Stejný princip Rand používal celou dobu. Důvěřoval Basheremu a myslel si, že by mohl věřit i Gregorinovi, a nikdo z ostatních se neodvážil ani pomyslet na to, že se obrátí proti němu, když kolem sebe měl tolik cizinců, tolik starých nepřátel a tak málo přátel. Tiše se zasmál a díval se, jak se rozjíždějí. Budou pro něj bojovat a budou bojovat dobře, protože neměli jinou možnost. Stejně jako on ne.
Šílenství, zasyčel Luis Therin. Rand ho rozzlobeně odehnal.
Samozřejmě nebyl sám. Tihera, Marcolin a většina obránců a rytířů seděla na koních mezi olivovníky kolem něj. Zbytek byl na výzvědách. Setnina legionářů trpělivě čekala v dolíku pod Masondovým dohledem a vzadu byli muži, kteří se vzdali tenkrát v Illianu. Snažili se o stejný klid jako muži v modrých kabátech - byli z nich teď také legionáři - ale bez většího úspěchu.
Rand se ohlédl na Ailil a Anaiyellu. Tairenka se na něj uculila, ale velice rychle ji to přešlo. Cairhieňanka měla tvář jako z ledu. Nemohl na ně zapomenout, ani na Denharada a jeho ozbrojence. Jeho zástup, prostřední, byl největší a o maličko silnější. Jen o maličko.
Flinn a muži, které Rand vybral po Dumajských studnách, vyjeli na kopec k němu. Jako vždycky je vedl plešatějící stařík, i když teď všichni kromě Adleyho a Narishmy nosili vedle meče i draka a Dashiva toho svého získal jako první. Částečným důvodem bylo to, že mladší muži Flinna uznávali díky dlouholetým zkušenostem korouhevníka andorské královniny gardy. Částečně také proto, že na tom Dashivovi zřejmě nezáleželo. On se tím spíš bavil. Tedy, když si na chvilku přestal povídat sám se sebou. Většinou si zřejmě neuvědomoval, co se kolem něj děje.
Z toho důvodu Randa skoro polekalo, když Dashiva neohrabaně pobídl svého koně do čela. Navíc se teď ustaraně mračil. A ještě víc ho polekalo, když uchopil saidín, jakmile se dostal k Randovi, a spletl kolem nich ochranu proti odposlouchávání. Luis Therin neplýtval dechem - pokud hlas bez těla má dech - na řeči o zabíjení. S prskáním se vrhl po pravém zdroji a pokoušel se Randovi vyrvat jedinou sílu. Stejně náhle se odmlčel a zmizel.
„Se saidínem je tady něco šejdrem, něco není v pořádku,“ pravil Dashiva a vůbec nemluvil nepřítomně. Vlastně mluvil... přesně. A podrážděně. Učitel poučující zvlášť tupého žáka. Dokonce do Randa píchl prstem. „Nevím, co to je. Saidín nemůže nic pokřivit, a pokud ano, byli bychom to cítili tam v horách. No, tam něco bylo, včera, avšak malého... Tady to ale cítím jasně. Saidín je... nedočkavý. Vím. Vím. Saidín není živý. Ale tady... pulsuje. Dá se těžko ovládat.“
Rand povolil sevření, jak tiskl Dračí žezlo. Vždycky si byl jistý, že Dashiva je skoro stejně šílený jako Luis Therin. Obvykle se ale ovládal lépe, i když jen tak tak. „Usměrňuju dýl než ty, Dashivo. Jenom víc cítíš tu špínu.“ Nedokázal zmírnit tón. Světlo, ještě se nesměl zbláznit a oni taky ne! „Vrať se na své místo. Brzy vyrazíme.“ Zvědové se měli vrátit každou chvíli. Dokonce i v rovnější krajině, i když nemohli dál, než kam dohlédli, urazit deset mil netrvalo dlouho, s cestováním.
Dashiva ale neposlechl. Viditelně se třásl a zhluboka se nadechl. „Velmi dobře vím, jak dlouho usměrňuješ,“ řekl ledovým, téměř opovržlivým hlasem, „ale i ty to určitě cítíš. Cítíš, člověče! Nelíbí se mi, když se k saidínu připojuje ‚něco divného‘, a nechci zemřít nebo... vyhořet jen proto, že ty odmítáš otevřít oči! Podívej se na mou ochranu! Podívej se na ni!“
Rand zíral. To, jak Dashiva vystoupil, bylo samo o sobě velice zvláštní, ale Dashiva vzteklý? A potom se podíval na tu ochranu. Opravdu se na ni podíval. Prameny by měly být napjaté jako nitě v pevně tkaném plátně. Teď se chvěly. Ochrana byla pevná, jako být měla, ale jednotlivá vlákna se nepatrně chvěla. Morr říkal, že saidín je kolem Ebú Daru a na sto mil kolem divný. Teď byli blíž než na sto mil.
