Elaidu napadlo, co udělají, jestli zjistí, že asha’mani znovu objevili cestování. Už tak se téměř nedokázaly přimět o nich mluvit. Aspoň tuhle informaci se jí podařilo utajit.
„Myslím, že bychom si měly dělat starosti s tím, o čem víme, že je to pravda, ano?“ pravila Andaya rázně. Zase se ovládala. Světle hnědé vlasy, vykartáčované do vysokého lesku, jí splývaly na záda, stříbrně prostřihávané modré šaty měla podle andorské módy, ale tarabonský přízvuk u ní byl stále znatelný. I když nebyla malá ani štíhlá, Elaidě vždycky připomínala vrabce poskakujícího na větvičce. Na vyjednavačku vypadala dost neobvykle, ale svou pověst si plně zasloužila. Usmála se na ostatní, ne moc příjemně, ale i při tom vypadala jako vrabec. Asi kvůli tomu, jak držela hlavu. „Zbytečné spekulace, ztrácíme tím drahocenný čas. Svět visí na vlásku a já nechci promarnit cenné hodiny žvaněním o údajné logice nebo probírat to, co ví každý hlupák a novicka. Chce některá říct něco užitečného?“ Na vrabce mluvila dost kysele. Velina zrudla, Shevan se zamračila.
Rubinde na šedou udělala obličej. Snad to měl být úsměv, ale byl to jenom obličej. Byla z Mayene, měla uhlově černé vlasy a oči jako safíry, a obvykle se tvářila, jako kdyby hodlala projít kamennou zdí. Teď si dala ruce v bok a vypadala, že hodlá projít skrz dvě zdi. „Vyřídily jsme to, co se vyřídit dalo, Andayo. Teda většinu. Vzbouřenkyně uvízly ve sněhu někde v Murandy a my jim zařídíme tak horkou zimu, že se na jaře připlazí zpátky, aby se omluvily a žebraly o pokání. Tear dobydeme, jakmile zjistíme, kam zmizel vznešený pán Darlin, a Cairhien, jakmile vykutáme Caraline Damodred a Torama Riatina z jejich skrýší. Al’Thor má prozatím illiánskou korunu, však i na tom se pracuje. Takže pokud nemáte plán, jak dostat toho muže do Věže nebo jak přimět ty takzvané ‚asha’many‘, aby zmizeli, tak já mám práci pro své adžah.“
Andaya se narovnala, jako kdyby měla skutečně pocuchané peří. Navíc Duhara přimhouřila oči. Zmínka o mužích, kteří dokážou usměrňovat, u ní vždy zapálila oheň. Shevan mlaskla, jako když se hádají děti - třebaže ji to potěšilo - a Velina se zamračila, protože z nějakého důvodu usoudila, že Shevan má něco proti ní. Bylo to zábavné, ale vymykalo se to z ruky.
„Práce pro adžah je důležitá, dcery.“ Elaida nezvedla hlas, ale všechny se na ni podívaly. Vrátila slonovinovou řezbu k ostatním ve své sbírce, kterou uchovávala ve velké kazetě pokryté růžemi a zlatými rozvilinami, pečlivě upravila pouzdro s psacími potřebami a kazetu s dopisy, takže všechny tři lakované kazety byly hezky vyrovnané, a jakmile bylo mlčení úplné, pokračovala. „Ale práce Věže je důležitější. Věřím, že má nařízení splníte rychle. Vidím ve Věži příliš mnoho lenosti. Bojím se, že Silviana bude mít brzy spoustu práce, jestli se to nenapraví.“ Další hrozbu nevyslovila, jen se usmála.
„Jak přikazuješ, matko,“ zamumlalo šest hlasů ne tak pevných, jak by si mluvčí přály. Dokonce i Duhara byla bílá jako těsto, když dělaly pukrlata. Dvě přísedící byly zbaveny křesel a půl tuctu odsloužilo několik dní roboty jako pokání - pokoření ducha bylo v jejich postavení dost ponižující. Shevan a Sedore se rozhodně velice škaredily, když si až příliš živě připomněly, jak drhly podlahy a pracovaly v prádelně - ale žádnou neposlaly k Silvianě pro pokoření těla. A žádná po tom rozhodně netoužila. Správkyně novicek měla každý den dvě tři návštěvy od sester, kterým určilo pokání jejich adžah nebo si ho určily samy - výprask řemenem byl mnohem rychlejší než měsíc hrabání zahradních pěšinek - ale Silviana měla mnohem méně slitování se sestrami než s novickami a přijatými. Nejedna sestra musela strávit několik dní uvažováním, jestli měsíc hrabání by nakonec přece jen nebyl lepší.
Teď vyrazily přísedící ke dveřím, nemohly se dočkat, až budou pryč. Přísedící nebo ne, takhle vysoko do Věže nikdo nechtěl ani páchnout, pokud nedostal předvolání od Elaidy. Ta si pohladila pruhovanou štólu a potěšeně se usmála. Ano, byla paní Bílé věže. Jak se na amyrlin slušelo a patřilo.
