Seaine zoufale pátrala po nějakém důvodu, co tyto čtyři dělaly tak hluboko v podložní skále Tar Valonu. Co je spojovalo? Jejich adžah - všechna adžah - si opravdu šla po krku. Všem čtyřem Elaida udělila pokání. Žádná přísedící si nemohla užívat roboty, zvlášť když všichni věděli, proč drhne podlahy a hrnce, ale to těžko vytvářelo pouto. Co jiného? Žádná nebyla urozená. Saerin a Yukiri se narodily v hospodě, Talene na statku a Doesinin otec byl nožíř. Saerin nejdřív cvičily Dcery mlčení a jako jediná z té bandy získala šátek. Byly úplně k ničemu. Náhle jí cosi došlo, až jí z toho vyschlo v krku. Saerin se málokdy ovládala. Doesine se jako mladší novicka pokusila třikrát uprchnout, i když jenom jednou se dostala až k mostům. Talene, která si nejspíš vysloužila víc trestů než kterákoliv novicka v historii Věže. Yukiri, vždycky poslední šedá, jež se připojila ke konsenzu svých sester, když chtěla jít jinou cestou, a ve sněmovně vždy taky souhlasila poslední. Všechny čtyři byly svým způsobem považované za buřičky a Elaida všechny ponížila. Mohly si myslet, že udělaly chybu, když se postavily za sesazení Siuan a pozvednutí Elaidy? Mohly zjistit to o Zerah a ostatních? A pokud ano, co hodlají dělat?
V duchu se připravila setkat saidar, i když příliš nedoufala, že unikne. Pevara se v síle vyrovnala Saerin a Yukiri, jenže ona byla nejslabší až na Doesine. Připravila se a Talene přistoupila a rozbila všechny její logické dedukce na třísky.
„Yukiri si všimla, jak se vy dvě plížíte kolem, a my chceme vědět proč.“ Její překvapivě hluboký hlas zněl rozčileně, i když se tvářila ledově. „Pověřily vás hlavy vašich adžah tajným úkolem? Na veřejnosti po sobě štěkají hůř než ostatní, ale zřejmě se slízají k tajným hovorům. Ať už plánují cokoli, sněmovna má právo to vědět.“
„Ále, dej pokoj, Talene.“ Yukirin hlas byl ještě překvapivější než Talenin. Yukiri vypadala jako maličká královna v tmavě stříbrném hedvábí se slonovinovou krajkou, ale mluvila jako spokojená selka. Tvrdila, že kontrast pomáhá při vyjednávání. Pak se usmála na Seaine a Pevaru, vladařka, která uvažuje, jak velkodušná má být. „Všimla jsem si, jak kolem čenicháte jako fretky v kurníku,“ pravila, „ale nic jsem neřekla - třeba spolu spíte, co já vím, a do toho přece nikomu nic není - tak jsem mlčela, dokud tady Talene nezačala ječet, že se spolu scházíte. Taky jsem si toho u pár sester všimla a napadlo mě, že některé z nich by mohly být hlavy adžah, takže... Občas šest a šest dává dvanáct a občas z toho vznikne jenom zmatek. Tak nám to řekněte, jestli můžete. Sněmovna má právo.“
„Neodejdeme, dokud nám to neřeknete,“ vyjela Talene ještě ohnivěji.
Pevara jen frkla a zkřížila ruce na prsou. „I kdyby se mnou hlava mého adžah promluvila jen dvě slova, nevidím důvod vám vykládat, co to bylo. To, co jsme se Seaine probíraly, nemá nic do činění s červenými ani s bílými sestrami. Čmuchejte si jinde.“ Saidar ale nepustila a Seaine také ne.
„Zatraceně k ničemu a já to zatraceně věděla,“ vrčela Doesine ode dveří. „Proč jsem se proklatě nechala do tohohle navézt... Jen aby se to zatraceně nikdo jiný nedověděl, jinak se budem plazit po břiše před celou Věží.“ Občas taky jako kluk mluvila, kluk, který potřebuje vypláchnout pusu mýdlem.
Seaine by se byla zvedla k odchodu, kdyby se nebála, že ji zradí kolena. Pevara stála a netrpělivě zvedala obočí na ženy mezi ní a dveřmi.
Saerin pohladila nůž a tázavě se na ně podívala, ale neuhnula. „Hádanka,“ podotkla. Náhle vyrazila a hrábla Seaine do klína. Ta jen zasupěla a snažila se hůl schovat, ale výsledkem bylo jenom to, že se o ni se Saerin přetahovala. „Mám ráda hádanky,“ prohlásila Saerin.
Seaine pustila hůl a urovnala si sukni. Nic jiného se stejně nedalo dělat.
Hůl vyvolala blekotání, jak skoro všechny promluvily naráz.
