Bertome potlačil povzdech, a nejen nad tou neohrabaností. Hodně hlupáků si myslelo, že s ním můžou manipulovat skrze Colavaeřinu smrt. Byla jeho oblíbená sestřenice, avšak ctižádostivá až běda. Saighanové měli nárok na Sluneční trůn, ale stejně by ho neudržela proti Riatinům nebo Damodredům, natož když se oba rody spojily, a rozhodně ne bez otevřeného požehnání Bílé věže nebo Draka Znovuzrozeného. Nicméně byla jeho oblíbená příbuzná. Co vlastně Weiramon chce? Určitě ne to, co bylo na povrchu. Dokonce ani tento tairenský hňup nemohl být tak omezený.
Než se vzmohl na odpověď, přihnal se k nim z lesa jezdec. Cairhieňan, a když před nimi zastavil koně, až si přisedl na zadní, Bertome poznal jednoho ze svých ozbrojenců s jizvami na obou lících. Myslel, že se jmenuje Doile. Z Colchainského panství.
„Můj pane Bertome,“ supěl Doile. „Těsně za patami mám dva tisíce Taraboňanů. A jsou s nimi ženy! S blesky na šatech!“
„Těsně za patami,“ ohrnul Weiramon přezíravě nos. „Uvidíme, co řekne můj člověk, až se vrátí. On určitě neviděl žádné -!“
V dálce se ozvalo vytí a dusot kopyt, načež se objevili cválající kopiníci, hotový příliv rozlévající se mezi stromy. A mířil přímo k Bertomovi a ostatním.
Weiramon se zasmál. „Zabíjej si, koho budeš chtít a kdy budeš chtít, Gedwyne,“ pravil a rozmáchle tasil meč. „Já užiji svých metod a hotovo!“ Vyrazil ke svým ozbrojencům a mávaje mečem nad hlavou, zaječeclass="underline" „Za Saniago! Za Saniago a slávu!“ Nebylo žádným překvapením, že k pokřiku za svůj rod a svou největší lásku nepřidal pokřik za svou zemi.
Bertome zamířil stejným směrem a zvolaclass="underline" „Za Saighany a Cairhien!“ Ještě nebylo třeba ohánět se mečem. „Za Saighany a Cairhien!“ O co tomu člověku šlo?
Zahřmělo a Bertome se zmateně podíval na oblohu. Bylo méně mraků než předtím. Ne. Doile - Dalyn? - přece mluvil o těch ženách. A pak zapomněl, co ten pitomý Tairen chtěl, neboť ze zalesněných kopců se vyhrnuli ocelí zahalení Taraboňané a ze země vyšlehly plameny a z oblohy na ně dopadaly blesky.
„Za Saighany a Cairhien!“ křičel. Zvedl se vítr.
Jezdci se srazili mezi stromy v hustém porostu, kde bylo téměř šero. Světlo sláblo, mraky houstly, ale na to nebylo přes spletené větve moc vidět. Řinčení oceli o ocel, křik lidí a ržání koní přehlušoval rachot. Země se otřásala. Nepřítel občas spustil válečný pokřik.
„Den Lushenos! Den Lushenos a včely!“
„Annallin! K Annallinovi!“
„Haellin! Haellin! Za vznešeného pána Sunamona!“
Poslední výkřik byl aspoň jediný, jemuž Varek rozuměl, i když usoudil, že nikdo z místních, kteří si říkali vznešení páni či paní, nejspíš nedostanou příležitost složit přísahy.
Vytrhl meč z těla svého protivníka, z podpaždí těsně nad krajem kyrysu, a nechal bledého mužíka spadnout. Byl to nebezpečný bojovník, dokud neudělal chybu a nezvedl meč příliš vysoko. Jeho hnědák utekl do mlází a Varek chviličku litoval. Zvíře vypadalo lépe než šedák s bílými ponožkami, na němž musel jezdit. Ale jen chviličku, vzápětí už se rozhlížel mezi stromy, kde z poloviny větví visely popínavky a trsy nějakých šedých, vějířových rostlin.
Odevšad sem doléhaly zvuky bitvy, ale Varek zprvu žádný pohyb neviděl. Potom se objevil tucet altarských kopiníků. Koně šli krokem a muži se pozorně rozhlíželi, i když to, jak se mezi sebou hlasitě bavili, víc než ospravedlňovalo rudé pruhy na jejich kyrysech. Varek zvedl otěže a chtěl se vydat za nimi. Doprovod, i tahle nedisciplinovaná chátra, by mohl přispět k doručení naléhavé zprávy, kterou nesl generálpraporečníkovi Chianmaimu.
