Stále si vzpomínala na tu hrůzu, když si uvědomila, že chlapec, který ji teď „hlídá", má mysl malého děcka. Smutek taky přetrvával - Světlo, je to jenom kluk! Není to spravedlivé! - ale doufala, že ho Rand odstínil. Nebylo snadné Fedwina přemluvit, aby si hrál s kostkami, místo aby s pomocí jediné síly vytahoval kvádry ze zdí, aby z nich postavil „velkou věž, ve které budeš v bezpečí". A pak tam ona seděla a hlídala jeho, dokud nepřišel Rand. Ach, Světlo, bylo jí do pláče. Kvůli Randovi ještě víc než kvůli Fedwinovi.
„Zřejmě se schováváš v hloubce.“
Hluboký hlas ještě nedomluvil, když Rand vyskočil a otočil se k Mazrimu Taimovi. Muž s orlím nosem měl jako obvykle černý kabát s modrozlatými draky vyšitými na rukávech. Na rozdíl od ostatních asha’manů nenosil na límci ani meč, ani draka. Tvářil se skoro stejně bezvýrazně jako Rand. Když se ten podíval na Taima, zaskřípal zuby. Min uvolnila nůž, jejž nosila v rukávě. Kolem obou tančila spousta obrazů a aur, ale nezačala se mít na pozoru kvůli svým viděním. Už párkrát viděla muže, který se snaží rozhodnout, jestli má někoho zabít, a teď to tu bylo zas.
„Ty si sem přijdeš a držíš saidín, Taime?“ řekl Rand příliš mírně. Taim rozhodil rukama a Rand dodaclass="underline" „To už je lepší.“ Ale neuvolnil se.
„Jenom jsem se bál, že mě někdo omylem probodne,“ vysvětloval Taim, „poněvadž když jsem přicházel, byly chodby plné těch aielských žen. Vypadaly podrážděně.“ Oči nespouštěl z Randa, ale Min si byla naprosto jistá, že ji viděl, jak sahá pro nůž. „Což je pochopitelné,“ pokračoval hladce. „Neumím vyjádřit radost nad tím, že tě vidím živého, po tom, co jsem našel nahoře. Přišel jsem ohlásit zběhy. Normálně bych se neobtěžoval, ale tihle jsou Gedwyn, Rochaid, Torval a Kisman. Zřejmě byli nespokojení s událostmi v Altaře, ale nemyslel jsem si, že zajdou tak daleko. Neviděl jsem nikoho z těch, které jsem nechal s tebou.“ Zalétl pohledem k Fedwinovi. Jen na okamžik. „Byly i... další... oběti? Jestli chceš, tohohle vezmu s sebou.“
„Pověděl jsem jim, ať se drží z dohledu,“ pronesl drsně Rand. „O Fedwina se postarám. Je to Fedwin Morr, Taime, ne ‚tenhle‘.“ Couvl a ze stolku zvedl stříbrný pohár. Min zadržela dech.
„Vědma v mé vesnici dokáže vyléčit cokoliv,“ pravil a klekl si k Fedwinovi. Podařilo se mu usmát se na něj, aniž spustil oči z Taima. Fedwin se na něj na oplátku taky usmál a pokusil se vzít pohár, ale Rand mu ho přidržel u úst. „Ví víc o bylinkách než všichni ostatní, co znám. Něco málo jsem se od ní naučil, co je bezpečné a co ne.“ Když odtáhl ruku s pohárem, Fedwin si jen povzdechl a Rand si ho přivinul k hrudi. „Spi, Fedwine,“ zašeptal.
Vypadalo to, že chlapec usíná. Zavřel oči. Hrudník se mu zvedal stále pomaleji. Až se přestal zvedat úplně. Nepřestal se ale usmívat.
„Trocha něčeho do vína,“ poznamenal Rand tiše a položil Fedwina na zem. Min pálily oči, ale nechtěla plakat. Neudělá to!
„Jsi tvrdší, než jsem myslel,“ zamumlal Taim.
Rand se na něho divoce usmál. „Přidej ke svému seznamu zběhů i Corlana Dashivu, Taime. Až příště navštívím Černou věž, čekám, že na tom tvém Zrádcovském stromě uvidím jeho hlavu.“
„Dashivu?“ prskl Taim a vykulil oči. „Stane se, jak říkáš. Až příště navštívíš Černou věž.“ Rychle se vzpamatoval. Min by byla moc ráda věděla, co ty obrazy kolem něj znamenají.
„Vrať se hned do Černé věže a už sem nechoď.“ Rand vstal a nad Fedwinovým tělem se podíval na druhého muže. „Asi budu chvíli v pohybu.“
Taim se nepatrně uklonil. „Jak přikazuješ.“
Když se za ním zavřely dveře, Min dlouze vydechla.
