Na některé čeká šílenství, zašeptal Luis Therin. K některým se připlíží.
Miraj jel téměř v čele své armády táhnoucí na východ po rozbahněné silnici, která se vinula mezi kopci pokryté místy olivovými háji a jinde lesy. Ale zase ne úplně v čele. Mezi ním a předními zvědy jel ještě celý pluk, hlavně Seanchané. Znal pár generálů, kteří chtěli být úplně na špici. Většina byla mrtvá. Většina prohrála bitvu, ve které padla. Bylo bláto, takže se neprášilo, avšak zpráva o vojsku na pochodu se po Sa’laské planině šířila jako lesní požár, bez ohledu na stav půdy. Tu a tam mezi olivovníky zahlédl převrácené kolečko nebo odhozený hák na ořezávání větví, ale dělníci byli dávno pryč. Naštěstí se vyhnou i jeho protivníkům. S trochou štěstí, jelikož protivníci neměli rakeny, nezjistí, že je u nich, dokud nebude příliš pozdě. Kennar Miraj se jen velice nerad spoléhal na štěstí.
Kromě poddůstojníků s mapami a kopiemi rozkazů a poslů, kteří byli připravení je roznést, s ním jel jen Abaldar Yulan a Lisaine Jarath. Yulan byl tak malý, že jeho docela obyčejný hnědák vypadal obrovský, ale byl to vztekloun s nehty na malících nalakovanými nazeleno a s černou parukou, aby zakryl hlavu holou jako koleno. Lisaine byla šedovlasá bába ze samotného Seandaru, jejíž bledé, tučné tváře a chladné modré oči byly ztělesněním vážnosti. Yulan byl neklidný. Byl to Mirajův vzdušný kapitán a dost často se mračil kvůli pravidlům, která mu již dovolovala vzít do ruky otěže rakena jen velmi zřídka, ale dneska se mračil z jiného důvodu. Bylo jasno, dokonalé počasí pro rakeny, ale Suroth nařídila, že dnes žádní létavci nevzlétnou, aspoň ne tady. S Hailene bylo příliš málo rakenů, aby je zbytečně vystavovali nebezpečí. Lisainin klid dělal Mirajovi větší starosti. Nejenže to byla starší der’sul’dam, ale také přítelkyně, s níž se podělil o nejeden šálek kafy a zahráli si spolu nejednu dámu. Byla to živá osoba, vždycky překypovala nadšením a dobrou náladou. A byla ledově klidná, zamlklá jako každá sul’dam, již se snažil vyslechnout.
V dohledu měl dvacet damane klusajících vedle svých sul’dam na koních. Sul’dam se neustále skláněly v sedlech a poplácávaly damane po hlavách. Damane mu připadaly docela klidné, ale sul’dam byly očividně v háji s nervy. A užvaněná Lisaine jela úplně potichu.
Před nimi se objevil torm a řítil se k zástupu. Byl ještě dost daleko stranou, na kraji háje, ale koně již ržáli a poskakovali, když se kolem nich hnal tvor s bronzovými šupinami. Cvičený torm by koně nenapadl - alespoň ne, pokud se ho nezmocnila vražedná zuřivost, což byl důvod, proč tormové byli v bitvě téměř k ničemu - ale koní cvičených na to, aby byli v přítomnosti tormů klidní, byl stejný nedostatek jako tormů.
Miraj poslal hubeného podporučíka Vareka, aby šel vyzvednout výzvědnou zprávu od morat’torm. Pěšky, a Světlo vem, že Varek ztratí sai’taer. Nehodlal plýtvat časem na to, jak se Varek snaží zvládnout místní zvíře. Varek se vrátil rychleji, než odešel, rázně se uklonil a začal se svým hlášením, ještě se pořádně nenarovnal.
„Nepřítel je necelých pět mil na východ, můj pane generálkapitáne, a míří naším směrem. Jsou v pěti zástupech zhruba míli od sebe."
Tolik ke štěstí. Ale Miraj si už rozmyslel, jak napadne čtyřicet tisíc jen s pěti tisíci muži a padesáti damane. Muži rychle odcválali s rozkazy, aby se vyhnuli obklíčení, a pluky za ním vyrazily do hájů. Jely s nimi sul’dam se svými damane.
Miraj si přitáhl plášť, jak náhle zavál chladný vítr, a z nějakého důvodu mu byla ještě větší zima. Lisaine se také dívala, jak sul’dam mizí mezi stromy. A začala se potit.
