„Žiji, abych sloužila a poslouchala tě, veliká paní,“ supěla Alviarin mezi polibky. „Vím, že jsem nejnižší mezi nízkými, červ ve tvé přítomnosti, a modlím se jen o tvůj úsměv.“ Už byla za „povyšování se“ potrestána - ne za neposlušnost, díky Velikému pánu Temnoty! - a věděla, že ať už Elaida právě křičí sebevíc, nemůže to být ani z poloviny tak hlasitě, jako křičela ona.
Mesaana ji chvíli nechala při líbání svých šatů a nakonec Alviarin špičkou střevíčku pozvedla hlavu. „Dekret prošel.“ Nebyla to otázka, ale Alviarin chvatně odpověděla.
„Ano, veliká paní. Kopie odešly do Severního a Jižního přístavu, ještě než to Elaida podepsala. První kurýři vyrazili a žádný kupec neopustí město bez dalších kopií.“ Mesaana to samozřejmě věděla. Věděla vše. Alviarin chytala křeč do krku, ale nepohnula se. Mesaana jí řekne, kdy se má pohnout. „Veliká paní, Elaida je jen prázdná slupka. Se vší pokorou, nebylo by to bez ní jednodušší?“ Zadržela dech. S Vyvolenými mohly být otázky nebezpečné.
Stříbrný prst se stínovým nehtem poklepal na stříbrné rty našpulené v pobaveném úsměvu. „Lepší by bylo, kdybys ty nosila amyrlininu štólu, dítě?“ pravila Mesaana nakonec. „Taková ctižádost je dost malá, aby se k tobě hodila, ale všechno má svůj čas. Teď pro tebe mám nepatrný úkol. Přese všechny přehrady, které se vytvořily mezi adžah, se hlavy jednotlivých adžah scházejí překvapivě často. Tváří se, že je to náhodou. Aspoň všechny kromě červených. Škoda že se Galina nechala zabít, jinak by ti mohla říct, co mají v plánu. Nejspíš o nic nejde, ale ty zjistíš, proč na sebe na veřejnosti cení zuby, když si potají špitají do oušek.“
„Slyším a poslouchám, veliká paní,“ odvětila Alviarin okamžitě, vděčná, že to Mesaana považuje za maličkost. Velké „tajemství", kdo vede adžah, pro ni tajemstvím nebylo - každá černá sestra musela hlásit svrchovanému dvoru sebemenší šustnutí uvnitř svého údajného adžah - ale pouze Galina z nich byla černá. To znamenalo vyptat se černých sester mezi přísedícími, což znamenalo projít všechny vrstvy mezi nimi a jí. Chvíli to potrvá a úspěch nebyl zaručený. Kromě Ferane Neheran a Suany Dragand, jež byly hlavami svých adžah, přísedící většinou nevěděly, co si hlava jejich adžah myslí, pokud jim to neřekla. „Řeknu ti to, jakmile to zjistím, veliká paní.“
Ale něco si z toho vzala. Sice to byla drobnost, ale Mesaana nevěděla všechno, co se v Bílé věži šustne. A Alviarin bude dávat pozor, až uvidí sestru v bronzové sukni s černými vlnovkami na lemu. Mesaana se skrývala ve Věži a informace znamenaly moc.
26
Kousek navíc
Seaine kráčela chodbami Věže s rostoucím pocitem, že se ztratila. Bílá věž byla, pravda, dost velká, ale tohle trvalo už celé hodiny. Nejradši by se vrátila do svých pokojů. I přes zavřená okna táhlo a svíce v kandelábrech poblikávaly. Studený průvan se jí dostával pod sukně. V jejích pokojích bylo teplo, pohodlí a bezpečí.
Komorné předváděly pukrlata a komorníci se klaněli, ale ona si jich nevšímala. Většina sester bydlela v části Věže vyhrazené jejich adžah, a těch pár, co bydlelo jinde, se pohybovalo s opatrnou pýchou, často ve dvojicích, vždy ze stejného adžah, se šátky rozloženými, jako by to byly prapory. Seaine se usmála a mile kývla na Talene, ale sošná zlatovlasá přísedící, kráska jako vytesaná z ledu, jí oplatila tvrdým pohledem a odkráčela, jen potřásala šátkem se zelenými třásněmi.
Teď už bylo příliš pozdě žádat Talene, aby se pátrání zúčastnila taky, i kdyby Pevara souhlasila. Pevara radila opatrnost a znovu opatrnost, a pravdou bylo, že Seaine ji za daných okolností ochotně poslouchala. Akorát že Talene byla kamarádka. Bývalá kamarádka.