Mezi stromy se mihly černé šmouhy a vyprázdnily altarská sedla. Jak jezdci padali, koně se rozprchli na všechny strany, a vzápětí už na vlhkém koberci spadaného listí leželo jen dvanáct mrtvol a z každé trčela aspoň jedna šipka z kuše. Nikde se nic nehýbalo. Varek se zachvěl. Ti pěšáci v modrých kabátech zprvu vypadali jako snadná kořist, když neměli ani píky, aby se kryli, jenomže oni se nikdy nepouštěli na otevřené prostranství, skrývali se za stromy a v jámách v zemi. A nebyli nejhorší. Po zoufalém ústupu na lodě ve Falme si byl jistý, že viděl to nejhorší ve svém životě, vždy vítězící vojsko na ústupu. Ale tady neuplynulo ani půl hodiny a uviděl stovku Taraboňanů stát proti jednomu jedinému muži v černém kabátě. Stovka kopiníků proti jednomu a Taraboňané byli rozervaní na kusy. Doslova. Vraždění pokračovalo, i když již Taraboňané prchali, pokračovalo, dokud byl jediný z nich v dohledu. Možná to nebylo o nic horší, než když člověku vybuchla země pod nohama, ale damane aspoň obvykle nechali dost, aby bylo co pohřbít.
Poslední muž, s nímž se mu podařilo mluvit v těchto lesích, prošedivělý veterán vedoucí sto amadicijských pikenýrů, mu pověděl, že Chianmai je někde tímto směrem. Před sebou uviděl koně bez jezdců uvázané u stromů a muže na zemi. Třeba by mu mohli poradit, kudy se dát. A taky je pěkně seřve, že tu postávají, když se kolem bojuje.
Když k nim dojel, na nadávání docela zapomněl. Našel, co hledal, jenže vůbec to nebylo to, co chtěl najít. V řadě na zemi leželo dvanáct silně ohořelých mrtvol. Jedna měla medově hnědý obličej nedotčený, byl to určitě Chianmai. Muži byli všichni Taraboňané, Amadičané a Altařané. A někteří z nich byli také zranění. Jedinými Seanchany byla naštvaná sul’dam uklidňující brečící damane.
„Co se tu stalo?“ chtěl vědět Varek. Podle toho, co viděl, asha’mani nenechávali nikoho naživu. Třeba je sul’dam zahnala.
„Šílenství, můj pane.“ Rozložitý Taraboňan zahnal muže, který mu mazal popálenou paži. Rukáv mu uhořel od kyrysu, ale on ani nehnul brvou. Kroužkový závěs mu visel za růžek z kónické přilby s červeným chocholem, takže byly vidět husté šedé kníry, které mu téměř zakrývaly ústa, a díval se urážlivě zpříma. „Znenadání se na nás vrhla skupina Illiánců. Nejdřív to šlo dobře, neměli s sebou žádného z těch černokabátníků. Pán Chianmai nás vedl chrabře a ta... žena... usměrňovala blesky. Potom, právě když se Illiánci obrátili k útěku, začaly blesky padat i mezi nás.“ Významně se podíval na sul’dam.
Ta okamžitě vyskočila, zahrozila pěstí a vyrazila k Taraboňanovi, jak jen jí vodítko umožňovalo. Její damane ležela jako ubrečená hromádka neštěstí. „Nebudu poslouchat, jak ten pes mluví proti mé Zakai! Je to dobrá damane! Dobrá!“
Varek se ji pokoušel uklidnit. Viděl, jak sul’dam donutily své svěřenkyně vřeštět za nějaký nepatrný přestupek, a pár jich vzpurnou damane dokonce zmrzačilo, ale většina se naježila i na urozeného, jenž se otřel o její oblíbenkyni. Tenhle Taraboňan nebyl urozený a podle toho, jak se třesoucí se sul’dam tvářila, byla připravená vraždit. Kdyby muž svoje směšné obvinění vyslovil nahlas, nejspíš by ho na místě zabila.
„Modlitby za mrtvé musejí počkat,“ prohlásil Varek neomaleně. Po tom, co se chystal udělat, nejspíš skončí v rukou hledačů, pokud neuspěje, ale tady nezůstal na nohou jediný Seanchan kromě sul’dam. „Přebírám velení. Vrátíme se na jih.“