Něco ho tvrdě udeřilo a uvědomil si, že se zvedá ze země. Koruna mu spadla z hlavy. Ale v ruce mu stále plál Callandor. Nejasně vnímal, jak se Tai’daišar škrábe na nohy. Takže je napadlo, že mu to vrátí, co?
Zvedl Callandor nad hlavu a zaječel na ně: „Tak pojďte, jestli se opovážíte! Já jsem bouře! Pojď, jestli se opovážíš, šej’tane! Já jsem Drak Znovuzrozený!“ Do země zajelo snad na tisíc syčících blesků.
Znovu ho cosi srazilo. Pokoušel se bojovat. Callandor, stále zářící, ležel krok od jeho natažené ruky. Oblohu rozbíjely blesky. Náhle si uvědomil, že ta váha na něm je Bashere, že s ním třese. To Bashere ho musel srazit!
„Nech toho!“ řval Saldejec. Z rozražené hlavy mu na obličej stékala krev. „Zabíjíš nás, člověče! Nech toho!“
Rand otočil hlavu a jeden ohromený pohled stačil. Blesky dopadaly všude kolem něj na všech stranách. Jeden udeřil do protějšího svahu, kde byl Denharad s ozbrojenci. Uslyšel křik lidí i řehtání koní. Anaiyella a Ailil byly opěšalé a marně se snažily uklidnit vzpínající se koně, kteří kouleli očima a snažili se jim vytrhnout. Flinn se nad kýmsi skláněl kousek od mrtvého koně.
Rand pustil saidín. Pustil ho, ale on jím ještě chvíli stejně protékal a blesky zuřily dál. Proud se však zmenšoval a nakonec se vytratil docela. Místo něj ho přepadla závrať. Callandor na zemi ještě okamžik zářil a blýskalo se. Pak se rozhostilo ticho, jen šuměl déšť. A za kopcem se ozýval křik.
Bashere z něj pomalu slezl a Rand se bez pomoci zvedl na třesoucí se nohy, jen mrkal, jak se mu vracel zrak. Saldejec ho pozoroval, jako by byl vzteklý lev, a hladil jílec meče. Anaiyella se na něj koukla a omdlela. Její kůň utekl. Ailil, stále zápolící s plašícím se koněm, si ho moc nevšímala. Rand nechal Callandor prozatím ležet, kde byl. Nebyl si jistý, jestli se ho odváži zvednout. Zatím tedy ne.
Flinn se narovnal, zakroutil hlavou a mlčky stál. Rand se k němu připojil. Dešťové kapky padaly Jonanu Adleymu do nevidoucích, v hrůze vytřeštěných očí. Jonan byl jedním z prvních. Ten křik za kopcem se nesl i lijákem. Kolik dalších, napadlo Randa. Kolik obránců? Rytířů? Kolik...?
Kopce, kde se nacházelo seanchanské vojsko, nebyly v dešti vidět. Trefil se vůbec, když udeřil naslepo? Nebo tam pořád čekají se svými damane! Čekají, kolik dalších svých vojáků pro ně zabije?
„Rozestav stráže,“ řekl Basheremu. Hlas měl tvrdý. Jeden z prvních. Srdce měl tvrdé. „Až se k nám připojí Gregorin s ostatními, co nejrychleji odcestujeme tam, kde na nás čekají vozy.“ Bashere mlčky kývl a otočil se.
Prohrál jsem, pomyslel si Rand otupěle. Jsem Drak Znovuzrozený, ale poprvé jsem prohrál.
Luis Therin náhle dostal záchvat vzteku, poťouchlost byla zapomenuta. Já nebyl nikdy poražen, prskal. Já jsem Jitřní pán! Mě nikdo neporazí!
Rand seděl v dešti, obracel v rukou Mečovou korunu a díval se na Callandor ležící v blátě. Nechal Luise Therina zuřit.
Abaldar Yulan plakal a byl vděčný, že liják zakrývá jeho slzy. Někdo bude muset vydat rozkaz. Nakonec se někdo bude muset omluvit císařovně, kéž žije věčně, a předtím ještě Suroth. Ale proto neplakal, ani pro mrtvé druhy. Utrhl si rukáv a položil ho Mirajovi přes oči, aby mu do nich nepršelo.
„Vyšlete rozkaz k ústupu,“ přikázal a muži kolem něj sebou trhli. Podruhé na těchto březích utrpělo vždyvítězné vojsko ničivou porážku a Yulan si nemyslel, že je jediný, kdo pláče.
