Alviarin se nenamáhala zakrývat ohrnutý nos, když složku odsunula stranou a strčila Elaidě pod nos svůj pergamen. Otevřela zlatozelené pouzdro s psacími potřebami, namočila Elaidin brk do kalamáře a strčila jí ho do ruky. „Podepiš.“
Elaida si brk vzala a říkala si, pod jaké šílenství připojuje svůj podpis tentokrát. Další zvýšení počtu věžových gardistů, když to bude se vzbouřenkyněmi vyřízeno dřív, než dojde na vojáky? Další pokus přinutit adžah odhalit veřejně, které sestry jim stojí v čele? Tam tedy rozhodně padla na hubu! Rychle četla a cítila, jak se jí stahuje žaludek. Dát každému adžah konečné pravomoci nad sestrami v jeho části Věže bez ohledu na vlastní adžah té které sestry bylo zatím největším šílenstvím - jak by to mohlo zachránit rozebrání samotného zdiva Věže? - ale tohle -!
Svět nyní ví, že Rand al’Thor je Drak Znovuzrozený. Svět ví, že je to muž, jenž může uchopit jedinou sílu. Takoví muži patří do pravomoci Bílé věže odnepaměti. Drak Znovuzrozený má zaručenu ochranu Věže a veškeré jednání s ním kromě přes Bílou věž bude považováno za zradu Světla a odteď navždy je zakázáno. Svět může zůstat klidný, když ví, že Bílá věž povede Draka Znovuzrozeného bezpečně do Poslední bitvy a k nevyhnutelnému vítězství
Za „vítězství“ otupěle přidala „Světla", ale potom jí ztuhla ruka. Veřejně uznat al’Thora za Draka Znovuzrozeného se dalo snést, neboť jím byl, a tohle by mohlo mnoho lidí přimět uvěřit klepům, že před ní již poklekl, což by mohlo být užitečné, ale nemohla uvěřit, že do těch posledních pár slov se vejde tolik hrůz.
„Světlo, smiluj se,“ vydechla. „Jestli se tohle vyhlásí, tak se nám nikdy nepodaří al’Thora přesvědčit, že jeho únos nebyl schválený.“ To bude obtížné i tak, ale už viděla, jak se lidi nechali přesvědčit, že to, co se stalo, se nestalo, přičemž se to právě dělo. „A před dalším pokusem se bude mít desetkrát víc na pozoru. Alviarin, tohle přinejlepším vyděsí pár jeho stoupenců. Přinejlepším!“ Mnoho lidí se s ním již zapletlo příliš hluboko, takže se neodváží od něj odtrhnout. A už teprve ne, když jim bude tohle viset nad hlavou! „To bych klidně mohla vlastníma rukama zapálit Věž, jako podepsat tohle!“
Alviarin si netrpělivě povzdechla. „Nezapomněla jsi katechismus, že ne? Tak mi zopakuj, co jsem tě učila.“
Elaida mimoděk stiskla rty. Jedno potěšení z její nepřítomnosti - ne největší, ale rozhodně příjemné - bylo, že nemusela každý den opakovat tu ohavnou litanii. „Udělám, co se mi řekne,“ vypravila ze sebe nakonec. Je přece amyrlin! „Budu říkat, co mi řekneš, abych říkala, a nic víc.“ Její věštění jí předpovědělo triumf, ale, ach, Světlo, ať přijde brzy! „Podepíšu, co mi řekneš, abych podepsala, a nic jiného. Jsem...“ Začala se dávit. „Jsem poslušna tvé vůle.“
„Mluvíš, jako bys to potřebovala připomínat,“ pravila Alviarin s dalším povzdechem. „Asi jsem tě nechala bez dozoru příliš dlouho.“ Důrazně poklepala prstem na pergamen. „Podepiš.“
Elaida podepsala. Nic jiného dělat nemohla.
Alviarin málem nepočkala, až dopíše, a dekret jí sebrala. „Tohle zapečetím sama,“ prohlásila cestou ke dveřím. „Neměla jsem nechávat amyrlininu pečeť, kde jsi ji mohla najít. Promluvíme si později. Nechala jsem tě tu samotnou příliš dlouho. Buď tady, až se vrátím.“
„Později? Kdy? Alviarin? Alviarin?“
Dveře se zavřely a Elaida soptila. Být tady, až se Alviarin vrátí! Zavřená ve svých komnatách jako novicka v trestné cele!
