„Odkud jsi vlastně vyjela,“ začala Seaine pomalu, „a proč -?“ Chtěla se zeptat, proč jela oklikou - což očividně udělala, jen aby skryla směr, z něhož dorazila, ale Zerah odpověď vyletěla z úst.
„Ze Salidaru,“ zakvílela. Víc toho nebylo. Stále držela hůl a svíjela se na lavici. Po tvářích se jí koulely velké slzy, oči měla vykulené a upírala je na Pevaru. Slova se z ní hrnula a zuby jí cvakaly. „P-p-přijela jsem, abych z-zajistila, že se tu sestry dozvědí o č-č-červených a Logainovi, takže s-svrhnou Elaidu a V-Věž bude zase celá.“ Zaječela a odmlčela se, jen zírala na červenou sestru.
„Aha,“ řekla Pevara. Pak znovu, zachmuřeněji: „Aha!“ Tvářila se klidně, ale oči se jí rozhodně neleskly poťouchle, jako když byla mladší či přijatá novicka. „Takže to ty jsi zdrojem těch... klevet. Postavíš se před sněmovnu a odhalíš tu lež! Přiznej, že je to lež, děvče!“
Zerah začaly vylézat oči z důlků. Hůl jí vypadla z rukou a ona se chytila za hrdlo. Začala se dusit. Pevara na ni zděšeně zírala, ale Seaine to došlo.
„Milost Světla,“ vydechla. „Nemusíš lhát, Zerah.“ Zerah kopala nohama, jako by se snažila vstát. „Řekni jí to, Pevaro. Ona věří, že je to pravda! Nařídila jsi jí mluvit pravdu a lhát! Nekoukej na mě tak! Ona tomu věří!“ Zerah se na rtech objevil namodralý odstín, víčka se jí chvěla. Seaine zaječela: „Pevaro, tys jí dala ten rozkaz, tak ji musíš propustit ty, jinak se nám tu udusí.“
„Je to vzbouřenkyně.“ Znělo to opovržlivě, ale pak si Pevara povzdechla. „Ještě nebyla odsouzená. Nemusíš... lhát... děvče.“ Zerah přepadla na stůl a mezi mukáním lapala po dechu.
Seaine užasle kroutila hlavou. Nezvážily možnost protichůdných přísah. Co když černé adžah nejenom že odstranily přísahu proti lhaní, ale nahradily ji nějakou vlastní? Co když nahradily všechny tři přísahy svými? Budou muset postupovat opatrně, jestli nějakou černou sestru najdou, jinak by jim mohla umřít dřív, než by zjistily, v čem to spočívá. Nejdřív asi odvržení všech přísah - jinak to udělat nemohly, když nevěděly, jaké přísahy černé sestry skládají - a pak bude následovat složení tří? Světlo, ta bolest, když byla osvobozena ode všeho naráz, byla trochu moc. Anebo možná ne. Temné družky si to rozhodně zasloužily, a víc. Pokud nějakou najdou.
Pevara se zamračila na funící ženu beze stopy lítosti. „Až bude stát u soudu pro vzpouru, hodlám se toho zúčastnit.“
„Až bude souzena, Pevaro,“ ozvala se zamyšleně Seaine. „Byla by to škoda, přijít o jedinou pomocnici, o níž víme, že není temná družka. A jelikož je vzbouřenkyně, nebudeme si muset dělat těžkou hlavu s tím, že ji využíváme.“ O tom hodně debatovaly, ale nedošly k žádnému závěru, nicméně to byl druhý důvod, proč nechat druhou přísahu působit. Sestru, která odpřisáhla, že bude poslouchat, bylo možné k poslušnosti donutit - Seaine se ošila, až příliš se to podobalo zakázanému, ohavnému nátlaku - bylo možné ji přimět pomáhat při lovu, dokud jim nevadilo, že ji nutí přijmout nebezpečí, ať už chtěla, nebo nikoliv. „Neumím si představit, že by poslaly jen jednu,“ pokračovala. „Zerah, kolik vás přijelo šířit ten příběh?“
„Deset,“ zamumlala žena do stolu a potom se prudce narovnala a vzdorovitě se mračila. „Nezradím své sestry! Ne -!“ Náhle se odmlčela a trpce zkřivila rty, jak si uvědomila, že to právě udělala.
„Jména!“ štěkla Pevara. „Dej mi jejich jména, nebo z tebe rovnou stáhnu kůži!“
Zerah ta jména neochotně vysypala. Na rozkaz, ne proto, že by se bála té hrozby. Ale když se Seaine podívala na zachmuřenou Pevaru, byla si jistá, že nepotřebuje moc provokovat, aby Zerah ztřískala jako novicku chycenou při kradení. Zvláštní, sama necítila stejné nepřátelství. Odpor ano, jenomže ne tak silný. Ta žena byla vzbouřenkyně, která pomáhala rozbít Bílou věž, když sestra musela přijmout cokoliv, aby ji udržela celou, a přesto... Tuze zvláštní.
