Jeho pozornost upoutala da’covale s psacím stolkem. Hezounkou tvář panenky hyzdil velice podmračený výraz. Majetek předváděl hněv? A bylo tu ještě něco. Pohledem zaletěl k damane, jež stála s hlavou sklopenou, ale přesto se zvědavě rozhlížela kolem. Hnědooká da’covale a světlooká damane se od sebe lišily jako noc a den, něco však měly společné. Něco ve tváři. Zvláštní. Nepoznal u nich, jak jsou staré.
I když jen rychle vzhlédl, Alwhin si toho všimla. Škubla damane za stříbrné vodítko a’damu a strhla ji na podlahu. Luskla prsty a ukázala na zem, načež se zaškaredila, když se da’covale s medovými vlasy nepohnula. „Lehnout, Liandrin!“ sykla. Ta se na Alwhin zlobně zamračila - zlobně! - a s trucovitým výrazem klesla na kolena.
Tuze zvláštní. Jenomže ne důležité. S nehybnou tváří, ale jinak překypující netrpělivostí, čekal dál. Netrpělivostí a značným neklidem. Byl povýšen mezi urozené poté, co za jedinou noc ujel padesát mil se třemi šípy v těle, aby přinesl zprávu o povstaleckém vojsku pochodujícím na samotný Seandar, a záda ho od toho ještě bolela.
Suroth se konečně přestala zajímat o stůl. Nedovolila mu vstát, natož aby ho objala jako jednoho z urozených. Ani to nečekal, stál příliš hluboko pod ní. „Jsi připraven na pochod?“ zeptala se stroze. Aspoň s ním nemluvila skrze svůj hlas. Před tolika důstojníky by s takovou hanbou musel celé měsíce koukat do země, pokud ne roky.
„Budu, Suroth,“ odvětil klidně a podíval se jí do očí. Byl urozený, jakkoli nízko. „Nedokážou se spojit dřív než za deset dní a nejméně dalších deset potrvá, než se dostanou z hor. Do té doby -“
„Budou tu zítra,“ štěkla. „Dnes! Jestliže přijdou, Miraji, přijdou prostřednictvím starodávného umění cestování, a zdá se pravděpodobné, že přijdou.“
Slyšel, jak se lidé na zemi vrtí, než se stačili ovládnout. Suroth se přestala ovládat a blábolí o legendách? „Jsi si jistá?“ Ta slova mu vyletěla z úst dřív, než je zarazil.
Předtím si jen myslel, že se přestala ovládat. Zaplálo jí v očích. Tiskla svou květinami vyšívanou róbu, až jí zbělely klouby a ruce se jí třásly. „Ty o mně pochybuješ?“ vyjela nevěřícně. „Stačí, že mám své zdroje informací.“ A zlobí se na ně stejně jako na něj, uvědomil si. „Jestli přijdou, tak s nimi bude asi padesát těch vznešeně nazvaných asha’manů, ale jenom pět či šest tisíc vojáků. Víc zřejmě od začátku neměli, ať létavci tvrdí cokoliv.“
Miraj pomalu kývl. Pět tisíc mužů, přesouvajících se nějakým způsobem prostřednictvím jediné síly, to by hodně vysvětlovalo. Jaké má zdroje informací, že ta čísla zná tak přesně? Nebyl natolik hloupý, aby se zeptal. Určitě měla ve svých službách naslouchače a hledače. Kteří pozorovali i ji. Padesát asha’manů. Už pouhá představa, že muži usměrňují, ho znechucovala. Povídalo se, že se sbírají ze všech států pod Drakem Znovuzrozeným, tím Randem al’Thorem, ale nečekal, že jich bude tolik. Drak Znovuzrozený prý dokáže usměrňovat. To by mohla být pravda, ale on byl Drak Znovuzrozený.