Bertome jel klidně, plášť mu povlával ve větru, ale pozoroval zalesněnou krajinu před sebou s ostražitostí, kterou se nesnažil příliš skrývat. Z jeho čtyř krajanů jen Doressin se skutečně vyznal ve hře rodů. Ten hloupý tairenský pes Weiramon byl samozřejmě slepý. Bertome se na toho nafoukaného hňupa zlobně mračil. Weiramon jel hodný kus před ostatními, hluboko zabraný do hovoru s Gedwynem, a jestli Bertome potřeboval další důkaz, že Tairenové se usmívají i na to, z čeho by se koza udávila, tak mu stačil způsob, jakým snášel tu rozohněnou mladou zrůdu. Všiml si, jak se po něm Kiril úkosem dívá, a poodjel s běloušem od toho hromotluka dál. Nechoval k Illiánci nepřátelství, ale nesnášel, když byl někdo vyšší než on. Nemohl se dočkat, až se vrátí do Cairhienu, kde se nemusel pohybovat ve společnosti neohrabaných obrů. Kiril Drapeneos ale nebyl slepý, jakkoliv byl vysoký. Taky dopředu vyslal tucet zvědů. Weiramon jednoho.
„Doressine,“ řekl Bertome tiše a pak trochu hlasitěji: „Doressine, ty hroudo sádla!“
Kostnatý muž sebou v sedle trhl. Jako Bertome, i ostatní tři měli vyholená a napudrovaná čela. Označovat se jako voják se stalo módou. Doressin mu měl na oplátku říct ropucho, jak to dělali od dětství, ale on místo toho pobídl koně blíž k Bertomovi a naklonil se k němu. Měl starosti a netajil se tím, vraštil čelo, až se mu dělaly vrásky. „Uvědomuješ si, že pán Drak chce, abychom umřeli?“ zašeptal a pokukoval po zástupu za nimi. „Krev a oheň, jen jsem poslouchal Colavaere, ale od chvíle, kdy ji zabil, vím, že jsem mrtvý muž.“
Bertome se zadíval na zástup ozbrojenců, vinoucí se mezi kopci. Stromy tu rostly řidčeji než před nimi, ale stále by stačily zakrýt útočníky, dokud by nebyli přímo u nich. Poslední olivový háj byl skoro míli za nimi. Weiramon jel pochopitelně v čele v tom směšném kabátě s nabíranými, bíle pruhovanými rukávy, a pak Kirilovi Illiánci v jasně zelené a rudé, že by to zahanbilo i cikány. Jeho lidé, slušně oblečení v tmavých barvách pod kyrysy, byli mimo dohled s Doressinovými a ostatními Cairhieňany před setninou legionářů. Weiramona asi překvapilo, že s nimi pěšáci udržují krok, třebaže nenasadil nijak rychlé tempo.
Ale Bertome se nedíval na ozbrojence. Ještě před Weiramonem jelo sedm mužů v černých kabátech, s tvrdými tvářemi a očima chladnýma jako smrt. Jeden měl na vysokém límci stříbrný špendlík ve tvaru meče.
„To by byl poměrně složitý způsob,“ podotkl suše. „A al’Thor by s námi těžko posílal ty chlapíky, kdyby nás chtěl jen nacpat do mlýnku na maso.“ Doressin, stále zamračený, znovu otevřel ústa, ale Bertome jej předešel. „Musím si promluvit s tím Tairenem.“ Vadilo mu, jak al’Thor jeho přítele z dětství vyvedl z míry.
Weiramon a Gedwyn ho neslyšeli přijíždět. Gedwyn si pohrával s otěžemi a tvářil se opovržlivě. Tairen byl rudý jako rak. „Mně je jedno, kdo jsi,“ říkal černokabátníkovi tichým, tvrdým hlasem a prskal při tom, „nebudu dál riskovat bez přímého rozkazu od -“
Najednou si uvědomili Bertoma a Weiramon prudce zavřel ústa. Zachmuřil se, jako by Bertoma nejraději zabil. Asha’manův stálý úsměv se vytratil. Zavál studený vítr a obloha se zatáhla, ale Gedwynův výraz byl studenější. Bertome si ohromeně uvědomil, že černokabátník by ho také nejradši na místě zabil.
Gedwynův mrazivě vražedný výraz se nezměnil, ale Weiramonův obličej prodělal pozoruhodnou změnu. Červeň pomalu ustoupila a vzápětí se úlisně a jen nepatrně posměšně usmál. „Přemýšlel jsem o tobě, Bertome,“ vyhrkl srdečně. „Škoda že al’Thor uškrtil tvou sestřenici. Vlastníma rukama, jak jsem slyšel. Vážně mě překvapilo, že jsi přijel na jeho zavolání. Viděl jsem, jak se na tebe dívá. Obávám se, že má pro tebe v plánu něco... zajímavějšího... než ti jen zatnout prsty do chřtánu a dívat se, jak kopeš.“