„Vrátíme se!“ vyštěkl tarabonský hromotluk. „To nám potrvá celé dny! Illiánci bojují jako jezevci zahnaní do rohu a Cairhieňané jako fretky v kleci. Tairenové nejsou tak tvrdí, jak jsem slyšel, ale je tu aspoň tucet těch asha’manů, ne? Já ani nevím, kde v tomhle blázinci jsou tři čtvrtiny mých mužů!“ Povzbuzení jeho příkladem začali protestovat i další.
Varek si jich nevšímal. A schválně se nezeptal, co je to ten „blázinec". Rozhlédl se po lese kolem a zaposlouchal se do hluku, rachotu výbuchů a blesků. „Seženete své muže a začnete se stahovat,“ řekl nahlas a přerušil tak námitky. „Ne moc rychle, budete jednat spolu s ostatními.“ Mirajovy rozkazy pro Chianmaiho zněly „co nejrychleji“ - naučil se je nazpaměť pro případ, že by se kopii v sedlových brašnách něco stalo - „co nejrychleji“ ale mohlo být příliš rychle a polovina mužů by tu mohla zůstat, rozsekaná nepřítelem na kousíčky. „Tak pohyb! Bojujete za císařovnu, kéž žije věčně!“
To poslední se říkalo zelenáčům, ale muži sebou z nějakého důvodu trhli, jako by je všechny udeřil bičíkem. Rychle se uklonili, s rukama na kolenou, a letěli ke svým koním. Zvláštní. Teď musel najít seanchanské jednotky. Jedné z nich povelí někdo s vyšší hodností a on se tak zbaví zodpovědnosti.
Sul’dam klečela a hladila stále brečící damane. „Uklidni ji,“ nakázal jí. Co nejrychleji. A navíc si myslel, že u Miraje zahlédl úzkost. Co mohlo v Kennaru Mirajovi vyvolat úzkost? „Myslím, že cestou na jih budeme závist na tvé damane.“ Proč se jí z obličeje vytratila krev?
Bashere stál na kraji lesa a za mřížovým hledím se mračil na to, co viděl. Jeho ryzák ho šťouchal do ramene. Foukalo, proto si držel plášť u těla, ale spíš aby se vyhnul pohybu, který by přitáhl pozornost, než kvůli zimě. Doma v Saldeii by to byl jen mírný vánek, ale po měsících strávených na jihu změkl. Po obloze se rychle hnala mračna a mezi nimi probleskovalo slunce. Bylo krátce po poledni. A slunce měl před sebou. To, že bitvu začal otočený k západu, ještě neznamenalo, že tak i skončí. Před sebou měl rozlehlou pastvinu, kde stáda černobílých koz nevzrušeně okusovala zhnědlou trávu, jako by všude kolem nezuřila bitva. Ne že by se tady něco dělo. Prozatím. Při přejítí té louky mohl člověk skončit rozsekaný na hadry. A mezi stromy, ať už v lese nebo mezi olivovníky, nepřítele občas uviděl, až byl u něj, i přes zvědy.
„Přejdeme to,“ ozval se Gueyam a přejel si dlaní pleš. „Měli bychom. Pravda Světla, marníme čas.“ Amondrid zavřel pusu. Nejspíš chtěl říct totéž. Tento Cairhieňan bude s Gueyamem souhlasit, až začnou koně šplhat po stromech.
Jeordwyn Semaris zafrkal. Měl by si nechat narůst vousy, aby zakryly jeho úzkou bradu, poněvadž díky ní vypadala jeho hlava jako dřevorubecký klín. „Já říkám obejít,“ prohlásil. „Ztratil jsem dost mužů kvůli těm Světlem prokletým damane, abych...“ Nejistě se odmlčel a loupl okem po Rochaidovi.
Mladý asha’man stál opodál, tiskl rty a prstem si hladil špendlík s drakem na límci. Asi si říkal, zač stojí. Teď už se netvářil přechytrale, jen ustaraně.
Bashere vedl Bleska na otěži a zamířil k asha’manovi, jehož odtáhl dál mezi stromy. Zatlačil ho tam. Rochaid se mračil a jen neochotně poslechl. Byl o dost vyšší než Bashere, ale ten se nenechal zastrašit.
„Můžu se příště spolehnout na tvoje lidi?“ chtěl vědět Bashere a podrážděně se tahal za knír. „Žádné zdržování?“ Když měli Rochaid a jeho druhové čelit damane, byli stále pomalejší.