25
Nevítaný návrat
Elaida, sedíc za svým zlaceným psacím stolem, hladila prstem cizokrajného ptáka vyřezaného z věkem ztmavlé slonoviny, se zobákem dlouhým jako jeho tělo, a pobaveně poslouchala šest žen, stojících naproti ní. Byly tu přísedící za šest adžah, mračily se na sebe, přešlapovaly v sametových střevíčcích na různobarevném koberci, položeném přes rezavě hnědé dlaždice, a škubaly za šátky s vyšitými liánami, až se barevné třásně kývaly, a všeobecně vypadaly a mluvily jako houfek trucujících služek, jež si přejí, aby měly odvahu jít si před svou paní po krku. Skleněné tabulky v oknech byly zamrzlé, takže nebylo vidět, jak venku sněží, i když vítr vyl svým ledovým vztekem. Elaidě bylo teplo, a nejen proto, že ve velkém mramorovém krbu jasně plápolala polena. Ať už to ty ženy věděly nebo ne - no, Duhara, s měděnou pletí a velkýma tmavýma očima, to určitě věděla a možná i pár dalších - ona byla jejich paní. Bohatě zlacené stojací hodiny, které pořídila Cemaile, tikaly. Cemailin zmizelý sen se stane skutečností. Věž se vrátí ke své slávě. A bude pevně ve schopných rukou Elaidy do Avriny a’Roihan.
„Takový ter’angrial, který by ‚ovládal‘ ženské usměrňování, ještě nebyl nalezen,“ tvrdila Velina chladným, ale vysoko posazeným hlasem, který byl v ostrém rozporu s orlím nosem a ostrýma, zešikmenýma očima. Seděla za bílé a byla modelem bílé sestry ve všem, až na svůj ohnivý vzhled. Její prosté sněhobílé šaty vypadaly přísně a chladně. „Velice málo bylo nalezeno, co by mělo stejnou funkci. Tudíž, logicky, pokud takový ter’angrial byl nalezen, nebo víc než jeden, jakkoliv to musí být nepravděpodobné, nemůže jich být dost, aby ovládaly víc než dvě tři ženy, to nejvýš. Proto jsou hlášení o těch takzvaných Seanchanech velice přehnaná. Pokud ty ženy na ‚vodítcích‘ existují, tak nemůžou usměrňovat. To je nasnadě. Nepopírám, že ti lidé drží Ebú Dar, Amador a snad také další země, ale je jasné, že je vytvořil Rand al’Thor, snad aby vyděsil lidi a ti se k němu seběhli. Jako toho svého proroka. To je prostá logika.“
„Jsem moc ráda, že nepopíráš alespoň Amador a Ebú Dar, Velino,“ ucedila Shevan suše. A že uměla mluvit velmi suše. Hnědá sestra byla vysoká jako muž, kostnatá, měla hranatý obličej a dlouhou bradu, což nevylepšovaly ani kudrnaté vlasy. Tenkými prsty si upravovala šátek a uhlazovala sukně tmavě zlatých šatů. Do hlasu se jí vloudilo pobavení. „Nerada říkám, co je a co není možné. Například ještě nedávno všichni ‚věděli‘, že pouze štít setkaný sestrou může zabránit ženě usměrňovat. Potom přijde prostá bylina, ločidlo, a kdokoliv vás může nalít čajem, po němž nedokážete hodiny usměrnit ani jiskřičku. Je to sice užitečné s nevychovanými divoženkami a tak, ale pro každého, kdo si myslí, že ví všechno, je to ošklivé překvapení, že? Příště se možná někdo naučí znovu vyrábět ter’angrialy.“
Elaida stiskla rty. S nemožnými věcmi si hlavu nelámala, a když se žádné sestře za tři tisíce let nepodařilo znovuobjevit výrobu ter’angrialů, tak to už žádná neobjeví a tím to haslo. Jazyk se jí kroutil z vědomostí, jež jí prokluzovaly mezi prsty, když je chtěla podržet. Přese všechno její úsilí teď už každá novicka ve Věži o ločidle věděla. A žádné se to nelíbilo. Žádné se nelíbilo, že je náhle vydaná na pospas každému, kdo se trochu vyzná v bylinkách. Bylo to horší než jed, jak daly přísedící tady jasně najevo.
Při zmínce o bylinkách Duhara zneklidněla, a to se ovládala víc než obvykle, jen si mačkala sukně tak tmavě rudé, až byly skoro černé. Sedore polkla a zaťala prsty do kožené složky na papíry, které jí Elaida předala, i když žlutá s kulatou tváří obvykle zachovávala mrazivou eleganci. Andaya se zachvěla! A přitáhla si šátek se šedými třásněmi k tělu.