Dračí proroctví v Seanchanu znali dřív, než Luthair Pendrag začal se sjednocováním. Prý ve zkomolené formě, odlišné od čisté verze, kterou přivezl Luthair Pendrag. Miraj v těchto zemích viděl několik svazků Karaethonského cyklu a ty byly zkomolené taky - ani v jednom se nepsalo, že bude sloužit Křišťálovému trůnu! - ale proroctví přesto měla na lidi vliv. Nejeden doufal, že návrat přijde brzy, že tyhle země získají před Tarmon Gai’donem, takže Drak Znovuzrozený bude moci vyhrát Poslední bitvu pro slávu císařovny, kéž žije věčně. Císařovna bude určitě chtít, aby jí al’Thora poslali, aby mohla zjistit, jaký muž jí to slouží. S al’Thorem žádné potíže nebudou, jakmile před ní jednou poklekne. Jen málokdo dokázal setřást bázeň, když klečel před Křišťálovým trůnem, kde člověku jazyk vysušovala žízeň uposlechnout. Bylo však zřejmé, že dostat tohoto chlapíka na loď bude snazší, když počkají, než se zbaví asha’manů - určitě bude možné se jich zbavit - dokud nebude na cestě přes Arythský oceán do Seandaru.
Což ho přivedlo zpátky k problému, jemuž se snažil vyhnout, jak si náhle uvědomil. Nevyhýbal se těžkostem, rozhodně je slepě nepřecházel, ale tato situace se velmi lišila od toho, čemu čelil předtím. Bojoval ve dvou desítkách bitev, kdy obě strany používaly damane. Věděl, jak pracují. Nebyla to jen otázka útoku s jedinou silou. Zkušená sul’dam nějak dokázala vidět, co damane nebo marath’damane udělala, a damane to řekla ostatním, takže se mohly taky bránit. Mohla ale sul’dam vidět, co udělal muž? A hůř...
„Přenecháš mi sul’dam a damane?“ zeptal se, zhluboka se nadechl a přece jen dodaclass="underline" „Jestli jim ještě není dobře, bude to krátký a krvavý boj. Z naší strany.“
Což způsobilo, že lidé ležící na zemi se zase zavrtěli. Každá druhá kleveta v táboře se týkala choroby, která upoutala sul’dam a damane do jejich stanů. Alwhin zareagovala zcela otevřeně, u so’jhin zcela nepatřičně, a zuřivě se zamračila. Damane sebou znovu trhla a začala se třást. Zvláštní, medovlasá da’covale sebou trhla taky.
Suroth s úsměvem doplula ke klečící da’covale. Proč se usmívala na špatně vycvičenou služku? Začala ji hladit po copáncích a ta trucovitě našpulila rty. Byla to snad bývalá zdejší šlechtična? Surothina slova to potvrdila, i když očividně mluvila k Mirajovi. „Malé neúspěchy stojí málo. Velké mohou stát bolestně velkou cenu. Budeš mít damane, které žádáš, Miraji. A naučíš tyto asha’many, že měli zůstat na severu. Smeteš je z tváře země, asha’many, vojáky, všechny. Do posledního. Miraji. Domluvila jsem.“
„Stane se, jak pravíš, Suroth,“ opáčil. „Budou zničeni. Do posledního.“ Nic jiného říci nemohl, ale přál si, aby mu odpověděla na otázku, zda je sul’dam a damane ještě pořád špatně.
Rand vedl Tai’daišara kolem holého, kamenitého kopce, aby se podíval, jak většina jeho malého vojska vychází z děr ve vzduchu. Pevně držel pravý zdroj, tak pevně, až se mu málem chvěl v sevření. S jedinou silou v sobě cítil ostré špičky Mečové koruny, jež ho píchaly do spánků, ostřeji a zároveň odtažitě, dopolední chlad byl chladnější a zároveň nestál za povšimnutí. Nezahojené rány v boku mu působily jen tupou, vzdálenou bolest. Luis Therin nejistě supěl. Nebo se možná bál. Když se včera ocitl tak blízko smrti, možná už nechtěl tolik umřít. Ale on vlastně nikdy nechtěl zemřít. Jediné, co vždycky chtěl, bylo zabíjet. Což často zahrnovalo i zabít sebe.
Brzy bude dost zabíjení pro každého, pomyslel si Rand. Světlo, posledních šest dní stačilo, aby se i supovi udělalo špatně. Bylo to jenom šest dní? Avšak znechucení se ho nedotýkalo. Nedovolil to. Luis Therin neodpověděl. Ano. Byl čas pro srdce ze železa. A taky pro železné žaludky. Dotkl se dlouhého, v látce zabaleného rance pod třmenem. Ne. Ještě není vhodná chvíle. Možná ani nepřijde. Prázdnotou projela nejistota a možná že ještě něco jiného. Doufal, že ten čas nepřijde. Nejistota, ano, jenomže to druhé nebyl strach. Nebyl!