu totiž měli jen prozkoumat cesty, a po Falme si někteří mysleli, že i to je nemožné. Suroth podrážděně zaťukala prsty, s dlouhými, modře nalakovanými nehty na ukazováku a prostředníku, o stůl. Kdyby se jí dál vedlo dobře, mohla by si hlavu vyholit docela a nalakovat i prsteníky. Za tak veliké úspěchy mohla být dokonce adoptována do císařské rodiny. A kdyby zašla příliš daleko, přehnala to, mohla by skončit s nehty ostříhanými a nacpaná v gázových šatech jako služka někoho z urozených, pokud by ji neprodali nějakému sedlákovi, aby mu pomáhala orat pole či se potila v dílně. Miraj by si přinejhorším jen musel otevřít žíly.
Dál Suroth trpělivě pozoroval, ale než byl povýšen mezi urozené, byl jen výzvědným poručíkem, morat’raken, a nemohl si nevšímat, co se děje kolem něho. Zvěd žil nebo umíral podle toho, co uviděl nebo ne, a stejně tak ostatní. Ve stanu leželi lidé na zemi. Někteří skoro nedýchali. Suroth si ho měla odvést stranou a nechat je pokračovat v práci. Vojáci u vchodu odehnali posla. Jak vážná zpráva musela být, že se ta žena pokoušela procpat přes smrtihlava?