Rand se přiměl cítit saidín. Jedinou sílu si vždycky uvědomoval - cokoliv jiného znamenalo smrt či něco horšího - přesto si na ten zápas zvykl. Bojoval o život, ale boj se mu stal stejně přirozený jako život sám. Ten zápas byl život. Přiměl se cítit ten boj, svůj život. Chlad, že by se kámen rozpadl na prach. Oheň, že by se vypařil. Špína, že vedle ní žumpa voněla jako zahrada plná květin. A... pulsovala, jako by se mu něco chvělo v pěsti. Nepodobalo se to tomu, co cítil v Shadar Logothu, když špína saidínu rezonovala se zlem toho místa a saidín pulsoval s ní. Tady byla špína silná, ale stálá, kdežto saidín vypadal, jako by byl plný proudů a vln. Nedočkavý, říkal Dashiva, a Rand pochopil proč.
Dole na svahu za Flinnem si Morr prohrábl vlasy a nejistě se rozhlédl kolem sebe. Flinn se přestal vrtět v sedle a uvolnil meč v pochvě. Narishma pozoroval oblohu a příliš často mrkal. Adleymu se objevil tik ve tváři. Na všech byla vidět nervozita a nebylo divu. Randa zalila úleva. Takže to nakonec nebylo šílenství.
Dashiva se usmál, pokřiveně a spokojeně. „Nemůžu uvěřit, že sis toho nevšiml dřív.“ Málem ohrnoval nos. „Co jsme se pustili na tuhle šílenou výpravu, držel jsi saidín málem pořád. Tohle je prostá ochrana, ale nechtěla se vytvořit, a pak se prudce udělala, jako by se mi vytrhla z rukou.“
Na kopci půl míle na západ se objevila modrobílá čára průchodu a otočila se. Prošel voják s koněm, vracející se z výzvěd, a rychle nasedl. Dokonce i na tu vzdálenost Rand rozeznal slabé chvění tkaniva kolem průchodu, než zmizel. Jezdec ještě nesjel z kopce, když se na hřebeni otevřel další, pak třetí, čtvrtý a další, jeden po druhém, předchozí muž vždycky jen kousek poodjel.
„Ale vytvořila se,“ podotkl Rand. Stejně tak průchody zvědů. „Vždy je těžké ovládat saidín, ale stejně udělá, co po něm chceš.“ Proč je to tady těžší? Otázka na jindy. Světlo, kéž by byl Herid Fel ještě naživu. Starý filozof by mohl znát odpověď. „Vrať se k ostatním, Dashivo,“ rozkázal, ale ten na něj jen užasle hleděl. Rand musel rozkaz zopakovat, než druhý muž propustil ochranu, bez zasalutování otočil koně a pobídl ho dolů.
„Potíže, můj pane Draku?“ zaculila se Anaiyella. Ailil se na něj jen dívala.
Když zbývající zvědové uviděli prvního z nich ujíždět k Randovi, rozjeli se do stran, aby se připojili k ostatním zástupům. Najít je starým způsobem bude rychlejší než stvořit další průchody. Před Randem zastavil koně Nalaam a udeřil se pěstí do prsou - nevypadal kapku vyplašeně? To je jedno. Saidín stále plnil, co po něm muž chtěl. Nalaam zasalutoval a podal hlášení. Seanchané netábořili deset mil daleko, byli jenom pět šest mil daleko a pochodovali k východu. A měli s sebou desítky sul’dam a damane.
Rand vydal rozkazy a Nalaam odcválal. Jeho zástup zamířil k západu. Na křídlech jeli obránci a rytíři. Legionáři pochodovali vzadu za Denharadem. Připomínka pro šlechtice a jejich ozbrojence, pokud by nějakou potřebovali. Anaiyella se často ohlížela přes rameno a Ailil naopak ne. Rand jel v čele zástupu, s Flinnem a ostatními, stejně jako to bylo u ostatních kolon. Asha’mani zaútočí a muži s ocelí jim budou při zabíjení hlídat záda. Bylo dopoledne a nestalo se nic, proč by měl měnit plán.