Talene ještě nebyla nejhorší. Několik obyčejných sester nad ní ohrnulo nos. Na přísedící! Samozřejmě žádná bílá, ale to by nemělo znamenat žádný rozdíl. Ať už se ve Věži dělo cokoliv, bylo třeba dodržovat zásady správného chování. Juilaine Madome, vysoká přitažlivá černovláska, která byla přísedící za hnědé jen necelý rok, do ní cestou kolem strčila a ani se neomluvila. Saerin Asnobar, další hnědá přísedící, se na ni zuřivě zamračila a sáhla si na zahnutý nůž, který nosila za pasem, než zmizela v boční chodbě. Saerin byla Altařanka s bílými prameny na tmavých spáncích, které zdůrazňovaly tenkou, věkem vybledlou jizvu na olivové tváři. V mračení se jí vyrovnali jedině strážci.
Asi se to dalo čekat. V nedávné době došlo k několika nešťastným nehodám a žádná sestra nezapomene, jak ji bez cavyků vyhodily z chodeb kolem obydlí jiného adžah, natož co s tím občas přicházelo. Povídalo se, že červené jedné přísedící - přísedící! - pocuchaly víc než jen důstojnost, i když se nevědělo které. Velká škoda, že sněmovna nemohla ty Elaidiny šílené dekrety zarazit, ale nejdřív jedno a pak další adžah po nových výsadách skočily a jen pár přísedících bylo ochotno se jich vzdát, když nyní platily. Výsledkem bylo, že Věž byla rozdělená málem na ozbrojené tábory. Kdysi si Seaine myslela, že Věž je jako třesoucí se horký rosol plný podezírání a odsekávání, ale teď to byl horký rosol kyselých urážek.
Když Saerin zmizela, Seaine rozčileně mlaskla a upravila si šátek. Nebylo logické trhat sebou, poněvadž se nějaká Altařanka zamračila - dokonce ani Saerin by nezašla dál, určitě ne - a ještě méně logické bylo dělat si starosti s něčím, co nemohla změnit, zvlášť když měla práci.
A pak, po všem tom hledání dnes ráno, udělala krok a zahlédla svou kořist. Zerah Dacan, štíhlá mladá černovláska s pyšným chováním, ovládající se a navenek nedotčená rozohněnými proudy valícími se Věží, mířila k ní. Vlastně ne, nebyla právě mladá, avšak Seaine si byla jistá, že šátek s bílými třásněmi nenosí déle než padesát let. Byla nezkušená. Poměrně nezkušená. To by mohlo pomoci.
Zerah se přísedící svého adžah nepokoušela vyhnout a uctivě sklonila hlavu, když se k ní Seaine připojila. Na rukávech sněhobílých šatů měla složitou zlatou výšivku a také v širokém pruhu na sukni. Na bílou adžah to bylo dost neobvyklé. „Přísedící,“ zamumlala. Netvářila se ustaraně?
„K něčemu tě potřebuji,“ sdělila jí Seaine navenek dost chladně. Nejspíš v Zeražiných očích viděla zrcadlit se své pocity. „Pojď se mnou.“ Nebylo čeho se bát, ne v srdci Bílé věže, ale nezatínat pěsti jí dalo spoustu práce.
Jak čekala - a doufala - Zerah s ní šla bez námitek. Půvabně se nesla vedle Seaine, když pomalu sestupovaly po širokém mramorovém schodišti a rampách, a jen se nepatrně zamračila, když Seaine otevřela jedny dveře v přízemí, za nimiž do tmy vedlo úzké točité schodiště.
„Až po tobě, sestro,“ řekla Seaine a usměrnila světelnou kouli. Podle protokolu měla jít první ona, ale nedokázala se k tomu přimět.
Zerah neváhala. Logicky se neměla od přísedící, bílé přísedící, čeho bát. Logicky jí Seaine řekne, co od ní chce, až přijde vhodná chvíle, a bude to něco, co zvládne. Nelogické bylo, že se Seaine stahoval žaludek. Světlo, držela saidar a druhá žena ne. Navíc byla o hodně slabší. Nebylo čeho se bát. Takže neměla důvod být tak nervózní.
Sestupovaly stále níž, kolem dveří do sklepa a podsklepa, až dorazily na úplně nejnižší podlaží ještě pod místem, kde se zkoušely přijaté. Tmavou chodbu osvětlovalo jen Seainino světýlko. Držely si sukně nahoře, ale při každém kroku jim od střevíčků stoupaly obláčky prachu. Hladké kamenné zdi přerušovaly prosté dřevěné dveře. Mnohé závěsy a zámky byly úplně rezavé.