Kniha byla úžasně zajímavá, ale místnost působila skličujícím dojmem. Byl to Randův malý trůnní sál ve Slunečním paláci, samé zlato, od širokých vlysů po vysoká zrcadla na stěnách, která nahradila ty, co Rand rozbil, a dvě řady křesel, jako to, v němž seděla, stupínek a na něm Dračí trůn. Byla to obludnost v tairenském stylu, jak si ho představovali cairhienští řemeslníci, křeslo spočívající na zádech dvou draků s dalšími dvěma draky jako opěrkami a dalšími na opěradle, s velkými slunečními kameny místo očí, a celý trůn se třpytil zlatem a rudým smaltem. Obrovské zlaté vycházející slunce na leštěné kamenné podlaze na tísnivé atmosféře ještě přidávalo. Aspoň ve dvou velkých krbech, ve kterých by se mohla klidně procházet, hořel oheň a vydával příjemné teplo, zvlášť když nyní venku sněžilo. A byly to Randovy pokoje. Už ta útěcha samotná vyvážila sebevětší sklíčenost. To ji rozčílilo. Být zamilovaná do muže zřejmě znamenalo připustit si spoustu rozčilujících věcí!
Poposedla si v marné snaze objevit v křesle pohodlnou polohu a snažila se číst, jenže očima každou chvíli zalétla ke dveřím, pokrytým řadami zlacených vycházejících sluncí. Doufala, že uvidí vcházet Randa. Bála se, že uvidí Sorileu nebo Cadsuane. Mimoděk si upravila světle modrý kabát a prstem pohladila maličké kvítky vyšité na klopách. Další měla na rukávech a na spodcích tak těsných, že se do nich málem nevešla. Nebyla to velká změna proti tomu, co nosívala vždycky. Zatím se vyhýbala šatům, i když nosila spoustu výšivek, ale vážně se bála, že ji Sorilea hodlá nacpat do šatů, i kdyby ji z toho, co měla na sobě, měla svléknout vlastníma rukama.
Ta ženská věděla všechno o ní a o Randovi. Všechno. Min zahořely tváře. Sorilea se zřejmě snažila rozhodnout, jestli Min Farshawová je pro Randa al’Thora vhodná... milenka. Z toho slova se rozhihňala. Není přece žádná pitomá holka! Z toho slova se vždy chtěla provinile ohlédnout přes rameno na tety, které ji vychovaly. Ne, pomyslela si trpce, nejsi pitomá. Pitomost má ve srovnání s tebou důvtip!
Nebo možná Sorilea chtěla zjistit, jestli je Rand vhodný pro ni. Občas to tak vypadalo. Moudré Min přijímaly jako jednu z nich, skoro, ale v posledních týdnech ji Sorilea vymačkala jako pradlena cíchu. Bělovlasá moudrá s obličejem jako z vydělané kůže chtěla o Min a o Randovi vědět úplně všechno. Chtěla i prach z jeho kapes! Min se při oněch neustálých výsleších pokusila dvakrát vzepřít a Sorilea dvakrát vytáhla proutek! Ta strašná baba ji prostě přehodila přes nejbližší stůl a pak jí řekla, že jí tohle možná něco připomene. Žádná jiná moudrá ji taky neutěšila! Světlo, co všechno musí holka kvůli muži snášet! A nemohla si ho ani nechat jenom pro sebe!
Cadsuane byla zase něco jiného. Nesmírně důstojné, prošedivělé Aes Sedai zřejmě na Min ani na Randovi za mák nezáleželo, ale trávila ve Slunečním paláci hodně času. Úplně se jí vyhnout nebylo možné, zřejmě si chodila, kam se jí zlíbilo. A když se podívala na Min, ta viděla ženu, která dokáže naučit býky tancovat a medvědy zpívat. Pořád čekala, že na ni ta žena ukáže a sdělí jí, že už je čas, aby se Min Farshawová naučila balancovat s míčkem na nose. Dřív nebo později se bude Rand muset Cadsuane znovu postavit, a z té představy se Min stahoval žaludek.
Sklonila se nad knihou. Otevřely se dveře a vstoupil Rand s Dračím žezlem položeným v ohbí lokte. Na hlavě měl zlatou korunu, věnec vavřínových listů - to musela být ta Mečová koruna, o které všichni mluvili - jeho nohy krásně vynikaly v těsných spodcích, a na sobě měl zlatem vyšívaný kabát ze zeleného hedvábí. Byl skutečně velmi pohledný.
Založila si knihu poznámkou mistra Fela, kde napsal, že je „moc hezká", knihu zavřela a položila na podlahu vedle křesla, zkřížila ruce a čekala. Kdyby stála, byla by podupávala, ale nesměla dovolit, aby si ten muž myslel, že vyskočí jenom proto, že se konečně objevil.
