„Přísedící,“ ozvala se Zerah a konečně zaváhala, „co tady může být? Takhle hluboko nejspíš nikdo nebyl už celá léta.“
Seaine si byla jistá, že když sem před pár dny přišla, byla první osoba, jež sem vstoupila za posledních sto let. To byl jeden z důvodů, proč si to tu s Pevarou vybraly. „Jen támhle,“ řekla a otevřela jedny dveře. Moc nevrzaly, ale olej nedokázal uvolnit všechnu rez a jediná síla byla k ničemu. Se zemí to uměla líp než Pevara, ale stejně to nebylo nic moc.
Zerah vstoupila a překvapeně zamrkala. V jinak prázdné místnosti seděla Pevara za starým stolem. Kolem něj stály tři lavice. Dostat sem těch pár kousků, aby je nikdo neviděl, bylo dost těžké - zvlášť když se sluhům nedalo věřit. Zbavit se prachu bylo mnohem jednodušší, i když ne příjemné, a po každé návštěvě bylo nutné zase rozvrstvit prach na chodbě, což bylo otravné.
„Už jsem to chtěla vzdát, sedět tady takhle potmě,“ zavrčela Pevara. Když zvedla lucernu a usměrnila do ní světlo, obklopila ji záře saidaru. Rudá přísedící byla obtloustlá a obvykle docela hezká, ale teď se tvářila jako medvěd s bolavým zubem. „Chceme ti položit pár otázek, Zerah.“ A jak Seaine zavírala dveře, Pevara Zerah odstínila.
Zerah se tvářila úplně klidně, ale hlasitě polkla. „O čem, přísedící?“ Taky se jí nepatrně chvěl hlas. Ale mohlo to být prostě tou náladou ve Věži.
„O černém adžah,“ odpověděla Pevara stroze. „Chceme vědět, jestli nejsi temná družka.“
Zeražin klid rozbilo rozhořčení a úžas. Většina by to brala za dostatečné potvrzení, že není, ani kdyby nevyštěkla: „Tohle si od vás nemusím nechat líbit! Vy červené děláte falešné Draky celá léta! Jestli chcete vědět, tak po černých sestrách se stačí poohlédnout v obydlí červených!“
Pevaře potemněla tvář vzteky. Byla svému adžah věrná, ale navíc ji temní druzi připravili o celou rodinu. Seaine zasáhla dřív, než mohla Pevara přejít k hrubé síle. Neměly důkaz. Zatím.
„Posaď se, Zerah," řekla co nejklidněji. „Sedni si, sestro.“
Zerah se otočila ke dveřím, jako by chtěla neuposlechnout příkaz od přísedící - a navíc přísedící za své vlastní adžah! - ale nakonec se posadila na krajíček lavice.
Než se posadila i Seaine, Pevara na stůl položila slonovinově bílou hůl přísah. Seaine si povzdechla. Byly přísedící a měly plné právo používat kterýkoliv ter’angrial, ale ona ucukla - prostě jí vadilo, že se při tom nepoužívají příslušné postupy - a celou dobu si byla jistá, že se obrátí a uvidí tu stát dávno mrtvou Sereille Bagand, připravenou odtáhnout ji za ucho ke správkyni novicek. Bylo to iracionální, ale ona si nemohla pomoci.
„Chceme se ujistit, že řekneš pravdu,“ prohlásila Pevara a taky jako rozzlobený medvěd mluvila, „takže teď na tohle složíš přísahu a pak se tě zeptám znovu.“
„To nepodstoupím,“ vyjela Zerah a vrhla po Seaine obviňující pohled, „ale znovu složím všechny tři přísahy, jestli vás to uspokojí. A potom budu chtít omluvu od vás obou.“ Nemluvila jako odstíněná žena u výslechu. Téměř opovržlivě sáhla pro půl lokte dlouhou hůl. Ve světle lampy se matně leskla.
„Odpřisáhneš, že nás obě bezpodmínečně poslechneš,“ řekla jí Pevara a Zerah ucukla, jako by hůl byla stočená zmije. Pevara pokračovala a ještě k ní hůl přistrčila blíž. „Tak ti můžeme nařídit, abys pravdivě odpovídala, a ty to uděláš, a když zalžeš, budeme vědět, že nám hezky pomůžeš najít černé sestry. Hůl se dá použít i ke zrušení přísahy, pokud odpovíš správně.“
„Ke zrušení -?“ vyjekla Zerah. „Ještě nikdy jsem neslyšela, že by bylo možné někoho zprostit přísahy složené na hůl přísah.“
„Proto podstupujeme tohle všechno,“ vysvětlovala Seaine. „Logicky musí být černá sestra schopná lhát, což znamená, že musí být osvobozena přinejmenším od té, ale spíš ode všech přísah. S Pevarou jsme to vyzkoušely a objevily postup, který se podobá skládání přísahy.“ Nezmínila se, jak bolestné to bylo, když obě nakonec brečely. Taky se nezmínila, že Zerah její přísahy nezbaví, ať odpoví jakkoliv, dokud černé adžah nenajdou. Například se jí nesmělo dovolit, aby si utíkala stěžovat na tento výslech, což by nejspíš udělala, a oprávněně, kdyby nebyla černá. Kdyby.