„Krev a oheň,“ vyjela Doesine. „Copak tady dole pozvedáte nové zatracené sestry?“
„Ach, nech je být, Saerin,“ zasmála se Yukiri. „Ať už páchají cokoliv, je to jejich věc.“
A Talene štěkla: „Proč jinak by se tady plížily - spolu! - kdyby nešlo o hlavy adžah?“
Saerin mávla rukou a po chvíli získala ticho. Všechny přítomné byly přísedící, ale ona měla právo mluvit ve sněmovně první a jejích čtyřicet let se taky počítalo. „Myslím, že tohle je klíč k hádance,“ řekla a pohladila hůl. „Tak proč?“ Náhle ji taky obklopila záře saidaru a ona usměrnila ducha do hole. „Pod Světlem neřeknu jediné nepravdivé slovo. Nejsem temná družka."
V hrobovém tichu, které následovalo, by bylo slyšet, i kdyby si pšíkla myš.
„Mám pravdu?“ zeptala se Saerin a pustila jedinou sílu a natáhla hůl k Seaine.
Ta potřetí složila přísahu proti lhaní a podruhé zopakovala, že není černá. Pevara udělala totéž s mrazivou důstojností. A očima ostrýma jako orel.
„Tohle je směšné,“ vrčela Talene. „Žádné černé adžah není.“
Yukiri si vzala od Pevary hůl a usměrnila. „Pod Světlem neřeknu jediné nepravdivé slovo. Nejsem černá adžah.“ Světlo saidaru zhaslo a ona podala hůl Doesine.
Talene se znechuceně mračila. „Ustup, Doesine. Já tyhle špinavé náznaky nebudu snášet.“
„Pod Světlem neřeknu jediné nepravdivé slovo,“ pronesla Doesine uctivě celá ozářená. „Nejsem černá adžah.“ Když došlo na vážné věci, mluvila tak, jak by si správkyně novicek přála. Podala hůl Talene.
Zlatovláska couvla jako před jedovatým hadem. „Už jenom to žádat je odporné. Horší než odporné!“ V očích se jí mihlo cosi divokého. Iracionální nápad, možná, ale Seaine to viděla. „A teď mi uhni z cesty,“ požádala se vší autoritou přísedící. „Odcházím!“
„Myslím, že ne,“ prohlásila Pevara tiše a Yukiri kývla na souhlas. Saerin nůž už nehladila, pevně ho svírala.
Toveine Gazal se brodila hlubokými návějemi Andoru a proklínala den, kdy se narodila. Malá, kulatá, s měděnou pletí a dlouhými lesklými černými vlasy, připadala mnoha lidem hezká, ale nikdo by ji nenazval krasavicí. Aspoň teď už ne. Tmavé oči, kdysi přímé, se nyní do každého přímo zavrtávaly. Když se nezlobila. A dneska se zlobila. Když se Toveine zlobila, utíkali i hadi.
Ostatní čtyři červené jely - brodily se - za ní a za nimi dvacítka věžových gardistů v tmavých kabátech a pláštích. Žádnému z mužů se nelíbilo, že mají zbroj sbalenou, a lesy kolem cesty pozorovali, jako by čekali okamžitý útok. Jak chtěli projet sto mil Andoru bez povšimnutí v kabátech a pláštích s plamenem Tar Valonu, to si Toveine nedovedla představit. Ale už byli skoro u konce cesty. Za den za dva, ve sněhu po kolena, se spojí s ostatními devíti oddíly. Naneštěstí ne všechny sestry byly červené, ale to jí nedělalo větší starosti. Toveine Gazal, kdysi přísedící za červené adžah, vstoupí do historie jako žena, která zničila Černou věž.
Byla si jistá, že Elaida si myslí, že je jí za tu šanci vděčná, a taky za to, že ji povolala zpátky z vyhnanství a nemilosti a dala jí příležitost se vykoupit. Prskala, že by před ní i vlk utekl. To, co před dvaceti lety udělala, bylo nutné, a Světlo spal všechny, které mumlaly, že do toho muselo být zapletené černé adžah. Bylo to nutné a správné, ale Toveine Gazal vyhnaly z jejího křesla ve sněmovně a musela ječet o milost pod proutkem, kdy se na to dívaly všechny sestry, dokonce i mladší a přijaté novicky, aby viděly, že i na přísedící platí zákon, třebaže jim neřekly který. A pak ji poslaly na dvacet let pracovat na osamělý statek v Černých horách k panímámě Jaře Doweelové, která považovala Aes Sedai, konající pokání ve vyhnanství, za stejné jako ostatní lidi. Toveine přehmátla na otěžích, stále cítila mozoly. Panímáma Doweelová - ani teď na ni nemohla myslet bez oslovení, jaké požadovala - panímáma Doweelová věřila v tvrdou práci. A disciplínu tvrdou jako u mladších novicek! Neměla smilování s nikým, kdo se snažil ulejvat při dřině, kterou sama také vykonávala, a ještě menší se ženou, která někam vyklouzla, aby se potěšila s hezkým chlapcem. Takový život Toveine vedla posledních dvacet let. A Elaida proklouzla puklinami, aniž ji chytily, protancovala se k amyrlininu stolci, o němž kdysi Toveine snila sama. Ne, nebyla vděčná. Ale naučila se čekat na příležitost.