„Nemá smysl plýtvat časem a nemám času na rozdávání,“ prohlásil Rand. Klekl si k ní, vzal si korunu a nacpal ji do tlumoku k ostatním věcem. „Min, myslel jsem si, že tu je smečka psů, která loví jednoho vlka po druhém, ale zdá se, že ten vlk jsem já.“
„Světlo tě spal,“ zasupěla, popadla ho za vlasy a podívala se mu do očí. Byly chvíli modré, chvíli šedé, jako obloha těsně před východem slunce. A byly suché. „Můžeš plakat, Rande al’Thore. Neroztečeš se, když se vybrečíš!“
„Na slzy taky nemám čas, Min,“ opáčil mírně. „Občas psi vlka chytí a přejí si, aby to neudělali. Občas se vlk obrátí proti nim nebo si na ně počíhá v záloze. Ale nejdřív musí utéct.“
„Kam půjdeme?“ zeptala se. A nepustila ho. Nehodlala ho nikdy pustit. Nikdy.
30
Začátky
Perrin si držel kožišinou podšité krzno u těla a nechal jít Loudu krokem. Dopolední slunce nehřálo a v rozježděném sněhu na silnici vedoucí do Abily se šlo nesnadno. Jel s tuctem svých společníků a s sebou měli jen dva neohrabané volské povozy a pár sedláků v prostých tmavých šatech. Všichni se vlekli se sklopenými hlavami a v závanech větru si chytali čepice a klobouky, ale jinak se hlavně dívali, kam šlapou.
Neald za ním tiše pronesl nějaký obhroublý vtip. Grady zabručel v odpověď a Balwer nedůtklivě prskl. Na žádného z nich zřejmě to, co viděli a slyšeli za poslední měsíc, kdy překročili hranici Amadicie, ani to, co leželo před nimi, neudělalo dojem. Edarra spílala Masuri, že jí sklouzla kapuce. Edarra a Carelle měly přes plášť ještě omotanou loktuši, ale i když uznaly, že musí jet na koni, odmítly se vzdát svých baňatých sukní, takže jim nohy v tmavých punčochách trčely ven. Zima jim v nejmenším nevadila, jen ten divný sníh. Carelle začala vykládat Seonid, co se jí stane, jestli nebude mít tvář zakrytou.
Pochopitelně pokud tvář odhalí příliš brzy, výprask řemenem bude to nejmenší, čeho se musela bát, a obě s moudrou to dobře věděly. Perrin se nepotřeboval ohlížet, aby viděl, že tři strážci, kteří jeli vzadu v obyčejných pláštích, čekají, že každou chvíli budou muset tasit meč a prosekat si cestu. Takhle to pokračovalo od chvíle, kdy za úsvitu vyjeli z tábora. Přejel palcem po sekeře, kterou měl u pasu, a pak si přitáhl plášť, aby mu nevlál ve větru. Jestli se věci zvrtnou, strážci by mohli mít pravdu.
Nalevo, kousek od dřevěného mostu přes zamrzlý potok obtékající městečko, trčely ze sněhu ohořelé trámy na velkém kamenném podstavci, kolem něhož se navršily závěje. Místní pán nebyl dost rychlý, když měl přísahat věrnost Draku Znovuzrozenému, a měl štěstí, že ho jenom zbičovali a zabavili mu veškerý majetek. Hlouček mužů na mostě hleděl na blížící se jezdce. Perrin neviděl přilby ani zbroj, ale každý muž držel oštěp nebo kuši. Nemluvili spolu, jen se dívali a od úst jim stoupala pára. Kolem celého městečka stály stráže, na silnicích i mezi domy. Tohle byla prorokova země, ale bělokabátníci a vojsko krále Ailrona stále drželi větší část státu.
„Měl jsem pravdu, že jsem ji nevzal s sebou,“ zamumlal, „ale stejně za to zaplatím.“
„Ovšemže zaplatíš,“ frkl Elyas. Na muže, který skoro patnáct let chodil pěšky, svého myšáka zvládal pozoruhodně dobře. Při kostkách s Gallennem získal plášť lemovaný černou liškou. Aram, jedoucí po Perrinově druhém boku, se na Elyase zamračil, ale vousáč si ho nevšímal. Nevycházeli spolu právě nejlépe. „Muž vždy zaplatí, dřív nebo později, ať už si to zaslouží či ne. Ale měl jsem pravdu, ne?“
Perrin kývl. Zdráhavě. Pořád mu nepřipadalo správné nechat si o své ženě radit od jiného muže, byť oklikou, ale zřejmě to fungovalo. Samozřejmě odporovat Faile bylo těžké, stejně jako odporovat Berelain, ale to druhé se mu podařilo docela často a to první několikrát. Elyasovými radami se řídil do písmene. No, do většiny písmen. Jak to jenom šlo. Při pohledu na Berelain ten žárlivý puch vždycky vyletěl, ale ten ublížený cestou na jih postupně vymizel. Přesto byl neklidný. Když jí rázně oznámil, že s ním dnes ráno nepojede, ani slovíčkem neprotestovala! Dokonce byla cítit... potěšením! Kromě dalších věcí, včetně překvapení. A jak mohla být zároveň naštvaná i potěšená? Ani ždibíček toho se jí neukázal ve tváři, jeho nos mu však nikdy nezalhal. Nějak měl dojem, že čím víc toho o ženách ví, tím míň toho vlastně ví!