„Řekni Renaile, že Aviendha není Aes Sedai,“ opáčila Elain. „Požádám ji, aby byla opatrná,“ v tomhle nelhala, udělala to a udělá to znovu, „ale nemůžu ji k ničemu nutit.“ Z náhlého popudu dodala: „Víš sama, jací jsou Aielové.“ Mořský národ měl pár prapodivných představ o tom, jací jsou Aielové. Rainyn vytřeštila oči na stále se křenící Aviendhu a zpopelavěla, pak prudce otočila koně a odcválala k Renaile. Cestou nadskakovala v sedle.
Aviendha se potěšeně zasmála, ale Elain napadlo, jestli celá ta věc není mýlka. I když byla třicet kroků daleko, viděla, jak Renaile zduřela tvář, když jí Rainyn podala hlášení. Tvářily se rozzlobeně a na Aes Sedai před sebou se nyní mračily výhružně. Ne na Aviendhu, na sestry. Když to uviděla Adeleas, zamyšleně kývla a Merilille jen stěží skryla úsměv. Aspoň měly radost.
I kdyby to byl cestou jediný incident, zničil by veškerou radost z květin a stromů, jenže to nebyl ani první. Krátce po odjezdu se k Elain jedna po druhé přiblížily členky šicího kroužku, všechny až na Kirstian, a ona by byla nepochybně přišla také, kdyby nedostala rozkaz stínit Ispan. Ženy přicházely jedna po druhé, zdráhavě, s pokornými úsměvy, až jim Elain málem řekla, ať se chovají způsobem odpovídajícím jejich věku. Rozhodně nedávaly žádné požadavky a byly příliš chytré, než aby rovnou žádaly to, co jim již bylo odepřeno, ale našly si jiné cestičky.
„Napadlo mě,“ vyhrkla Reanne rozjařeně, „že musíš chtít Ispan Sedai vyslechnout co nejdřív. Kdo může vědět, co ještě měla ve městě v plánu, kromě objevení toho skladiště?“ Předstírala, že jde jen o nezávazný rozhovor, ale občas po Elain vrhla kosý pohled, aby viděla, jak to přijímá. „Jsem si jistá, že na statek se dostaneme nejdřív za hodinu, když jedeme takhle pomalu, možná dvě, a ty určitě nechceš promarnit dvě hodiny. Ty bylinky, co jí dala Nyneiva Sedai, jí docela rozvázaly jazyk, a sestrám určitě vyhoví.“
Zářivý úsměv pohasl, když Elain řekla, že výslech Ispan může počkat a taky počká. Světlo, to vážně čekaly, že někdo bude klást otázky cestou lesem po cestě, která si své jméno skoro nezasloužila? Reanne se vrátila k rodince a mrmlala.
„Odpuštění, Elain Sedai,“ ozvala se Chilares vzápětí se stopami murandského přízvuku. Zelený slamák měla přesně v odstínu spodniček. „Odpuštění, jestli tě ruším.“ Nenosila červený pásek moudré ženy, většina členek šicího kroužku ho nenosila. Famelle byla zlatnice, Eldase dodávala lakované zboží kupcům pro vývoz. Chilares prodávala koberce a Reanne sama zařizovala lodní dopravu pro menší obchodníky. Některé měly jednoduchou práci - Kirstian vedla malou tkalcovnu a Dimana byla švadlena, byť zámožná - ale za svůj život vykonávaly mnoho řemesel. A používaly mnoho jmen. „Ispan Sedai není moc dobře,“ řekla Chilares a nejistě si poposedla. „Možná na ni ty bylinky mají větší vliv, než si Nyneiva Sedai myslela. Bylo by hrozné, kdyby se jí něco stalo. Totiž než ji vyslechnete. Možná by se na ni mohly sestry podívat, ne? Vyléčit, víš...“ Odmlčela se a velkýma hnědýma očima nervózně mrkala. Ona je taky doprovázela Sumeko.
Když se Elain ohlédla, viděla, že statná žena stojí ve třmenech, aby dobře viděla přes hledačky větru, dokud si nevšimla, že se na ni Elain dívá, a pak si honem sedla. Sumeko toho o léčení věděla víc než kterákoliv sestra kromě Nyneivy. Možná víc než Nyneiva. Elain prostě ukázala dozadu, až Chilares zrudla a otočila koně.