„Souhlasíš, Pevaro?“ zeptala se, když byl seznam celý. Ta umíněná osoba jenom kývla. „Dobrá. Zerah, odpoledne mi přivedeš do pokoje Bernaile.“ Byly dvě z každého adžah kromě modrého a červeného, ale lepší bude začit s druhou bílou. „Řekneš jí jenom, že s ní chci mluvit soukromě. Žádným slovem, činem či vynecháním ji nebudeš varovat. Pak budeš tiše stát a necháš mě s Pevarou udělat nezbytné. Jsi zverbována k významnějšímu případu, než je ta tvoje pomýlená vzpoura, Zerah.“ Ovšemže byla pomýlená. Jakkoliv šíleně se Elaida chovala. „Pomůžeš nám dopadnout černé adžah.“
Zerah neochotně kývala, tvářila se stísněně, ale při zmínce o dopadení černých adžah zalapala po dechu. Světlo, musela být z toho zážitku úplně mimo, že to nechápala!
„A přestaneš šířit tyhle... příběhy,“ přisadila si Pevara přísně. „Od této chvíle se nezmíníš naráz o červeném adžah a falešném Drakovi. Je to jasné?“
Zerah se tvářila mrzutě a umíněně. Řekla: „Jasné, přísedící.“ Vypadala, že se zase rozbrečí.
„Zmiz mi z očí,“ řekla jí Pevara a propustila štít i saidar. „A seber se! Umej si obličej a učeš se!“ To poslední za ní plivla, když už byla Zerah u dveří. Když se za ní dveře zavřely, Pevara zafrkala. „Byla by schopná za tou Bernaile jít jako cuchta a tak ji varovat.“
„Rozumný postřeh,“ připustila Seaine. „Ale koho budeme varovat tím, když se na ty ženy budeme pořád mračit? Přinejmenším to upoutá pozornost.“
„Jak to zatím vypadá, Seaine, tak neupoutáme pozornost, ani když je budem kopat po Věži.“ Zřejmě ji ten nápad zaujal. „Jsou to vzbouřenkyně, a já je hodlám držet tak pevně, že zaječí, když je jenom něco napadne!“
Pořád to probíraly dokola. Seaine trvala na tom, že když budou s rozkazy opatrné a nenechají žádnou únikovou cestu, bude to stačit. Pevara poukázala na to, že nechají deset vzbouřenkyň - deset! - chodit si po Věži bez trestu. Seaine řekla, že nakonec trestu neujdou, a Pevara zavrčela, že nakonec není dost brzo. Seaine vždycky obdivovala její sílu vůle, ale občas to byla jen čirá umanutost.
Tiché vrzání závěsů bylo jediným varováním, aby Seaine smetla hůl a dala si ji do klína. S Pevarou popadly pravý zdroj téměř zároveň.
Do místnosti klidně vstoupila Saerin s lucernou v ruce a ustoupila stranou, aby mohla vejít Talene a za ní maličká Yukiri s druhým světlem, pak chlapecky štíhlá Doesine, na Cairhieňanku vysoká, která zavřela dveře a opřela se o ně zády, jako by jim chtěla zabránit v odchodu. Čtyři přísedící, zastupující zbývající adžah ve Věži. Toho, že Seaine a Pevara drží saidar, si nevšímaly. Najednou Seaine místnost připadala přeplněná. Byla to jen představivost, iracionální, ale...
„Zvláštní, vidět vás dvě pohromadě,“ podotkla Saerin. Tvářila se vyrovnaně, ale hladila jílec nože u pasu. Seděla ve sněmovně čtyřicet let, déle než kterákoliv jiná, a všechny ostatní se naučily dávat si pozor na její výbuchy vzteku.
„Totéž bychom mohly říct o vás,“ opáčila Pevara suše. Ji Saerinin vztek nikdy nevzrušoval. „Nebo jste sem přišly pomoct Doesine vyrovnat si účty?“ Žlutá se začervenala, takže vypadala víc jako hezký kluk, přestože se nosila elegantně, a Seaine to prozradilo, která přísedící zavítala příliš blízko obydlí červených s tak nešťastnými následky. „Nemyslela jsem si ale, že by vás to svedlo dohromady. Zelené jdou po krku žlutým, hnědé šedým. Nebo jsi je sem jen přivedla pro tichý souboj, Saerin?"