Chvíli hladila kazetu s dopisy se zlatými jestřáby peroucími se mezi bílými mraky na modré obloze, avšak nedokázala se přimět ji otevřít. Když byla Alviarin pryč, kazeta zase obsahovala dopisy a důležitá hlášení, ne jen drobky od stolu, které jí Alviarin přenechala, ale s jejím návratem mohla být klidně prázdná. Vstala a začala upravovat růže v bílých vázách stojících na bílých mramorových podstavcích v rozích místnosti. Byly to modré růže - velmi vzácné.
Náhle si uvědomila, že zírá na zlomený stonek v ruce. Další tucet ležel na zemi. Rozčileně zachrčela. Představovala si, jak má v rukou Alviarinin krk. Nebylo to poprvé, co ji napadlo tu ženštinu zabít. Ale Alviarin určitě udělala preventivní opatření. Poslední sestry, jež by Elaida podezírala, určitě měly zapečetěné dokumenty, které se mají otevřít v případě, že by se jí něco přihodilo. To jediné jí dělalo starosti, když Alviarin zmizela, že by ji někdo mohl považovat za mrtvou a přijít s důkazy, jež by jí strhly štólu z ramen. Dřív nebo později ale bude Alviarin vyřízená stejně jistě jako ty růže –
„Neodpověděla jsi mi na klepání, matko, tak jsem šla dál,“ ozval se za ní drsný hlas.
Elaida se otočila, avšak při pohledu na rozložitou hranatou ženu s červenými třásněmi na šátku spolkla hněvivá slova a zesinala.
„Kronikářka povídala, že se mnou chceš mluvit,“ řekla Silviana podrážděně. „O soukromém pokání.“ Dokonce ani před amyrlin se nenamáhala skrývat své znechucení. Silviana věřila, že soukromé pokání je směšné. Pokání má být veřejné, v soukromí se prováděly jenom tresty. „Taky mě požádala, abych ti něco připomněla, ale odběhla dřív, než řekla co.“ Zafrkala. Všechno, co ji odvádělo od mladších a přijatých novicek, považovala za zbytečné vyrušování.
„Myslím, že si vzpomínám,“ sdělila jí Elaida otupěle.
Když Silviana konečně odešla - již po půl hodině, podle odbíjení Cemailiných hodin, ale jí to připadalo jako věčnost - jediné, co Elaidě zabránilo okamžitě svolat zasedání sněmovny, aby mohla požádat, aby Alviarin zbavily štóly kronikářky, byla jistota jejího věštění a jistota, že Seaine vystopuje zpátky k Alviarin zradu. To a jistota, že ať už by v tom střetu Alviarin padla nebo ne, její vlastní konec by to byl zcela určitě. Takže Elaida do Avriny a’Roihan, strážkyně pečetí, plamen Tar Valonu, amyrlin, zcela jistě nejmocnější vládkyně na světě, ležela na břiše na své posteli a škytala do polštářů. Záda měla příliš citlivá, aby si oblékla spodničku, která ležela na podlaze, a byla si jistá, že až se Alviarin vrátí, bude trvat na tom, aby během celého výslechu seděla. Brečela a přes slzy se modlila, aby Alviarinin pád přišel brzy.
„Neřekla jsem ti, abys nechala Elaidu... zbít,“ řekl hlas znějící jako křišťálové zvonky. „Povyšuješ se snad?“
Alviarin z kleku padla na břicho před ženou, která jako by byla stvořená z tmavých stínů a stříbřitého světla. Popadla Mesaanu za lem šatů a zasypávala jej polibky. Tkanivo iluze - muselo to být tohle, i když neviděla jediné vlákno saidaru, stejně jako v ženě, která nad ní stála, necítila schopnost usměrňovat - nedrželo úplně, jak škubala za kraj sukně. Probleskovalo skrze něj bronzové hedvábí s tenkou, složitě vyšívanou bordurou tvořenou černými vlnovkami.