Zastavil se a usmál se na ni a z nějakého důvodu se tahal za ucho - zřejmě si pobrukoval! - pak se náhle otočil a zamračil se na dveře. „Děvy mi neřekly, že tu jsi. Skoro nepromluví. Světlo, vypadají, jako by se při pohledu na mě chtěly zahalit.“
„Možná jsou rozčilené,“ podotkla klidně. „Možná si říkají, kde jsi byl. Jako já. Možná se bály, že tě zraní, že jsi nemocný anebo mrzneš.“ Jako já, pomyslela si trpce. On se zatvářil poněkud zmateně!
„Napsal jsem ti,“ namítl a ona frkla.
„Dvakrát! Když máš asha’many, aby ti doručovali dopisy, jsi mi napsal dvakrát, Rande al’Thore. Jestli tomu teda říkáš psaní!“
Zapotácel se, jako by ho udeřila - ne, jako by ho kopla do břicha! - a zamrkal. Min se vzpamatovala a opřela se v křesle. Stačilo dát muži pocítit sympatie ve špatnou chvíli, a ztracenou půdu by už nikdy nezískala. Nejradši by se mu vrhla kolem krku, utěšila ho, zbavila bolesti. Odmítal si přiznat, že ho něco bolí. Ale nehodlala vyskočit a běžet k němu, zjišťovat, co se stalo, nebo... Světlo, musel být v pořádku.
Něco ji jemně uchopilo pod lokty a zvedlo z křesla. Visela nad zemí a plula k němu. Dračí žezlo odletělo stranou. Tak on si myslel, že se bude usmívat, co? Myslel si, že ji hezký úsměv obměkčí? Otevřela pusu, aby mu řekla, co si myslí. A ostře! On ji objal a políbil.
Když znovu popadla dech, podívala se na něj. „Poprvé...“ Polkla a odkašlala si. „Poprvé sem Jahar Narishma vrazil a snažil se každýmu podívat do hlavy, jak to dělává, pak mi strčil do ruky kus pergamenu a zmizel. Podívám se. Stojí na něm: ‚Získal jsem korunu Illianu. Nikomu nevěř, dokud se nevrátím. Rand.‘ To podle mě není zrovna milostný psaníčko.“
Znovu ji políbil.
Tentokrát přestala dýchat na delší dobu. Vůbec to nešlo podle jejího očekávání. Na druhou stranu to zase nebylo tak hrozné. „Podruhé mi Jonan Adley vrazil kus papíru, co na něm stálo: ‚Vrátím se, až tu skončím. Nikomu nevěř. Rand.‘ Adley za mnou vlezl do koupelny,“ dodala, „a klidně se koukal.“ Rand se vždycky snažil předstírat, že nežárlí - ale všimla si, jak se mračí na muže, kteří si ji prohlíželi. A potom z něj byl taky mnohem ohnivější milenec. Napadlo ji, jaký bude třetí polibek. Třeba by měla navrhnout, že se odeberou do ložnice. Ne, nebude tak otevřená, bez ohledu na –
Rand ji postavil na zem a náhle se zatvářil sklíčeně. „Adley je mrtvý,“ oznámil jí. Náhle mu koruna sletěla z hlavy a kutálela se po místnosti, jako kdyby ji odmrštil. Právě když čekala, že narazí do Dračího trůnu a možná se o něj rozbije, široký zlatý kruh se zastavil a složil na sedadlo trůnu.
Když Min pohlédla na Randa, zadrhl se jí dech v hrdle. V tmavě rudých kudrnách nad levým uchem se mu leskla krev. Vytáhla si z rukávu krajkový kapesníček a zvedla ruku, ale on ji chytil za ruku.
„Já ho zabil,“ dodal tiše.
Při zvuku jeho hlasu se zachvěla. Mluvil tiše, hrobově tiše. Ložnice nakonec nebyl tak špatný nápad. Ať už by to bylo sebeotevřenější. Usmála se - a zapýřila, když si uvědomila, jak snadno se usmívá, když pomyslí na tu velkou postel - popadla ho za košili a připravila se strhnout ji z něj i s kabátem, právě teď a tady.
Někdo zaklepal.
Min ucukla a odskočila. Kdo to může být? říkala si podrážděně. Když tu byl Rand, Děvy buď návštěvníky ohlásily, nebo je prostě poslaly dál.
„Dále,“ zavolal a lítostivě se na ni usmál. A ona se zase začervenala.
Do dveří strčil hlavu Dobraine, pak vstoupil, a když je tam viděl stát, zase je zavřel. Cairhienský pán byl malý, čelo měl vyholené a zbytek prošedivělých vlasů mu spadal na ramena. Předek téměř černého kabátu mu zdobily modré a bílé pruhy až kus pod opasek. Ještě než získal Randovu přízeň, byl ve zdejší zemi mocným pánem, a teď tu vládl, přinejmenším dokud Sluneční trůn nezíská Elain. „Můj pane Draku,“ řekl s úklonou. „Má paní Ta’veren.“