Než se hlouček přísedících dostal ke dveřím, ty se rázně otevřely a vstoupila Alviarin. Úzká bílá štóla kronikářky se na hedvábných šatech, vedle nichž Velininy vypadaly uboze, téměř ztrácela. Elaida cítila, jak její úsměv pohasíná. Alviarin nesla list papíru. Zvláštní, čeho si člověk v takových chvílích všimne. Ta žena byla pryč skoro dva týdny, beze slova zmizela z Věže, aniž by ji kdokoliv viděl odcházet, a Elaida si začala s potěšením představovat, jak leží někde v závěji nebo v řece sklouzla pod led.
Šest přísedících se sklouznutím zastavilo, když jim Alviarin neuhnula z cesty. Dokonce i kronikářka tak vlivná jako Alviarin nebyla důležitější než přísedící. Ačkoliv Velina, obvykle nejlépe se ovládající žena ve Věži, sebou z nějakého důvodu trhla. Alviarin se úkosem koukla na Elaidu, chvíli si prohlížela přísedící a všechno pochopila.
„Myslím, že tohle bys měla nechat u mne,“ sdělila Sedore tónem chladným jako sníh venku. „Matka svá nařízení ráda pečlivě zvažuje, jak jistě víš. Nebude to poprvé, co změnila názor poté, co je podepsala.“ Zvedla štíhlou ruku.
Sedore, jejíž nadutost byla pozoruhodná i mezi žlutými, téměř nezaváhala a složku jí předala.
Elaida zuřivě skřípala zuby. Sedore byla vzteky bez sebe, když měla strávit pět dní po lokty v horké vodě a drhnout stoly. Příště pro ni Elaida najde něco méně příjemného. Takže nakonec možná Silviana. Třeba bude čistit odpady!
Alviarin beze slova ustoupila a přísedící odešly, upravovaly si šátky a něco si mumlaly. Rychle se zase sebraly. Alviarin za nimi rázně zavřela dveře, došla k Elaidě a cestou se probrala papíry ve složce. Nařízení podepsala v naději, že je Alviarin mrtvá. Pochopitelně se nespoléhala jen na naději. Nemluvila se Seaine pro případ, že by to mohl někdo zahlédnout a ohlásit Alviarin, až se vrátí, ale Seaine určitě pracovala podle příkazů, sledovala stezku zrady, která ji jistě dovede k Alviarin Freidhen. Nicméně Elaida doufala. Ach, jak v to doufala.
Alviarin se probírala složkou a mumlala si pro sebe. „Tohle asi projde. Ale tohle ne. Ani tohle. A už rozhodně ne tohle!“ Zmačkala dekret, podepsaný a zapečetěný amyrlin, a opovržlivě ho hodila na podlahu. Zastavila se vedle Elaidina zlaceného křesla s plamenem Tar Valonu vyloženým měsíčními kameny na opěradle, praštila se složkou o stůl a přihodila i svůj pergamen. A pak Elaidě vrazila facku, až se té zatmělo před očima.
„Myslela jsem, že tohle jsme už vyřídily, Elaido.“ Ta příšerná ženská mluvila chladně jako vánice venku. „Vím, jak zachránit Věž před tvými omyly, a nedovolím, abys mi za zády páchala další. Jestli na tom budeš trvat, tak si buď jistá, že tě nechám odstranit, utišit a vyplatit koštětem před každou zasvěcenkyní Věže i sluhy.“
Elaida jen s námahou udržela ruce v klíně. Nepotřebovala zrcadlo, aby věděla, že má tvář rudou. Musela být opatrná. Seaine ještě nic nenašla, jinak by byla přišla. Alviarin si mohla pustit pusu na špacír před sněmovnou a odhalit celý katastrofální únos toho al’Thorovic kluka. Pak by ji mohly sesadit, utišit a zpráskat už jen za to, ale Alviarin měla další tětivu na svůj luk. Toveine Gazal vedla padesát sester a dvě stě věžových gardistů proti Černé věži, v níž, jak si byla Elaida jistá, když je vysílala, byli nejvýš dva tři muži, kteří dokážou usměrňovat. Ale i kdyby jich byly stovky - stovky! Alviarin se na ni chladně dívala, ale i tak se jí z toho pomyšlení stáhl žaludek! - dokonce i se stovkami těchhle asha’manů měla v Toveine důvěru. Černá věž bude stržena v ohni a krvi - to vyvěstila - a sestry budou kráčet po jejích pozemcích. To určitě znamenalo, že Toveine zvítězí. Navíc zbytek věštění jí řekl, že Věž za její vlády získá všechnu svou starou slávu, že al’Thor sám se bude chvět před jejím hněvem. Alviarin slyšela ta slova vycházet z jejích úst, když se jí zmocnilo věštění. A později se na nic nepamatovala, když začala s vydíráním, nechápala vlastní zkázu. Elaida trpělivě vyčkávala. Splatí to té ženské trojnásobně! Ale umí být trpělivá. Prozatím.