„Vím, co dělám, Bashere,“ zavrčel Rochaid. „Copak jich pro vás nezabíjíme dost? Pokud vidím, tak jsme v podstatě skončili!“
Bashere pomalu kývl. I když ne na souhlas. Zůstala tady ještě spousta nepřátelských vojáků, byli všude, kam se podíval, pokud se díval pozorně. Ale hodně jich bylo mrtvých. Své tahy vedl podle toho, co nastudoval o trollockých válkách, kdy síly Světla obvykle stály proti značné přesile. Zaútočit na křídle a utéct. Zaútočit na zadní voj a utéct. Zaútočit a utéct, a když se nepřítel pustil do pronásledování, obrátit se na předem vybraném místě, kde číhali v záloze legionáři s kušemi, obrátit se a bojovat, dokud nepřišel čas zase utíkat. Nebo dokud nezahnal na útěk nepřítele. Dnes již zahnal na útěk Taraboňany, Amadičany, Altařany a Seanchany v tom jejich prapodivném brnění. Viděl víc mrtvých nepřátel než za všechny boje od Krvavého sněhu. Měl asha’many, jenže druhá strana měla damane. Dobrá třetina jeho Saldejců padla. Dohromady skoro polovina jeho oddílu byla mrtvá a pobíhalo tu stále dost Seanchanů s těmi zatracenými ženštinami, také Taraboňanů, Amadičanů a Altařanů. Pořád přicházeli, další se objevili, jakmile vyřídil to poslední. A asha’mani byli stále... váhavější.
Vyhoupl se na Bleska a zajel zpátky k Jeordwynovi a ostatním. „Obejdeme to,“ nařídil a nevšímal si jejich mračení nebo kývání. „Ztrojnásobte zvědy. Chci jet rychle, ale nehodlám zakopnout o nějakou damane.“ Nikdo se nezasmál.
Rochaid si svolal zbylých pět asha’manů. Jeden z nich měl stříbrný meč na límci, ostatní nic. Když ráno začínali, byli tu ještě dva bez špendlíků, ale jestli asha’mani uměli zabíjet, tak damane taky. Rochaid rozzlobeně máchal rukama a zřejmě se s nimi hádal. Tvář měl rudou, oni se tvářili umíněně. Bashere jenom doufal, že jim Rochaid dokáže zabránit ve zběhnutí. Dnešek byl drahý i bez toho, aby se takový muž potuloval bez dozoru.
Pršelo. Rand se mračil na hustá černá mračna, která již zakrývala bledé slunce v polovině cesty k obzoru. Teď nepršelo moc, ale déšť zhoustne, stejně jako mraky! Podrážděně se zase zadíval na zem. Mečová koruna ho bodala do spánků. S jedinou silou byla země i přes to počasí jasná jako mapa. Stačilo to. Kopce ustupovaly, některé byly porostlé houštím, jiné olivovníky a na dalších byla jen tráva či kamení a býlí. Měl dojem, že na kraji houštiny zahlédl pohyb, a potom znovu mezi řadami olivovníků na jiném kopci míli daleko. Dojem nestačil. Všude ležely spousty mrtvých, mrtvých nepřátel. Věděl, že mezi nimi jsou také ženy, ale držel se stranou od míst, kde umíraly sul’dam a damane, odmítal se jim dívat do tváře. Cítil hlavně značnou nenávist k těm, kteří zabili tolik jeho stoupenců.
Tai’daišar poskočil, než ho Rand pevnou rukou a tlakem kolen uklidnil. Bylo by vážně skvělé, kdyby nějaká sul’dam uviděla jeho pohyb. Těch několik stromů jako úkryt rozhodně nepostačovalo. Nejasně si uvědomil, že žádný strom nepoznává. Tai’daišar pohodil hlavou. Rand strčil Dračí žezlo do sedlových brašen, takže vyčníval jen konec, aby měl volné ruce pro případ, že by kůň nebyl spokojený. Mohl koně zbavit únavy pomocí saidínu, ale věděl, že ho ani s pomocí jediné síly nedonutí poslouchat.
Nechápal, jak může mít kůň ještě tolik energie. Byl plný saidínu, ale v dálce cítil, jak se hroutí únavou. Částečně to bylo ohromným množstvím jediné síly, kterou dneska zvládl. Částečně to bylo námahou, jak bojoval se saidínem, aby dělal, co po něm chtěl. Saidín bylo vždycky třeba dobývat, nutit, ale nikdy to nebylo takové jako dnes. Zpola zahojené rány v boku strašně bolely, ta starší byla jako nebozez, který se snaží provrtat do prázdnoty, ta novější pálila jako oheň.