Chvíli poté, co odjela Reanne, připojila se k Elain Merilille. Šedá sestra předstírala nezávazný rozhovor mnohem lépe než první žena. Alespoň mluvou, jinak byla napjatá. „Ráda bych věděla, jak moc těm ženám můžeš důvěřovat, Elain.“ Našpulila rty a rukou v rukavičce si smetala prach z modrých jezdeckých šatů. „Prý nepřijímají divoženky, ale sama Reanne by mohla být divoženka, třebaže tvrdí, že neudělala zkoušku na přijatou. Sumeko taky a Kirstian docela určitě.“ Lehce se na Kirstian zamračila a potřásla hlavou. „Musela sis všimnout, jak při každé zmínce o Věži nadskočí. Neví víc, než kolik mohla zvědět z rozhovoru s někým, koho skutečně vyhodily.“ Merilille si povzdechla, litovala toho, co musela říci. Vážně byla velmi dobrá. „Napadlo tě, že by mohly lhát i v jiných věcech? Mohly by to být temné družky, co my víme, nebo jejich pohůnci. Možná nejsou, jenže moc se jim věřit nedá. Věřím, že tu je statek, ať už ho používají jako úkryt nebo ne, jinak bych s tímhle nesouhlasila, nepřekvapilo by mne však, kdybychom tam našli pár polorozpadlých chatrčí a tucet divoženek. No, možná ne rozpadlých - zřejmě mají peníze - ale princip je stejný. Ne, prostě se jim nedá věřit.“
Elain začala bublat ve chvíli, kdy si uvědomila, kam Merilille míří, a vřelo to v ní stále víc. Všechny ty okliky, samé „mohlo by“ a „mělo by", takže jí mohla podstrčit věci, kterým sama nevěřila. Temné družky? Šicí kroužek s temnými druhy bojoval. Dvě z nich zemřely. A bez Sumeko a Ieine mohla být Nyneiva mrtvá, místo aby zajaly Ispan. Ne, důvod, proč se jim nedá věřit, nebyl Merilillin strach z toho, že se odpřisáhly Stínu, jinak by to řekla. Nedalo se jim věřit, protože se jim nedalo věřit, a proto by neměly hlídat Ispan.
Elain plácla velkou zelenou mouchu, která se usadila Lvici na krku, a plesknutím podtrhla Merilillina poslední slova, až šedá sestra polekaně nadskočila. „Jak se opovažuješ?“ vydechla Elain. „V Rahadu bojovaly s Ispan a Falion a gholamem, nemluvě o dvou desítkách vazounů s meči. Ty jsi tam nebyla.“ To ale nebylo spravedlivé. Merilille a ostatní nechaly v paláci, poněvadž Aes Sedai v Rahadu by k nim přitáhly pozornost jako trubky a bubny. Elain se zlobila a křičela. „Už nikdy přede mnou něco takového neříkej. Nikdy! Ne bez jasného důkazu! Ne bez důkazu! Jestli to uděláš, určím ti pokání, až ti polezou oči z důlků!“ Ať už nad ní stála sebevýš, neměla právo jí určovat pokání, ale vůbec jí na tom nezáleželo. „Nechám tě jít pěšky zbytek cesty do Tar Valonu! Celou cestu budeš jíst jenom chleba a pít vodu! Předám jim tebe do péče a řeknu jim, ať tě plácnou, když řekneš kšá třeba jen huse!"
Docházelo jí, že vříská. Nad hlavou jim letěli jacísi šedobílí ptáci a ona je překřičela. Zhluboka se nadechla a snažila se uklidnit. Neměla na křik hlas, vždycky jen vřeštěla. Všichni se na ni užasle dívali. Jen Aviendha pochvalně kývla. Samozřejmě by udělala totéž, kdyby Elain vrazila Merilille nůž mezi žebra. Aviendha zůstane její přítelkyní bez ohledu na cokoliv. Merilille byla Cairhieňanka, bledá jako plátno, a teď zbledla ještě víc.
„Myslím to vážně,“ pokračovala Elain mnohem klidnějším hlasem, ačkoliv Merilille téměř zesinala. Myslela vážně každé slovo. Nemohly si dovolit, aby mezi nimi kolovaly takové řeči. Rozhodně to zarazí, i když šicí kroužek nejspíš omdlí.
Doufala, že tím to skončilo. Mělo. Ale když odjela Chilares, nahradila ji Sareitha a také měla důvod, proč se rodince nedá věřit. Kvůli věku. Dokonce i Kirstian tvrdila, že je starší než kterákoliv živá Aes Sedai, zatímco Reanne prý bylo ještě o sto let víc, a to ani nebyla z rodinky nejstarší. Titul nejstarší držela nejstarší z rodinky v Ebú Daru, a podle neměnného schématu, jímž se řídily, aby se vyhnuly odhalení, byly prý ještě starší ženy na jiných místech. To bylo zhola nemožné, na tom Sareitha trvala.