Světlo, Seaine si přála, aby našly sestru z jiného adžah, na niž by to sedělo. Zelená nebo žlutá by byla mnohem lepší. Většinou se vytahovaly, a poslední dobou...! Ne. Nestane se obětí té nemoci šířící se Věží. Ale nemohla si pomoci, hlavou jí táhla jména, tucet zelených, dvakrát tolik žlutých a jedna každá s pěkně pošpiněnou minulostí. Frkat na přísedící?
„Vy jste se osvobodily od jedné z přísah?“ Zerah mluvila poněkud polekaně, znechuceně a neklidně zároveň. Dokonale rozumné reakce.
„A znovu jsme je složily,“ vyjela netrpělivě Pevara. Popadla hůl a usměrnila do jednoho konce trochu ducha. Stále také udržovala Zeražin štít. „Pod Světlem přísahám, že nevyslovím nepravdivé slovo. Pod Světlem přísahám, že nevyrobím zbraň, aby s ní jeden člověk mohl zabít jiného. Pod Světlem přísahám, že nepoužiji jedinou sílu jako zbraň, pouze proti zplozencům Stínu nebo jako poslední ochranu svého života, života mého strážce nebo jiné sestry.“ Nad tou částí o strážcích se ani nezašklebila, jako to dělávaly nové červené sestry. „Nejsem temná družka. Doufám, že ti to stačí.“ Vycenila na Zerah zuby, ale nedalo se poznat, zda se usmívá nebo šklebí.
Pak přísahy složila Seaine. Při každé to trochu zatlačilo od hlavy po paty. Pravda, ten tlak bylo těžké zachytit, jak se stále cítila stlačená poté, co znovu složila přísahu proti lhaní. Tvrdit, že Pevara má vousy nebo že ulice Tar Valonu jsou dlážděné sýrem, bylo nějakou dobu vzrušující - dokonce i Pevara se hihňala - ale za ty potíže teď to nestálo. Svědčit jí nepřipadalo důležité. Ale logicky to muselo přijít. Když říkala, že není černá, zkroutil se jí jazyk - bylo ohavné muset tohle vůbec vyslovit - ale hůl přísah Zerah předala s rozhodným kývnutím.
Ta si poposedla, uchopila hůl a polkla. Ve slabém světle vypadala nemocná. Podívala se z jedné na druhou, sevřela hůl a kývla.
„Přesně to, co jsem řekla,“ zavrčela Pevara a znovu usměrnila ducha „jinak budeš přísahat, dokud to neřekneš správně.“
„Přísahám, že vás dvě ve všem poslechnu,“ řekla Zerah stísněně, a pak se otřásla, jak přísaha začala působit. Zprvu to bylo vždy těsnější. „Zeptejte se mě na černé adžah,“ štěkla a ruce na holi se jí třásly. „Zeptejte se mě na černé adžah!“ Z jejího napětí poznala Seaine odpověď dřív, než Pevara pustila proud ducha a otázku položila. „Ne!“ Zerah doslova křičela. „Ne, nejsem černá adžah! A nyní ze mě tu přísahu sundejte! Osvoboďte mě!“
Seaine se opřela lokty o stůl. Rozhodně nechtěla, aby Zerah řekla ano, ale byla si jistá, že druhou ženu přistihly při lži. Po týdnech hledání našly jednu. Kolik dalších týdnů je čekalo? A celou dobu se bude muset ohlížet přes rameno?
Pevara na ni ukázala prstem. „Vykládala jsi, že jsi přijela ze severu.“
Zerah znovu vykulila oči. „To ano,“ odpověděla pomalu. „Jela jsem po břehu Erinin do Jualdhe. A teď mě osvoboďte od té přísahy!“ Olízla si rty.
Seaine se na ni zamračila. „V čabrace tvého koně se našla semena zlatotrnu a rudých kudlibabek, Zerah. Zlatotrn a rudá kudlibabka nerostou na sto mil jižně od Tar Valonu.“
Zerah vyskočila a Pevara zaječela: „Sednout!“
Zerah sebou praštila na lavici, ale ani sebou netrhla, jen se třepala. Pusu měla zavřenou, jinak by jí cvakaly zuby. Světlo, otázky severu a jihu ji děsily víc než obvinění z toho, že je temná družka.